Synodní brífink 21. října: Německá synodální cesta a další témata
Vatican News
V sobotu večer ve 21 hodin na Svatopetrském náměstí proběhla modlitba růžence se "zvláštním úmyslem za mír". V aule byla vyhlášena zejména výzva "pomoci mladým lidem na Blízkém východě, který krvácí, aby neztráceli naději a neměli jako jedinou vyhlídku do budoucna bolest nebo odchod ze své země"; proto je nutno "dát těmto mladým lidem jako církev a pastýři nástroje k dosažení míru".
Uvedl to Paolo Ruffini, prefekt Dikasteria pro komunikaci a předseda Komise pro informace, na sobotním brífinku s novináři, který začal ve 14.20 v Tiskovém středisku Svatého stolce a který uvedla zástupkyně ředitele Cristiane Murrayová. Patnáctá generální kongregace, která se konala v pátek odpoledne, se vyznačovala "některými velmi silnými, vášnivými a hlubokými svědectvími z míst války nebo utrpení, jako je Blízký východ, Ukrajina, Amazonie a další". Těmto "hlasům", řekl Ruffini, celé shromáždění (přítomno bylo 329 osob) bratrsky zatleskalo. V sobotu ráno byly generálnímu sekretariátu doručeny zprávy 35 menších kruhů - na závěr dvanáctého zasedání - týkající se oddílu B3 Instrumentum laboris. Práce se zúčastnilo celkem 310 osob a souběžně se konalo zasedání k přípravě souhrnného dokumentu. V pondělí 23. října v 8.45 se účastníci synody sejdou v bazilice svatého Petra k eucharistické slavnosti u oltáře katedry, které bude předsedat kardinál Charles Maung Bo, arcibiskup z Rangúnu v Myanmaru.
Ruffini: jednota s papežem
V promluvách v aule se podle prefekta řešila zejména "otázka rozlišování rozhodovacích vztahů mezi autoritou a spoluodpovědností". Bylo konstatováno, že synodalita "neodstraňuje autoritu, ale dává ji do souvislostí", a připomenuto, že "autorita je potřebná" a "člověk se nesmí bát usilovat o konfrontaci nebo být názorově odlišný". Vpřed s dialogem, zaznělo při jednání, přičemž je třeba spoléhat na "Ducha svatého, který proměňuje místa boje v místa přechodu".
Prioritou je vzájemné naslouchání všem, zaznělo dále. Naslouchání všem, tedy "počínaje těmi, kteří mají pocit, že nemohou být v církvi přijati, nebo kterým bylo řečeno, že do církve nepatří", jako jsou například "migranti, kteří patří k jiným náboženstvím", chudí, diskriminovaní, lidé s postižením - kteří mohou učit komunikovat - nebo původní obyvatelé. Zejména v souvislosti s LGBTQ lidmi prefekt uvedl, že v aule byla připomenuta povinnost přijímat je a "odmítat jakýkoli druh násilí vůči nim". Dalším důležitým bodem, kterému se v promluvách věnoval, bylo "společenství s papežem": ti, kdo nejsou v zásadním společenství s Petrem, jak bylo řečeno, "zraňují Kristovo tělo, kterým je církev". A společenství, uzavřel prefekt, je tím nejlepším poselstvím, které lze předat ve světě zmítaném polarizací, xenofobií a válkou.
Piresová: role žen a klerikalizmus
Sheila Piresová, tajemnice Komise pro informace, v dalším pokračování brífinku zdůraznila, že mezi tématy, kterými se zabývali na synodě, byla i role žen a zasvěcených osob, přičemž zvláštní pozornost byla věnována tomu, aby jejich hlas byl slyšet při rozhodování.
Klerikalizmus, vysvětlila Piresová, byl opět v centru úvah s doporučením pokračující formace, která by se zabývala také otázkou zneužívání. Byla zdůrazněna potřeba odpovídající struktury zabraňující zneužívání. A poděkování bylo vyjádřeno právě papeži za zavedení nových struktur pro řešení tragédie zneužívání. Bylo řečeno, že je důležité na všech úrovních podporovat iniciativy na ochranu všech lidí, dospělých i dětí.
Dalším tématem, které bylo v projevech opět navrženo, bylo poslání v digitálním věku, které vůbec nemůže mít jen virtuální rozměr, protože jde o skutečný život lidí. Kromě toho, uzavřela tajemnice Komise pro informace, bylo společným bodem promluv potvrzení poslání církve ve službě chudým s vědomím, že Hospodin nás bude soudit podle toho, jak jsme milovali ty nejmenší, a ne podle toho, jaké jsme nashromáždili znalosti.
