Český salesián o papežově návštěvě Mongolska: Bůh chodí po periferiích
Linda Bordoni – korespondentka Vatican News v Mongolsku
Mnohé pozorovatele překvapilo rozhodnutí papeže Františka navštívit východoasijský stát Mongolsko, vnitrozemskou zemi, která na severu hraničí s Ruskem a na jihu s Čínou a kde malá církev vydává svědectví o skutečně mimořádné apoštolské horlivosti a misionářském svědectví.
Salesiánský otec Jaroslav Vracovský, původem z České republiky, hovořil s Vatican News o posledních sedmi letech své misie v malé farnosti na okraji hlavního města Mongolska Ulánbátaru. „Je to opravdová misijní země“, říká a vyjadřuje neskonalou radost z návštěvy papeže Františka, během níž, jak říká, jako farář zcela jistě nasaje „vůni ovcí“.
Farnost, ve které otec Jaroslav působí, se nachází v malém městečku zvaném Šovó. Tři salesiánští misionáři, kteří ji spravují, jsou nadmíru šťastní, že mají skutečný kostel z cihel a kamene, ve kterém mohou oslavovat Pána. Až do poloviny srpna, kdy byl jejich nový kostel Svaté rodiny slavnostně otevřen a posvěcen, se liturgické obřady, katecheze a sociální práce odehrávaly v mongolských stanech zvaných „gers“ (jurty), tradičních mongolských obydlích, ideálně přizpůsobených kočovnému způsobu života lidí, kteří je mohou rychle sestavit, rozložit a převézt podle svých potřeb.
Svou práci otec Vracovský připodobňuje činnosti faráře, který je plně ponořen do reality, v níž jsou věřící „jako křesťané první generace, protože katolická církev [v Mongolsku] začínala v roce 1992 od nuly“.
Jako salesiáni, zdůrazňuje otec Jaroslav, se kněží věnují také sociálním službám a aktivitám pro děti, mládež, dospělé a seniory. Většina těch, kterým slouží, vysvětluje, nejsou katolíci: Na většině území převládá šamanismus, následovaný buddhismem, a v minulém století, za komunistické vlády, bylo obyvatelstvo ateistické, proto je většina obyvatel Mongolska ateistů, i když se považují za buddhistický národ.
Ve vlastní farnosti otce Jaroslava je podle jeho slov za 20 let její existence asi 70 pokřtěných katolíků. Mnozí z nich se přestěhovali do města nebo jsou kočovníci. „Jsme v kočovné zemi, proto je v jejich povaze stěhovat se z jednoho místa na druhé“.
Misijní země
„Někteří byli staří a zemřeli, někteří jsou ve městě a někteří jsou věřící, ale nepraktikují svou víru každý týden. Obecně však většina cílové skupiny v našem okolí nejsou pokřtění lidé, protože jsme v misijní zemi. Proto evangelizujeme“, vysvětluje. Většina lidí, kterým slouží, nejsou křesťané, ale někteří z nich o křtu přemýšlejí, „připravují se, někteří se jen dotýkají, zkoumají, o co jde. Jsme otevření pro všechny“.
Při popisu své misie v Šovó otec Jaroslav říká: „Máme štěstí! V této vesnici je asi 3000-4000 lidí a my vnímáme jako zvláštní požehnaní, že nikdo nemá nic proti této farnosti Svaté rodiny, a i když jsme jiní než tradiční náboženství, jsme hezky přijímáni“.
Vysvětluje, že ještě před příchodem salesiánů zde působila skupina řeholnic Neposkvrněného Početí Panny Marie, které sloužily obci poskytováním některých základních služeb. Říká, že sestry začaly se službou dodávání čisté vody a salesiánští misionáři to od nich převzali a oslovili ty nejchudší.
„Lidé kolem nás žijí v 'gers', což jsou stany, mongolské stany, ve velmi špatných podmínkách. Většinou nemají ve svých domech pitnou ani tekoucí vodu. Vodu si nosí ze studny“.
Farnost má studnu, ve které je voda pro všechny, a dnes také řadu aktivit pro děti, mládež i dospělé, říká misionář: „Proto jsme opravdu pěkně přijati“.
Mongolština jako výzva
Tři salesiánští misionáři, kteří v současné době vedou farnost, Jaroslav, Mario a Crsysztof, se střídají. Nedávno se k nim připojil otec Paulo, nováček, který se učí mongolský jazyk, což je skutečně pozoruhodný výkon, který musí všichni misionáři zdolat, než mohou začít pracovat.
Jazyk, jak říká otec Jaroslav, je „opravdu velmi, velmi obtížný. První dva roky v Mongolsku je naším hlavním úkolem naučit se mongolský jazyk“. V Mongolsku je to pro misionáře velmi důležité.
Sám, jak dodává, strávil tisíce a tisíce hodin s mongolskými učiteli: jeden student, tři učitelé! Vysvětluje, že existují tři hlavní idiomy, ten, který používá, je psán ruskou cyrilicí, ale původně byl psán „shora dolů a zleva doprava, proto nemá s ruštinou nic společného“. Dodává, že je nejrozšířenější, což je dáno nedávnou komunistickou historií národa, ale „existuje také tradiční vertikála, mongolská cyrilice - a na sociálních sítích používají dokonce svůj jazyk v latince“.
