Matky církve ze čtvrtého století
Christine Schenk CSJ
Čtvrté století začalo tvrdým pronásledováním křesťanů, zejména na Východě. Po přijetí křesťanského Boha a po dlouhém boji o moc se Konstantin stal v roce 324 n. l. císařem. Církev se v této době díky císařské přízni Konstantina, jeho synů a jeho matky Heleny vyšvihla na nebývalou úroveň pozemské moci a vlivu. Církevní hodnostáři dostávají štědré výhody od aristokratických křesťanek, jako jsou Olympias, Melánie Starší, Melánie Mladší a Pavla. Křesťanské komunity, které se dosud scházely ve velkých domech, se nyní scházejí v honosných veřejných prostorách. Tyto změny prohlubují napětí ohledně veřejné služby křesťanských žen.
Jak se mění role žen v církvi
Ve 4. století se také objevuje nebezpečná tendence ztotožňovat, byť symbolicky, ženské pohlaví s kacířstvím, a to navzdory skutečnosti, že na nejrůznějších výkladech křesťanství, které mohly být označeny za schizmatické, se podíleli křesťanští muži i ženy. Především se však ženy vystavují riziku, že budou kvalifikovány jako heretičky a podezírány z nestoudnosti, když se ujmou učitelské role. To je církevní kontext, v němž „matky církve“ 4. století žijí a vydávají svědectví o své víře. Následuje stručná, ale významná chronologie jejich života a způsobu, jakým ony - a jejich společenství - vykonávaly církevní autoritu v rané církvi.
Texty psané ženami
Literární informace o ženách 4. století, jako byly Marcela, Pavla (nebo Pavlína), Makrina, Melánie Starší a Olympias, se k nám dostávají především od učených církevních hodnostářů, jako byli Jeroným, Řehoř z Nyssy, Palladios a Jan Zlatoústý. Máme k dispozici dva texty, jejichž autorkami jsou ženy: Proba a Egeria. Proba upravuje Vergilia, který byl v Římě velmi oblíbený, do prozaické kompilace, aby vyprávěla příběh křesťanství s cílem evangelizovat mladé aristokraty, a vytváří tak mezikulturní nástroj, který bude ovlivňovat křesťanské muže a ženy po celé generace. Egeria zase píše pro své sestry cestopis, v němž ilustruje svou cestu po svatých místech Východu. Během této cesty, píše Egeria, se na jednom místě setkala se svou „velmi milou přítelkyní, svatou jáhenkou Marthanou“, která spravuje dvojí klášter poblíž svatyně svaté Thekly (v Turecku). Marthana je vzácným příkladem ženy-diakonky, která vykonává vládnoucí autoritu nad křesťanskými muži a ženami.
Ačkoli se zrod mnišství často připisuje Basilovi na Východě a Jeronýmovi na Západě, dvě ženy - Makrina a Marthana - začaly praktikovat tento křesťanský způsob života mnohem dříve než muži.
Makrina (327-379 n. l.) založila v Amasyi v Malé Asii klášter, který se stal předlohou pro mnišskou řeholi sepsanou jejím bratrem Basilem. Jestliže je Basil později nazýván „otcem mnišství“, Makrina je zcela jistě jeho matkou. Její autorita jako duchovní vůdkyně hluboce ovlivnila její bratry Basila a Řehoře, oba teology, kteří vypracovali učení o Trojici.
Marcela Římská (325-410) ve své šlechtické vile na Aventinském pahorku sdružuje ženy, které studují Písmo a modlí se, již více než 40 let před Jeronýmovým příchodem do Říma. Když se Jeroným vrátil do Jeruzaléma, římští kněží se s Marcelou radili o objasnění některých pasáží biblických textů. Marcella také zasahuje do veřejných debat o origenistickém sporu.
Pavla Římská (347-404) založila v Betlémě dva kláštery: jeden pro ženy a druhý pro muže. Mužský klášter svěřila mnichům a právě v něm Jeroným díky její podpoře dokončil překlad Bible z řečtiny do latiny. Jeroným vypráví, že Pavlínina znalost hebrejštiny předčila jeho vlastní.
Melanii Starší (350-410) se podaří přivést významného církevního hodnostáře (Evagria) zpět k slibu celibátu; vyučuje a obrací mnoho mužů. Podílí se na vyřešení schizmatu, do něhož je v Antiochii zapojeno 400 mnichů, a „získává každého kacíře, který popírá Ducha svatého“. Financuje a spoluzakládá dvojí klášter na Olivové hoře, kde se jeho komunity věnují studiu Písma, modlitbě a dobročinným skutkům.
Olympias (368-408), vysvěcená na jáhenku v Konstantinopoli biskupem Nektariem, využívá obrovského jmění své rodiny k podpoře církve a službě chudým. Založila velký klášter poblíž Hagia Sofia (obr. 1), kde byly tři její příbuzné rovněž vysvěceny na jáhenky. Brzy se přidaly i ženy z rodin zasedajících v římském senátu a počet mnišek vzrostl na 250.
To je jen několik příkladů žen ze 4. století, jejichž komunity jsou předchůdkyněmi současného řeholního života. Jejich svědectví a církevní autorita silně ovlivnily křesťanská společenství jejich doby, ale i doby budoucí. V době, kdy někteří církevní představitelé zakazovali ženám veřejně mluvit nebo učit a dávali přednost tomu, aby zůstávaly doma, existují důkazy, že ve 4. století některé křesťanské ženy uplatňovaly autoritu, vyjadřovaly se k důležitým církevním otázkám, vyučovaly ženy i muže a svobodně vydávaly svědectví o Kristu, kterému se rozhodly zavázat.
Materiál použitý pro tento článek je z velké části převzat z autorčiny knihy Crispina and Her Sisters: Women and Authority in Early Christianity (Fortress Press, 2017). Ve čtvrtém a závěrečném článku této série se věnujeme analýze motivací, které mohly vést ženy v raném křesťanství k tomu, aby se aktivně podílely na budování církve.
