Budoucí kardinál Pierre: Když se soustředíte na ideje, a nikoli na lidi, dochází k polarizaci
Andrea Tornielli
Narodil se v roce 1946 ve francouzském Rennes, dětství prožil v Africe, studoval v Římě a v roce 1977 vstoupil do diplomatického sboru Svatého stolce. Působil v devíti zemích, byl apoštolským nunciem na Haiti, v Ugandě, Mexiku a od roku 2016 zastupuje papeže ve Spojených státech amerických. Nyní, v předvečer jeho uvedení do kardinálského úřadu v konzistoři 30. září, se vatikánská média setkala s arcibiskupem Christophem Pierrem.
Jak jste přivítal jmenování kardinálem, které papež oznámil v červenci? Budete pokračovat ve funkci nuncia ve Spojených státech?
Samozřejmě to bylo velké překvapení, nikdo nečeká, že se stane kardinálem! Přijal jsem to s překvapením, protože je to akt velké důvěry, kterou mi Svatý otec projevuje. Okamžitě jsem to vnímal jako pokračování práce, kterou jsem vždy vykonával jako papežův zástupce a zejména v posledních zemích, kde jsem byl apoštolským nunciem, prakticky 27 let. Nuncius je člověk, který zastupuje Svatého otce, není jen formálním zástupcem, musí vstoupit do dialogu, který existuje mezi Svatým stolcem a místní církví, a smyslem je skutečně pomoci lidem, kteří v dané zemi žijí, aby lépe porozuměli Svatému otci a mohli pak žít v atmosféře dialogu pro dobro církve. To jsem vždy zažíval. Jako kardinál teď nevím, jak to budu dělat, ale Svatý otec mi říká, že budu pokračovat jako apoštolský nuncius.
Takže bude pokračovat, koneckonců nebudete jediným kardinálem a apoštolským nunciem, protože máme také kardinála Zenariho v Sýrii...
Teď bychom mohli vytvořit klub kardinálů nunciů, jsme tři! (Spolu s monsignorem Emilem Paulem Tscherrigem, apoštolským nunciem v Itálii, který bude jmenován kardinálem 30. září, pozn. red.)
Nedávno papež poukázal na riziko polarizace církve ve Spojených státech. Jak tomu lze zabránit? Jde o rozšířenější jev, který se týká celé americké společnosti?
Řekl bych, že se to netýká jen Spojených států. Polarizace dnes existuje po celém světě a vidíme ji zejména v politice. Zaráží mě, že politici mají někdy problém spolu mluvit, aby vyřešili konkrétní problémy. Polarizace pramení z toho, že se snadno zapomíná na konkrétnost reality, která se vždy týká lidí. Když se člověk uzavře nebo zapomene na lidi, na konkrétní situace a přejde k idejím, nastává polarizace, protože se dostáváme do toho, čemu ve Spojených státech říkáme určitá „kulturní válka“. Kulturní válka existuje ve společnosti. Vezměme si konkrétní problém, problém migrace, což je velký problém v naší společnosti, a to nejen ve Spojených státech. Je to konkrétní problém, ze kterého není jiné východisko než ho řešit. Společnost se však ukazuje - zejména ve Spojených státech - jako neschopná jej vyřešit a polarizuje se kolem řešení, která nikdy nejsou uvedena do praxe. Americká církev vykonala za posledních 50 let mimořádnou práci při obraně skutečných hodnot: hodnoty života a boje proti potratům, obrany nejchudších... Americká církev je mimořádná v obraně nejchudších. Rizikem je, říká Svatý otec, zaměřit se pouze na „hodnoty“ a ztratit ze zřetele člověka. Musíme vždy hájit životy konkrétních lidí. A to církev dělá. Nejde tedy jen o souboj idejí, ale o závazek, který musí přijmout všechny úrovně společnosti a církve ve vzájemné spolupráci. Například boj za život musí být konkrétní na všech úrovních. Ve Spojených státech existuje velkolepé hnutí za doprovázení matek. O to nás papež žádá. Nejsme tedy jen obhájci idejí, protože pokud hájím pouze ideu, ten, kdo se mnou nesouhlasí, se stává mým nepřítelem. A pak je výsledek opačný: nakonec vedeme kulturní boj, ale zapomínáme na realitu.
Za několik dní začíná první ze dvou synod o synodalitě. Téma, které se na první pohled může zdát příliš odborné a pro církev interní. Jak je vnímáno ve Spojených státech?
