Budou blahořečeni dva kněží, zavraždění z nenávisti k víře v Albánii
Tiziana Campisi - Vatikán
Dva kněží, kteří byli v minulém století v Albánii zabiti z nenávisti k víře, a proto budou blahořečeni jako mučedníci: Otec Luigi Palić z řádu menších bratří, který byl zatčen, zbit, mučen a poté zavražděn černohorskými vojáky za to, že se postavil proti zneužívání obyvatelstva a kampani nucených konverzí k pravoslaví, ke které byli nuceni černohorští katolíci a muslimové, a otec Gjon Gazulli, diecézní kněz, který byl odsouzen na základě falešných obvinění a oběšen, protože jeho činnost vláda považovala za překážku realizace plánu na sjednocení obyvatelstva, které chtěla z politických důvodů zbavit konfesní příslušnosti. Během audience udělené dnes dopoledne kardinálu Marcellu Semerarovi, prefektovi Dikasteria pro svatořečení, papež František povolil vyhlášení dekretů uznávajících jejich mučednictví a dekretů týkajících se hrdinských ctností čtyř Božích služebníků: františkána Isaia Columbra, Marii Costanze Zauliové, zakladatelce řádu Služebnic adorátorek Nejsvětější svátosti, Ascensión Sacramento Sánchez Sánchezové ze sekulárního institutu Cruzada Evangélica a Vincenze Guilarte Alonsoové, řeholnici z Kongregace Dcer Ježíšových. K dnešnímu dni jsou ctihodní.
Řeholník věrný svému poslání
Luigi Palić, se narodil 20. února 1877 v Janjevu v Kosovu. Vyrůstal ve velmi náboženském prostředí, a to do té míry, že i jeho dva bratři se rozhodli zasvětit Bohu. Požádal o přijetí do řádu menších bratří v italském Cortemaggiore a v roce 1901 byl vysvěcen na kněze. Byl vyslán vykonávat svou službu v albánské misii, v roce 1907 byl jmenován rektorem františkánského kláštera v Gjakově a v roce 1912 se stal spolupracovníkem ve farnosti Peje, na území, které po první balkánské válce obsadili Černohorci, spojenci Srbů, kteří zahájili velmi represivní politiku vůči albánskému obyvatelstvu a nutili katolíky a muslimy k nuceným konverzím k pravoslaví. Otec Palić se obou těchto skupin zastával a vyzýval je, aby zůstali věrny své víře. Vědom si nebezpečí, kterému čelí, zůstával na svém místě a z loajality ke svému poslání nadále vykonával svou službu. Černohorské úřady nařídily 4. března 1913 jeho zatčení. Řeholník byl odveden do vězení, kde byl bit a mučen, a 7. března, ještě před soudním procesem, ho vojáci zbavili řeholního hábitu a zabili.
Odvážný kněz
Otec Gjon Gazulli pocházel z malé vesnice poblíž Skadaru, narodil se 26. března 1893 a knězem se stal v roce 1919; farářem byl v různých obcích a všude si dokázal získat oblibu obyvatelstva tím, že lidem nabízel pomoc a povzbuzení. Založil farní školu pro výuku katolického náboženství, ale byl pod kontrolou vlády, protože údajně bránil společnému vzdělávání muslimů a křesťanů. Neoblíben politickými úřady pro silný vliv, který měl na místní obyvatele a ostatní faráře v morální a náboženské rovině, zatímco mnozí kněží Albánii opustili, podléhajíce režimu zavedenému prezidentem republiky Ahmetem Zoguem, otec Gazulli zůstal mezi svými lidmi. Byl zatčen 28. prosince 1926 a podroben fingovanému procesu, odsouzen na základě falešných obvinění a 5. března 1927 oběšen na náměstí ve Skadaru.
Ve stopách svatého Pia z Pietrelciny
Isaia Columbro, narozený 11. února 1908 ve Foglianise v Itálii jako Nicola Antonio Maria, pocházel ze zemědělské rodiny a z klidného a velmi zbožného prostředí. Vstoupil do řádu menších bratří, 25. července 1931 byl vysvěcen na kněze a zastával různé úlohy. Osobně znal svatého Pia z Pietrelciny a řídil se jeho radami a příkladem. Jako skromný člověk vynikal tím, jak přijímal ty, kteří k němu přicházeli hledat pomoc, občerstvení a duchovní i materiální útěchu. Řady věřících se s ním snažily setkat, promluvit si s ním, poprosit ho o modlitby a požehnání. Těší se úctě a oblibě pro své neúnavné vysluhování svátosti pokání a je obzvláště blízký lidem v Irpinii, kteří byli postiženi ničivým zemětřesením v roce 1980. S přibývajícím věkem přišly zdravotní problémy, které se zhoršily a neumožnily mu samostatnost ani při udílení svátostí. Zemřel 23. července 2004. Pověst jeho svatosti se po jeho smrti ještě více rozšířila. Středobodem celého jeho dne byla eucharistie, z níž čerpal sílu čelit každodenním těžkostem a přiblížit se druhým. S nadšením prožíval ducha chudoby svatého Františka a dělal vše pro ty nejpotřebnější.