Kardinál Barreto Jimeno: spoluodpovědnost
Peruánský jezuita kardinál Pedro Ricardo Barreto Jimeno, arcibiskup z Huancayo a předseda Církevní konference pro Amazonii, na úvod připomněl, že synoda "se připravovala dva roky, nejprve ve farnostech a poté v diecézích, pak na národní úrovni a poté na úrovni kontinentu. Nic nevymýšlíme," řekl, "ale shromažďujeme to, co Duch svatý církvi řekl. A my biskupové, jako zodpovědní za určité území a zároveň spoluzodpovědní s papežem Františkem za celou univerzální církev, se účastníme jako zástupci většiny biskupů; skutečně prožíváme synodu biskupů. Ale jsou zde také řeholnice, řeholníci, laici a kněží".
Barreto si tedy pochvaloval příležitost "shromáždit zkušenosti, ale také malým způsobem prožít zkušenost univerzální církve: rozmanitost ras, kultur, jazyků, ale všichni sjednoceni v jednom Duchu, v tomto Duchu, který má za svůj zdroj Nejsvětější Trojici". Bůh je společenství, poslání a účast: proto nám tato synodální zkušenost otevírá horizont rozmanitosti v Boží jednotě". A na základě své osobní zkušenosti 52 let kněžství a 23 let biskupství optimisticky uzavřel, že "církev se uprostřed těžkostí, které prožívá, jak vnitřních, tak vnějších, dává do pohybu, do pohybu, aby sloužila jen Kristu a lidstvu".
Biskup Overbeck: německá synodání cesta
Biskup Franz-Josef Overbeck, biskup Essenu a vojenský ordinář pro Německo, hovořil o zkušenostech ze synodální cesty katolické církve v Německu, která začala v roce 2018 a skončila loni. "Důvodem, proč jsme se vydali na tuto cestu," řekl, "byl velký počet případů zneužívání zjištěných v zemi. Spolupracovali jsme na ní s Ústředním výborem německých katolíků, který sdružuje zastoupení různých profesních skupin v církvi. Tato "cesta pokání a obnovy", řekl prelát, s sebou nese potřebu "sebekriticky zkoumat činnost církve, přiložit prst na bolavé místo a ptát se, jaké změny jsou naléhavě nutné k obnově církevního života".
Je tedy zapotřebí "vrátit se na místa teologického poznání, počínaje svědectvím Bible a katolické tradice, přes objevy vědecké teologie až k víře věřících a znamením doby, která je třeba vykládat ve světle evangelia", aby se křesťanské hlásání stalo věrohodným. "Pokud si teologie, magisterium nebo tradice a znamení doby," řekl, "bezprostředně a nesmiřitelně odporují, pak to nikoho nepřesvědčí, a to ani katolíky, kterých je v Německu jen 30 procent, oproti dalším 30 procentům protestantů a 40 procentům nevěřících." K úvahám byly vybrány čtyři oblasti: pravomoci, kněžství, role žen, sexuální morálka. Ve Frankfurtu se konalo pět velkých konferencí, které se těmito tématy zabývaly a předložily seznam věcí k řešení. Výsledky jsou obsaženy v řadě listů, které vydala Německá biskupská konference. "Tímto způsobem jsme zvolili formu práce, která pro nás byla novým způsobem společného bytí, téměř jakousi synodalitou prožívanou na úrovni německé církve," poznamenal a vysvětlil, že v žádném případě "nejde o kanonicky závazná synodální rozhodnutí", i když pro jejich větší váhu bylo rozhodnuto přijmout pouze ta, pro která hlasovaly alespoň dvě třetiny biskupů: za více než tři roky bylo takto schváleno 15 rozhodnutí.
"Tato cesta," dodal, "byla vždy dobou učení a praktikování synodality; ne vždy se vše dařilo", ale nakonec byl přijat závazek "rozvíjet koncepci církevního shromáždění, které navazuje na práci synodálních shromáždění". Nakonec prelát - který je zároveň předsedou organizace Adveniat - zdůraznil hodnotu zkušeností Církevní konference Amazonie, kde biskupové, řeholní kněží a laici společně pracují na otázkách ochrany stvoření a místních obyvatel. Zásadní zůstává, uzavřel, "vždy stavět Ježíše do středu víry, aniž bychom lpěli na zvycích a tradicionalismech, které při kritickém pohledu nemají v hierarchii pravdy žádnou prioritu".
Biskup Eychenne: ve "francouzské Amazonii"
Mons. Jean-Marc Eychenne, biskup z francouzského Grenoblu-Vienne, začal svůj projev vyprávěním o své zkušenosti jižně od Toulouse, v okrajové realitě nazývané "francouzská Amazonie", jako "oblasti poznamenané rozšířenou chudobou, která však přeje duchovnímu hledání Krista a evangelia". Odtud, z oblasti se 150 000 obyvateli," pokračoval, "jsem se přesunul do své současné diecéze, která má jeden milion obyvatel, s odlišnou ekonomickou a sociální situací, ale také s mnoha podobnostmi, protože výzvy jsou stejné. Hlavní z nich, zdůraznil biskup, je spoluzodpovědnost. V tomto ohledu "synoda o synodalitě znamená společně přemýšlet a hledat, jak může církev tento koncept přijmout za svůj" a přejít "od církve několika málo spoluodpovědných lidí k církvi, kde jsou všichni spoluodpovědní za hlásání Krista a evangelia, k církvi, která je skutečně tělem Kristovým, kde každý vyjadřuje svůj názor pro konečné rozhodnutí, které se týká všech."