Někteří lidé se bojí, mnoho lidí démonizuje myšlenku synodality, protože nerozumí tomu, co Svatý otec chce. Věřím, že papež ji zahájil, protože vidí, že se společnost změnila. Vzpomínám si, že na konferenci v Aparecidě v roce 2007 se objevilo velmi důležité téma, změna epochy: to znamená, že v tomto globalizovaném světě, novém světě, jsou problémy nové. Církev tedy pochopila, že musíme jít společně a hledat řešení, jak evangelizovat nový svět. Kráčet společně, jako církev, metodou setkání a dialogu. Mnoho lidí se dialogu trochu bojí, protože pro dialog je třeba se otevřít a být tak trochu prostý a hledat řešení společně. Synoda, kterou zahájil Svatý otec, je právě taková. Bohužel mnozí lidé nečetli dobře všechny Františkovy promluvy, když například říká: „Musíme být spolu, vést dialog, naslouchat jeden druhému. Naslouchat, společně se modlit a prosit Ducha svatého, aby nás inspiroval“. Jsou tací, kteří si myslí, že jde o přetvoření nové církve, která nemá se starou církví nic společného, a začnou říkat: „Je to katastrofa!“. Dnešní výzvou je překonat tento strach a zahájit novou pouť... Musíme to dělat s velkou skromností, naslouchat jeden druhému, podívat se, co jsme již udělali pro evangelizaci nového světa, vyměnit si myšlenky a pak vyvodit nějaké závěry pro evangelizaci, ne měnit všechny struktury nebo vyvozovat závěry, které jsou možná součástí programu některých skupin.
Co očekává budoucí kardinál Pierre od synody o synodalitě?
Očekávám právě toto. Vidím to ve své zemi - byl jsem sedm let ve Spojených státech -, že v církvi je potřeba velkého dialogu, velkého naslouchání. Myslím, že takovým směrem, kterým se všichni musíme vydat, je organizovat naslouchání. A umožnit každému, každému, aby měl právo mluvit. Právo na slovo, které neznamená vnucovat teorii nebo program, ale říkat to, co cítím, vždy v linii evangelizace. Papež konstatoval naléhavost evangelizace v dnešním světě, který se změnil, protože dochází k určité ztrátě hodnot a mnoho lidí zapomnělo na své povolání a poslání, tedy být svědky Ježíše ve společnosti, v níž žijí. Je zapotřebí nové výchovy k evangelizaci.
Papež František při své nedávné cestě do Mongolska opět zdůraznil, že církev není politická organizace, není to firma. Jak synoda pomůže pochopit její skutečnou povahu a poslání?
Synoda musí být zaměřena na lidi: to znamená, že se musí ptát na člověka, na lidi na všech úrovních církve. Na nikoho - papež to často říká - se nesmí zapomínat, na každého se musí brát ohled. Každý má svou roli, své povolání, své poslání. Dialog probíhá právě mezi těmito lidmi, papež má a bude mít svou roli, ale i biskupové, laici... je to obrovský úkol, ale je nezbytný. Ve světě, který jako by se izoloval, kdy lidé už spolu nemluví a zapomněli, kdo jsou, na své povolání a poslání v novém světě.
Na nunciatuře ve Washingtonu jste přijal papežova vyslance, kardinála Zuppiho. Jaká je role diplomacie Svatého stolce ve prospěch míru?
Kardinála Mattea Zuppiho jsem doprovázel během tří dnů, které strávil ve Washingtonu. Bylo to pro mě zajímavé: zkušenost s dialogem vedeným s tímto kardinálem, který zastupoval Svatého otce s konkrétním posláním... Myslím, že prvním nezbytným krokem je zahájit dialog, v němž každý především naslouchá tomu druhému. A tuto sympatii jsem cítil na všech úrovních. Kardinál se setkal s mnoha poslanci. A pak proběhlo setkání s prezidentem Bidenem, které trvalo dlouho, a při té příležitosti také došlo k dobrému dialogu. To je začátek. Velmi jsem obdivoval kardinálův postoj, protože přijel bez přetvářky, ale pouze s touhou dát najevo touhu Svatého otce: že myšlenka, touha po míru je přítomna i ve světě, kde se mluví jen o válce. Papež, stejně jako církev, chtějí být přítomni, aby vyvolali myšlenku míru, protože mír nakonec bude muset přijít, jinak se řítíme do katastrofy.
Řešení jsou v tuto chvíli v nedohlednu, ale doufáme, že se je podaří najít...
To je metoda papežské diplomacie, která nemá hledat řešení, protože to je věcí politiků, zúčastněných aktérů, ale i my jsme aktéry, protože zastupujeme lidi, kteří trpí, kteří žijí v realitě. Zajímavé bylo již to, že kardinál díky svým kontaktům jak na Ukrajině, tak v Rusku a nyní i ve Washingtonu určil potřebu humanitární pomoci zejména pro děti, které zmizely z Ukrajiny.
