Beatifikace španělských mučedníků, svědků naděje
Josep M. Blanquet
Svatý otec František v indikační bule k příštímu jubileu definoval svědectví mučedníků jako svědectví naděje. Ten, kdo přijímá vyznání víry v Ježíše Krista až po nejvyšší dar svého života, tak nečiní z absurdního masochismu, ale proto, že v jeho srdci svítí plamen naděje v Ježíšův příslib (srov. Mt 10,32).
To je případ dvou nových mučedníků pronásledování ve Španělsku v letech 1936-1939, které zítra, v sobotu 23. listopadu, v 11 hodin v bazilice Sagrada Familia v Barceloně prohlásí za blahoslavené kardinál Marcello Semeraro, prefekt Dikasteria pro svatořečení, zastupující papeže Františka.
Jsou to především Boží služebník Cayetano Clausellas (1863-1936), původem ze Sabadellu (Barcelona, dnes diecéze Terrassa), vysvěcený na kněze 3. května 1888. Svou kněžskou službu vykonával v řadě farností diecéze a jako koadjutor ve farnosti San Félix v Sabadellu, jejímž byl po letech farářem. Byl také řádovým zpovědníkem různých komunit řeholních sester a zejména od 31. července 1916 byl kaplanem Domova pro seniory ve stejném městě, což byla služba, kterou neopustil až do svého zatčení v roce 1936 a která mu vynesla přezdívku „otec chudých“.
Svědkové informačního procesu o tomto služebníku Božím shodně uvádějí, že jeho nejcharakterističtějším rysem bylo, že byl duchem výsostně kněžský, muž věřící a důvěryhodný. Sálal z něj stálý duch modlitby, který se projevoval slavením eucharistie, adorací Nejsvětější svátosti vystavené ve svatostánku a recitací breviáře. Byl přísný ve způsobu oblékání i ve svém životním stylu a vynikal dobročinností a laskavostí vůči chudým a nemocným; často krmil staré lidi v domovech důchodců, vybíral si ty, kteří na tom byli nejhůře, a někdy tak činil na kolenou. A almužnu, kterou dostal, odevzdával celou hospicu. Jeho prostota byla důsledkem jeho vlastní pokory; nevadilo mu, že je ve městě považován za člověka bez společenského postavení. Pro všechny své ctnosti byl však všude znám jako „chodící světec“.
Není proto divu, že s tímto duchovním temperamentem několik dní před svým zatčením prohlásil: „Musíme být velkorysí, velmi velkorysí k našemu Pánu. Jaká je to pro nás nesmírná radost, když můžeme dát svůj život za Boha a zpečetit svou víru krví!“. A své švagrové krátce před zatčením řekl: „Kdyby mě přišli hledat, mysli na to, že se každý den obětuji Bohu, a aby tuto oběť přijal, musí Bůh někoho použít. Nechovej tedy žádnou zášť k těm, kdo přicházejí; naopak, můžeš-li jim jednoho dne prokázat laskavost, udělej to.“.
Z tohoto důvodu nechtěl utíkat ani se u nikoho schovávat. „Slíbil jsem svému předchůdci ve funkci a zakladateli [hospice], že nikdy, nikdy neopustím staré lidi; a pokud to znamená, že musím prolít svou krev, plně to přijímám a obětuji svůj život Bohu“. Dodal: „Udělal jsem vše dobré, co jsem mohl, nevím, jestli jsem někomu ublížil. Jsem tady, děj se vůle Boží“.
Bylo to 14. srpna 1936 kolem šesté hodiny večerní, kdy k němu domů přišli milicionáři, aby ho zatkli. Zdvořile je přijal a po pozdravu své švagrové začal recitovat Te Deum. Odvezli ho autem na silnici vedoucí ze Sabadellu do Matadepery. Cestou služebník Boží řekl milicionářům: „Jestli si myslíte, že je pro vás moje smrt dobrá, můžete mě zabít.“ Všichni se na něj podívali. Po chvilce váhání jeden z milicionářů přikázal zastavit, vyprostil Božího služebníka a střelil ho do zad, čímž ho zabil. Bylo mu 73 let. Byl pohřben na hřbitově v Sabadellu, ale v roce 1957 bylo jeho tělo přeneseno do farnosti San Félix ve stejnojmenném městě.
Služebník Boží Antonio Tort (1895-1936), laik, se narodil v Monistrol de Montserrat (Barcelona) a byl pokřtěn ve farnosti San Pedro v této lokalitě. V roce 1903 se rodina přestěhovala do Barcelony, kde Antonio navštěvoval školu San Pedro Apóstol.
Začal pracovat jako zlatnický učeň, až si díky získaným zkušenostem založil v roce 1915 vlastní firmu a stal se vynikajícím odborníkem, který se specializoval na liturgické předměty. Dne 17. srpna 1917 se oženil s Marií Gavínovou a tento svazek Bůh požehnal 13 dětmi.
Ve svém rodinném, profesním i apoštolském životě byl horlivým katolíkem, příkladným manželem a otcem, velmi láskyplným, s velkým eucharistickým duchem, členem Noční adorace a nositelem svatého Krista. Díky své mariánské úctě se 18krát vydal na pouť do Lurd, kde štědře pomáhal nemocným. V neděli dopoledne chodil holit tuberkulózní pacienty nemocnice San Lázaro a také seniory Malých sester chudých a odpoledne se věnoval farní katechezi. Kněží a věřící si ho velmi vážili a považovali ho za svatého pro jeho zbožnost, charitativní skutky a apoštolát.
Dne 21. července 1936, v době vrcholícího pronásledování, přijal ve svém domě diecézního biskupa, jeho sekretáře a čtyři řádové sestry. Tam vedli život modlitby s každodenním slavením eucharistie až do 1. prosince, kdy jeho dům prohledala skupina milicionářů. Když uviděli oltář a náboženské předměty, zabavili je a zničili. Kolem šesté hodiny večerní odvedli jako vězně biskupa, jeho sekretáře, dvě řeholnice, bratra a jednu dceru Božího služebníka a jeho samotného, protože ukrýval kněze a řeholnice. Těm, kteří zůstali, Antonio Tort řekl: „Sbohem, uvidíme se v nebi, nebojte se, protože bez Božího svolení nám nemohou zkřivit ani vlásek na hlavě“. Odvedli je do sídla výboru a odtud do checa [policejního centra] v San Elías. Služebník Boží, přesvědčený, že budou popraveni, vyzval všechny k modlitbě. V noci 3. prosince 1936 byl Antonio Tort odvezen na hřbitov v Montcadě, kde byl ve věku 41 let zabit. Jeho tělo bylo vhozeno do hromadného hrobu na tomto hřbitově, ale v květnu 1939 bylo pohřbeno na hřbitově Les Corts v Barceloně.
„Mučednická smrt těchto dvou nových blahoslavených,“ napsal kardinál Juan José Omella Omella, metropolitní arcibiskup Barcelony, „nám musí pomoci nést naše každodenní kříže s láskou, klidem a nadějí“.
Autor je vedoucí Úřadu svatořečení barcelonského arcibiskupství
