Biskup Bizzeti o zemětřesení v Turecku: Nezapomeňte na nás!

Antonella Palermo - Vatican News

Počet obětí zemětřesení v Turecku vzrostl na více než 36 000, zraněných je téměř 200 000, zatímco statisíce lidí spí pod širým nebem. V deseti provinciích se zřítilo nebo bylo vážně poškozeno přes 47 000 budov. Není voda na mytí, v některých oblastech nejde elektřina, celé vesnice jsou stále izolované. Očekává se, že situace se bude s rostoucími teplotami zhoršovat, s příchodem veder se obávají zejména epidemie cholery. "Morálka obyvatelstva je těžce zkoušena," píše monsignor Paolo Bizzeti SJ, apoštolský vikář Anatolie, na internetových stránkách sdružení Přátelé Blízkého východu, které okamžitě aktivovalo kanál, jehož prostřednictvím lze obyvatelstvu posílat pomoc.

Anatolský vikariát pracuje na třech frontách. V Iskenderunu koordinuje otec Antuan Ilgit SJ, generální vikář, s Janem Farhadem Sadredinem, ředitelem pobočky Charity v Anatolii, lidi, kteří žijí na biskupství (sestry Vtěleného Slova a laické věřící), spolu s dalšími čtyřiceti dobrovolníky. V Istanbulu Charita Turecko s pomocí Italské Charity (Caritas Italiana) připravuje projekty, koordinuje činnosti charit z různých částí světa a stanovuje cíle a organizační schéma pro nadcházející měsíce.

Z Itálie - kde byl apoštolský vikář v době tragédie na návštěvě tureckých seminaristů, kteří zde studují - pracuje Bizzeti na organizaci pomoci a koordinuje personál v Iskenderunu a Istanbulu. "Morálka a spolupráce jsou chvályhodné," poznamenal biskup, "ale začíná se projevovat únava.” A dodal: "Díky Bohu je každodenní oázou útočiště a útěchy slavení eucharistie a společná modlitba, podporovaná také vírou čtyř řeholnic Vtěleného Slova, které již dva měsíce žijí v Iskenderunu. Jsou tu s námi kněží i laici z jiných křesťanských církví: i takto roste skutečný ekumenismus". 

Mons. Bizzetiho v pátek 17. února přijal na audienci papež František. Poté ve studiu Vatikánského rozhlasu - Vatican News vyprávěl, jak prožívá tento dramatický okamžik:

Jak proběhlo setkání s papežem?

Děkuji Svatému otci, který mě chtěl přijmout. Vyjádřil mi veškerou svou blízkost, svou náklonnost ke všem lidem bez rozdílu. Cítíme velkou podporu.

Jak emocionálně prožíváte tuto geografickou vzdálenost, že nejste u toho?

Určitě je to velká námaha, protože bych tam rád byl se svými lidmi, na druhou stranu otec Antuan Ilgit, generální vikář, tam je a dělá skvělou práci, a já jsem tady užitečnější. Nicméně v pondělí se na pár dní vracím do Turecka, pak vyhodnotíme, jak dál. Žiju takhle trochu ze dne na den, resp. ze dvou na tři dni.

V těchto dnech jste řekl: zemětřesení nás odvádí od politických konfliktů...

Přesně tak, zemětřesení je skvělá příležitost zastavit se a zamyslet se nad tím, co my lidé chceme. Válka nic nepřináší, přináší jen destrukci. Proto, alespoň pokud to záleží na nás, musíme okamžitě přestat s nároky a konflikty, abychom zaručili život, život je nejvyšší hodnota, život lidí je to, co je drahé i Bohu.

Přicházejí obrazy a příběhy, které jsou neuvěřitelné, zachránění lidé vytaženi živí z trosek po mnoha dnech. Čím jsou pro vás podnětné?

Jistě, jsou tu neuvěřitelné epizody lidí, kteří zůstali naživu a kteří byli díky neutuchající práci záchranářů zachráněni, ale jsou tu i epizody, které jsou upřímně řečeno na hranici uvěřitelnosti, jako například onen pětiletý chlapec, který byl po 112 hodinách pod sutinami vytažen a s úsměvem vyprávěl těm, kteří se ho ptali, jak se v těchto dnech měl: Přišel muž v bílém a přinesl mi jídlo a pití, takže jsem byl klidný. Kdo byl ten muž v bílém, který krmil toto dítě pod sutinami? Je to otázka, které se nemůžeme vyhnout a která nás nutí k zamyšlení.

