Hledejte

Vatican News
nn Liturgie z kaple Domu sv. Marty 21. března 2020.  (ANSA)

Modlitba není rozhovor se zrcadlem

„K modlitbě s obnaženou duší a odhaleným srdcem,“ vybízel římský biskup v dnešním kázání na ranní bohoslužbě ve streamingovém přenosu. Její intenci formuloval papež František v samém úvodu:

Dnes bych chtěl pamatovat na rodiny, které nesmějí vycházet z domu. Jejich asi jedinou vyhlídkou, kterou mají, je balkón. Celá rodina uvnitř, děti, rodiče...  Kéž najdou způsob, jak spolu v rodině dobře komunikovat, vytvářet vztahy založené na lásce a společně přemáhat úzkosti této doby. Modleme se za pokoj rodin v této krizi a za kreativitu.“

V homilii Petrův nástupce komentoval první čtení z proroka Ozeáše (Oz 6,1-6) a zejména evangelium (Lk 18,9-14), které podává Ježíšovo podobenství o modlitbě farizeje a celníka:

Pánovo Slovo, které jsme slyšeli včera: »Vrať se, vrať se domů« (Oz 14,2), má dnes v téže knize proroka Ozeáše také odpověď: »Vraťme se k Hospodinu« (Oz 6,1). Je to odpověď na výzvu „vrať se“, která se dotkla srdce: »Vraťme se k Hospodinu: on nás rozdrásal a on nás uzdraví, on nás zranil a on nás obváže! [...] Poznávejme Hospodina, snažme se ho poznat! Jako jitřenka jistě vysvitne« (Oz 6,1.3). Důvěřovat v Pána je jistota: »Přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní, který zavlaží zemi« (v.3). V této naději se lid vydává na zpáteční cestu k Pánu. A jeden ze způsobů, jak najít Pána, je modlitba. Modleme se k Pánu, vraťme se k Němu.

V evangeliu (srov. Lk 18,9-14) nás Ježíš učí, jak se modlit. Jsou dva muži. Jeden domýšlivý, který se jde modlit proto, aby ukázal, že je řádný člověk, a jako by říkal: »Podívej, jak jsem skvělý. Potřebuješ-li něco, řekni mi, a já tvůj problém vyřeším.« Takto se obrací k Bohu. To je domýšlivost! Možná, že konal všechno, co požadoval Zákon, říká: »Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů. Jsem řádný.« (srov. Lk 18,12). To nám připomíná jiné dva muže. Staršího bratra, který v podobenství o marnotratném synu říká: »Já – bezúhonný - jsem nemohl oslavovat, ale tomuhle ubožákovi vystrojíš slavnost« (srov. Lk 15,29-30). A dalšího, o kterém jsme v těchto dnech slyšeli v podobenství: bohatého bezejmenného muže. Měl majetek, ale neměl jméno. Vůbec se nezajímal o bídu druhých (srov. Lk 16,19-21). To jsou ti, kdo mají jistotu v sobě anebo v penězích či moci.

Potom je zde ten druhý: celník, který se nestaví před oltář, »zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: Bože buď milostiv mně hříšnému« (Lk 18,3). Ten nám připomíná marnotratného syna, který uznal spáchané hříchy a špatnosti a také se bil v prsa: »Vstanu a půjdu k svému Otci a řeknu mu: zhřešil jsem« (srov. Lk 16,20-21). V evangeliích je nezřídka toto zdvojení postav.

V tomto případě nás Pán učí, jak se modlit, jak se máme přibližovat k Pánu: pokorně. Hezký obraz je v liturgickém hymnu na slavnost sv. Jana Křtitele. Mluví o lidu, který přicházel k Jordánu, aby přijal křest, »s obnaženou duší a bos«. Modlil se s obnaženou duší, bez nalíčení a bez odění do šatu svých ctností. Hospodin, jak jsme četli, ve vstupní antifoně, odpouští všechny viny, ale je zapotřebí, abych mu ukázal ty svoje v celé nahotě. Modlit se takto, obnaženi, s odhaleným srdcem a bez zastírání. A nechovat důvěru ani v to, co jsem se naučil o způsobech modlitby. Modlit se tváří v tvář, já a Ty, s obnaženou duší. Tomu nás učí Pán. Když však přistupujeme k Pánu s trochu přílišnou sebejistotou, upadneme do domýšlivosti onoho farizeje či staršího bratra nebo boháče, kterému nechybělo nic. Budeme svoji jistotu mít jinde a říkat si: »Jdu za Pánem... abych se vzdělal... mluvím s ním prakticky z očí do očí...« Toto není cesta. Cestou je pokoření, cestou je realita. A jediný muž z dnešním podobenství, který pochopil realitu, byl celník, který řekl: Ty jsi Bůh, a já hříšník. Taková je realita. Avšak říci, že jsem hříšník nikoli ústy, nýbrž srdcem. Cítit se hříšníkem.

Nezapomeňme na to, čemu nás učí Pán: když ospravedlňujeme sebe, je to pýcha, nadutost a sebepovyšování. Je to převlek do toho, čím nejsem. A ubohosti zůstávají uvnitř. Farizej ospravedlňoval sám sebe. Vlastní hříchy se vyznávají otevřeně a bez ospravedlňování, neříkat tedy: »Udělal jsem to, ale nebyla to moje vina«... nýbrž obnažit duši.

Pán ať nás naučí chápat tento postoj, kterým začíná modlitba. Když začínáme modlitbu sebeospravedlňováním, nebude to modlitba. Bude to rozhovor se zrcadlem. Pokud však začneme  modlitbu opravdovou realitou – jsem hříšník, hříšnice – je to správný krok směrem k tomu, abychom na sebe nechali hledět Pána. Ať nás tomu naučí Ježíš.“

Mše svatá v kapli Domu sv. Marty 21. března 2020

To bylo kázání papeže Františka ze sobotního přenosu mše svaté, která byla opět zakončena adorací vystavené Nejsvětější svátosti a výzvou k duchovnímu eucharistickému přijímání.

(mig)

21. března 2020, 13:26
Čtěte více >