Biskup Eychenne pak hovořil o své zkušenosti z vězeňského světa: "S vězni se setkáváme, čteme Boží slovo a každý se vyjadřuje k textu evangelia. Mnozí z nich jsou negramotní nebo velmi marginalizovaní, ale může se stát, že právě od těchto lidí zazní k přečtenému úryvku to nejosvícenější slovo". Spoluodpovědnost, poznamenal biskup, znamená prožívat "skutečnou synodální zkušenost". Jako je ta, vysvětlil, "kterou uvádíme do praxe, když do naší diecéze přijde nový farář: při té příležitosti provádíme obřad mytí nohou, abychom zdůraznili, že je služebníkem". V komunitě, zdůraznil, ve skutečnosti "nepřikazuje 'jeden', ale 'my' složené z mladých lidí, starších lidí, postižených, abychom symbolicky řekli, že existuje společná odpovědnost". Navíc "do našich malých diecézních týmů," uzavřel prelát, "jsme zařadili také přítomnost žen prostřednictvím ženy, která zastává úřad generální vikářky a podporuje preláty v rozhodnutích, která se týkají komunity".
Sestra Nirmalini: synodální cesta je nepřetržitý proces, který bude pokračovat
Poté se ujala slova sestra Maria Nirmalini z Indie, generální představená sester Apoštolského karmelu a předsedkyně Konference řeholnic v Indii, největší skupiny katolických řeholnic na světě, která sdružuje více než 130 000 řeholnic. Řeholnice, která se podílí na práci Mezinárodní unie vyšších představených, zdůraznila blízkost v modlitbě svých zasvěcených krajanů, kteří ji doprovázejí na této "krásné zkušenosti a úžasné cestě", jíž je synoda, na níž "každý z účastníků, i když se navzájem neznají a navzdory rozdílným kulturám a zázemím, sdílí v naprosté svobodě s kardinály, biskupy, teology, mladými řeholníky a řeholnicemi, laiky, s prostým člověkem, jako jsem já, své zkušenosti a myšlenky, aniž by se báli nebo vyvíjeli nátlak". Až se tedy vrátí do Indie, řekla sestra Nirmalini, přiveze si s sebou "něco, co neskončilo v Římě: synodální cesta je nepřetržitý proces, který bude pokračovat" a "bude zahrnovat všechny členy komunit". Řádová sestra pak upozornila na důležitost každého okamžiku sdílení, modlitby za mír, za migranty a uprchlíky. "Bez ohledu na náš původ jsme všichni členy Boží rodiny," uzavřela.
Dikákonát žen, ženatí kněží
V odpovědi na otázku týkající se problematiky ženského diakonátu a možnosti, aby ženatí jáhni měli "kněžskou" roli, kardinál Barretto Jimeno připomněl, že tato synoda je výsledkem zkušeností, které vyvrcholily na shromáždění o Amazonii, oblasti o rozloze 7 500 km2 s 33 miliony obyvatel, z nichž 3 miliony jsou původní obyvatelé, zahrnující devět zemí. Jedním z důležitých aspektů bylo vytvoření Církevní konference Amazonie (Ceama), která zahrnuje všechny pokřtěné: proto, dodal, je třeba na tuto zkušenost, která je tu poprvé v dějinách církve, navázat.
Opakoval to i essenský biskup monsignor Overbeck, který připomněl, že všechny otázky německého synodního procesu, včetně problému zneužívání, vyvstaly v kontextu dnešní postsekulární země, v níž lidé již nemají představu o tom, kdo je Ježíš Kristus, a v každodenním životě se na náboženství neodkazuje. Dodal, že v Německu tvoří polovinu protestantských pastorů ženy. Stálý diakonát existuje od roku 1968. A v Německu, poznamenal, se kladou otázky, jaký bude úkol žen v diakonátu a jejich přítomnost v budoucnu. Stálý diakonát je podle něj důležitý a je povoláním, nikoliv jen právem.
Esenský biskup byl také dotázán, jaký vliv měla cesta německé synody na současnou synodu a jaký vliv bude mít v Německu. Dojem, řekl monsignor Overbeck, je takový, že vše, co se na synodní cestě církve v Německu událo, mělo vliv ve společnosti. V této souvislosti poznamenal, že je třeba se zamyslet nad inkulturací a rolí teologie tváří v tvář otázkám, které vyvstávají. Pokud jde o možnost svěcení ženatých mužů, vysvětlil biskup z Essenu, že již mnoho let se dělá jeden krok za druhým: nezbývají téměř žádní seminaristé a otázka nezní jen, jak zachránit svátostný život církve, ale jak jej žít.