Je tu jistě drama mnoha sirotků. Co s nimi bude?

Meze této tragédie budeme moci popsat až za několik let, protože ve skutečnosti je tu celá řada tragédií, které se kaskádovitě střídají. Ztráta rodičů je pro tyto děti tou největší tragédií, věříme, že najdou přijetí; lidé jsou dobří, turecké obyvatelstvo je dobré, jak už léta ukazuje vůči uprchlíkům, takže věříme, že se opravdu najdou příbuzní, lidé, instituce, které si tyto malé bytosti vezmou k srdci.

Turecko je jednou ze zemí, která přijímá největší počet uprchlíků na světě: Afghánce, Syřany, Iráčany... Vy jako místní církev děláte i normálně maximum pro to, abyste jim v běžném životě zaručili alespoň minimální důstojnost. Nyní obtíže narůstají...

Obtíže narůstají, máme úmrtí v rodinách Syřanů, kterým jsme pomáhali, a tak je nyní také třeba pomoci lidem zpracovat jejich zármutek, protože jsou to opravdu velké tragédie. Charita Turecko, další organizace, vláda, ti všichni usilovně pracují, ale rozsah katastrofy je nerovný silám, které jsou k dispozici. Doufáme, že lidé z celého světa budou i nadále schopni přinášet pomoc, přímo či nepřímo různými způsoby poskytovat podporu.

Sýrie bohužel stále zůstává z velké části nezmapovaným územím. Co bude s touto zemí dál?

V Sýrii není absolutní počet mrtvých ve srovnání s Tureckem velký, ale je to země, která nese na svých bedrech více než deset let války. To v lidech vzbuzuje vnitřní zoufalství, zdá se to jako tragédie bez konce. Doufám však, že toto zemětřesení povede také všechny politiky k pochopení, že mír je nezbytný, že zaručit lidem výkon každodenního života, práci, je prvním z dober, které je třeba zajistit, pokud chceme být skutečně lidmi, kteří slouží lidem.

V pátek 17. února bylo zveřejněno poselství k postní době, v němž papež František vyzývá, abychom každodenní práci, těžkostem a rozporům reality čelili tím, že budeme kráčet vzhůru spolu s Ježíšem. Jak tato slova rezonují ve světle zkázy způsobené zemětřesením?

Ano, je to cesta kříže, pro každého člověka je tu kříž, který musí nést, a my před ním nemůžeme utíkat, dříve či později je na řadě každý, a Ježíš je ten, kdo vedl cestu: on je ten, kdo otevřel cestu, on nás naučil novému způsobu nesení kříže tím, že překonal pokušení hněvu, zoufalství, házení viny na druhé v neplodné nenávisti.

Je tu také otázka staveb v Turecku, které údajně nedodržely minimální bezpečnostní kritéria, otázka, která rozpaluje lidské duše. Co máte chuť říci k tomuto typu odpovědnosti?

Ano, bohužel jako ve všech situacích, kdy dochází k bouřlivému vývoji národa, se vždy najdou zločinci, kteří toho využijí. Pravidla v Turecku se však některým zločincům zřejmě podařilo obejít. Vláda pohotově zasáhla mnoha zatčeními a doufejme, že to nyní bude i varováním pro rekonstrukci, že se věci budou dělat opravdu pořádně v zájmu všech. Rabování jsem však i v těchto dnech zažil na vlastní kůži: jsou lidé, kteří si naklonovali mou e-mailovou adresu prostřednictvím nové adresy částečně odlišné od té mé, a požádali o pomoc na druhém konci světa. Musel jsem jít a nahlásit na policii tyto zločince, kteří zneužívají tragédii druhých pro své vlastní pochybné zájmy.

Kéž se vaše země brzy opět vzchopí, Excelence.

Naše výzva zní: nezapomeňte na nás. Protože, jak víme, po několika týdnech zhasnou i reflektory masmédií, a to by bylo ještě větším neštěstím.