Na otázku, zda existuje mongolská Bible, otec Jaroslav odpovídá, že mongolská katolická Bible neexistuje, ale existuje ekumenická Bible, kterou používají a cítí jako požehnání, že ji mají. Mnozí misionáři jsou Evropané a jejich slovník vychází z evropské křesťanské tradice, zatímco v Mongolsku je jazyk založen na buddhistických a šamanských tradicích. „Proto najít i slovní zásobu pro liturgii, jak překládat, jak vyjádřit základní věci, svátosti, je náročné a ještě to není úplně ustálené“.
Křesťanství navazuje na historii
Upozorňuje však, že křesťanství zde vychází z historie, protože ačkoli po generace nebyla víra povolena, mongolská historie sahá staletí nazpět a za Čingischánovy říše a ještě před Čingischánem bylo v Mongolsku křesťanství přítomno. „Nějak se to v dějinách přerušilo a my obnovujeme tuto misii“, říká otec Jaroslav.
Evangelizace v kočovné kultuře
Misionáři také čelí výzvě evangelizovat tradičně kočovný národ. P. Jaroslav říká, že z více než 3 milionů Mongolů se asi 50 procent „stále pohybuje se svými stany a stády“.
Vysvětluje to tím, že v zemi, která se skládá převážně z pouští, polopouští nebo stepí, není dostatek vody, zdrojů a trávy, aby se zvířata udržela při životě po celý rok, proto se kočovníci stěhují pro dobro zvířat a země, která se neustále obnovuje.
Dalších 50 procent obyvatelstva se však, jak pokračuje, stěhuje do Ulánbátaru, který exponenciálně roste a žije v něm přibližně více než 1,5 milionu lidí.
V Šovó, které je jakousi periferií Ulánbátaru, a v mnoha dalších oblastech kolem města jsou lidé nějakým způsobem usazeni, ale žijí ve svých tradičních stanech.
Kostel Svaté rodiny
Jak již bylo zmíněno, v polovině srpna byla komunita obdarována kostelem z cihel a kamene. Nová církevní budova je postavena ve tvaru tradičního stanu, ale je mnohem větší a pojme 100 lidí.
„Jak řekl náš konfederální představený, lidé potřebují a zaslouží si mít pořádné místo pro bohoslužby“, říká otec Jaroslav.
Proč papež navštěvuje Mongolsko?
Proč myslíte, že se papež František rozhodl navštívit Mongolsko?, ptám se otce Vracovského. Jeho odpověď je stejně krásná jako odzbrojující:
„Myslím, že mnohokrát zmínil, že dobrý pastýř by měl mít vůni ovcí“, říká se smíchem. „Kde získat tuto vůni od ovcí lépe než v zemi, kde je desetkrát nebo dvacetkrát více zvířat než lidí?“
Dobrý pastýř, jak dále salesián Vracovský říká, dělá inventuru svého stáda tím, že si všímá těch nejslabších v jeho středu. Papež František, pokračuje, si je vědom toho, jak se daří církvi ve světě, a možná považuje mongolskou církev za jednu z nejslabších.
„Víme, že Bůh působí skrze ty nejslabší. A to je tajemství, které nám papež František ukazuje. Stejně jako svatý František ví, že Bůh chodí po periferiích“. To, dodává otec Jaroslav, je možná důvod, proč se rozhodl učinit kardinálem Giorgia Marenga, apoštolského prefekta z Ulánbátaru, který přinese hlas z této vzdálené země univerzální církvi.
Naděje a obzory
Na otázku, jaká očekávání od papežovy návštěvy mají v jeho komunitě, otec Jaroslav říká, že jeho farníci jsou šťastní. Jsou většinou prostí a nevzdělaní, vysvětluje, a mnozí ani pořádně nevědí, kdo je římský papež, ale misionáři jméno papeže Františka zmiňují každý den, a proto lidé dobře vědí, že je přijede navštívit.
Otec Jaroslav Vracovský uzavírá své zamyšlení nad tím, jak jeho poslání vyvěrá z nadšení pro misii samotného papeže Františka. Náhodou, říká, se mu dostala do rukou papežova encyklika Evangelii gaudium v češtině ještě před jejím oficiálním překladem.
Encyklika a její výzva k misii ho natolik zasáhla a dojala, že když jeho představení vyhlásili výzvu k přijímání dobrovolníků, okamžitě na ni zareagoval.
„Takže bez papeže Františka bych tu nebyl. Proto jsem mu vděčný a považuji ho za svého osobního duchovního průvodce“, říká a dodává, že se „těší, až se s ním setká, až mu bude moci naslouchat, až zjistí, o co se s námi hodlá podělit“.
Katolíci zde v Mongolsku jsou podle něj obecně prostí a možná nejsou na takovou návštěvu zcela připraveni, ale půjde to „od srdce k srdci“ a papež František jistě přijme „prostotu a křehkost naší víry a podmínky, ve kterých žijeme“.