Život strávený v modlitbě
Maria Costanza Zauli se narodila 17. dubna 1886 v italském městě Faenza, ve svých 19 letech vstoupila do kongregace Služebnic Nejsvětějšího srdce v Boloni. Během první světové války byla vyslána jako zdravotní sestra do vojenské nemocnice v Boloni a v roce 1916 pro ni začalo dlouhé období častých nemocí, které vedly k tomu, že od roku 1923 byla po mnoho let upoutána na lůžko. Právě v tomto období dozrál její záměr založit nové kontemplativní řeholní společenství, zasvěcené nepřetržité adoraci Nejsvětější svátosti, s cílem modlit se za obrácení světa, za kněžská a řeholní povolání a za jednotu církve. Po získání potřebných povolení se sestra Konstancie 3. srpna 1933, v den slavnostního otevření prvního kláštera, zvedla z lůžka. Kongregace adorátorek Nejsvětější svátosti byla kanonicky ustanovena v roce 1935 a vstoupilo do ní mnoho mladých žen. Zbytek života strávila sestra Costanza v klášteře v Bologni, kde 28. dubna 1954 zemřela.
Žena po boku žen
Jako sedmá z deseti dětí se Ascensión Sacramento Sánchezová narodila 15. června 1911 ve španělském městě Sonseca v bohaté a velmi zbožné rodině. Její život se změnil kolem osmnáctého roku života poté, co si přečetla život svaté Terezie od Dítěte Ježíše, jejíž příklad ji vedl k tomu, aby se snažila vykonávat evangelizační činnost, zejména tím, že se zapojila do Katolické akce. Později se v Santanderu seznámila s otcem Doroteem Hernándezem Verou, který tváří v tvář šířící se náboženské nenávisti založil 8. prosince 1937 náboženské Dílo s názvem Cruzada evangelica (Evangelní kruciáta). Ascensión se připojila ke zmíněnému knězi v apoštolátu vykonávaném ve věznicích a pokračovala v šíření charismatu tohoto díla. Později byla požádána o spolupráci při vedení domu v Madridu, v němž měly být po dobu jednoho roku ubytovány ženy v nouzi, propuštěné z vězení, poté se stala jeho ředitelkou a přijala stovky žen z různých sociálních, kulturních a politických prostředí. V roce 1946 onemocněla Ascensión tyfem, téhož roku, 18. srpna po složení věčných slibů zemřela v Madridu ve věku 35 let. Hrdinský stupeň jejích ctností je rozpoznatelný v tomto "apoštolátu odpuštění", který praktikovala zejména ve velkorysém přijetí a službě ženám v nouzi, v rozvážném, moudrém a rozumném vedení jí svěřeného díla a v tom, že s křesťanskou trpělivostí snášela nemoc, která vedla k její smrti.
Světice ve škole
Vincenza Guilarte Alonso byla rovněž Španělka. Narodila se 21. ledna 1879 v Rojas de Bureba a vstoupila do kláštera Dcer Ježíšových z Burgosu, kongregace, kterou nedlouho předtím založila v Salamance Candida Maria de Jesus a která se věnovala především výchově mládeže. Poté, co v roce 1909 složila řeholní sliby, byla spolu s pěti sestrami poslána do Brazílie, aby zde založila komunitu. Bylo jí určeno usadit se v Pirenopolis, nepohodlném místě ve vnitrozemí pralesa, kde byla dobře přijata místní komunitou, které se s láskou věnovala a vyučovala ve veřejné škole. V roce 1927 odešla do Leopoldiny ve státě Minas Gerais, kde, ačkoli předtím zastupovala představenou, byla pověřena úkolem vrátné a sakristánky, což přijala s pokorou, aniž by protestovala nebo vyjádřila lítost, čímž mnohé sestry překvapila. Takto strávila zbytek života až do své smrti 6. července 1960 po pádu, který jí způsobil zlomeninu stehenní kosti. Již za jejího života někteří věřící přičítali řešení mnoha svých problémů jejím modlitbám, a když se dozvěděli o její smrti, v celém městě Leopoldina se ozvaly velké projevy soustrasti nad úmrtím této ženy, která byla považována za světici místní školy.
