Kazachstán: Krátký pohled na zemi před papežovou cestou

Vatican News – Gudrun Sailerová

Kazachstán je zemí, kde spolu věřící různých náboženství žijí dobře a v míru, čehož si světová veřejnost všímá jen zřídka. 95 procent obyvatel se hlásí buď k islámu, nebo ke křesťanství, většina k islámu. Jak vypadá soužití věřících různých náboženství v každodenním životě?

Angelika Schmählingová: Kazachstán je zemí s mnoha etnickými skupinami a odpovídajícím způsobem i s několika náboženstvími. Zdaleka nejpočetnějšími etnickými skupinami jsou Kazaši a Rusové. Jsou zde také Uzbekové, Ukrajinci, Ujgurové a mnoho dalších skupin. A je fakt, že Kazaši jsou tradičně muslimové. Většina Rusů jsou pravoslavní Rusové, katolíci mají často německé, polské nebo litevské kořeny. Tyto skupiny žijí částečně společně a částečně prostě vedle sebe. V důsledku Sovětského svazu je mnoho lidí v Kazachstánu poměrně sekulárních a své náboženství praktikují pouze o velkých svátcích a prázdninách. Náboženství už nehraje v každodenním životě tak velkou roli. Což samozřejmě také znamená, že zde není tolik náboženských konfliktů. Lze říci, že stát je celkově velmi tolerantní vůči náboženstvím.

Většina křesťanských věřících v Kazachstánu patří k pravoslavné církvi. Katoličtí věřící tvoří jen malou menšinu. Co je to za pravoslavnou církev? Přiklání se vzhledem ke své historii k Rusku? Kazachstán se v roce 1991 osamostatnil od Sovětského svazu.

Ano, samozřejmě: pravoslavná církev v Kazachstánu patří pod Moskevský patriarchát. Jedná se o metropoli, která je podřízena patriarchátu. To sedí, protože většina pravoslavných křesťanů v Kazachstánu má kořeny v Rusku. Například v Rusku probíhalo dlouhou dobu vzdělávání kněží. Teprve od roku 2016 existuje seminář v Almaty na jihu země. To je velmi důležité, protože to umožňuje církvi, i když patří k Moskevskému patriarchátu, rozvíjet svou vlastní identitu.

Co si o válce na Ukrajině myslí pravoslavní věřící v Kazachstánu?

Angelika Schmählingová: Když jsem byla v červnu v zemi, měla jsem dojem, že válka nehraje tak velkou roli. Tématem byly například nepokoje v lednu. Lidé ale samozřejmě budou přemýšlet i o tom, jak by měly vztahy mezi Ruskem a Kazachstánem pokračovat v dlouhodobém horizontu.

Po sérii islamistických teroristických útoků v roce 2011 přijal Kazachstán přísné zákony, které zajišťují větší bezpečnost, ale celkově omezují náboženskou svobodu. A trpí tím především muslimové. Proč tomu tak je?

Angelika Schmählingová: Ano, muslimové trpí vždy nejvíce, protože jsou nejpočetnější skupinou. Také v Kazachstánu hrozí nebezpečí fundamentalistického islámu. Jak jsem už zmínila, islám je v Kazachstánu velmi mírumilovnou skupinou, velmi tolerantním náboženstvím. Ale také v Kazachstánu se bohužel některé skupiny radikalizují nebo jsou mladí lidé verbováni, a to i teroristickými skupinami. A logicky se objevují obavy z mešit "na zadním dvorku". A proto stát přijal některé zákony, které se bohužel týkají všech náboženských skupin. Například v kostelech nebo mešitách je třeba instalovat bezpečnostní kamery, což je samozřejmě velmi důležité. Pro práci s mládeží existují poměrně přísné mantinely nebo také: sociální činnost by měla být jasně oddělena od pastorační činnosti, aby se lidé nerekrutovali někam přes sociální pomoc. Jak jsem řekla, je škoda, že to omezuje náboženství.

V srpnu byla v Nursultanu otevřena největší mešita ve střední Asii. Pojme 35 000 věřících. Co znamená tak velká mešita? Co nám tím chce Kazachstán sdělit?

Angelika Schmählingová: Mešitu jsem viděla cestou na letiště. Je to obrovská budova. Musím také říci, že je trochu zvláštní, že se v hlavním městě staví již třetí velká mešita. Ale musíte si představit, že Nursultan je umělé hlavní město. Před 25 lety byl prakticky vytržen ze stepi a jeho architektonický styl je prostě šílený. Jsou tu skleněné paláce, mrakodrapy, triumfální oblouky, na co si vzpomenete. V Nursultanu, jak se dnes město jmenuje, musí být všechno o něco větší. A je zde také největší synagoga ve Střední Asii. Proto si myslím, že je možné se na otázku Velké mešity podívat z jiného úhlu pohledu.

To znamená, že s tím není spojeno žádné politické prohlášení?

Angelika Schmählingová: To si nemyslím. Jistě, je to jisté prohlášení. Bývalý prezident také položil základní kámen a zřejmě chtěl, aby byl islám takto zviditelněn. A ano, v zahraničí museli být významní sponzoři, takže hádám, že v Saúdské Arábii.

V roce 2001 došlo k útokům z 11. září a o dva roky později se v kazašském hlavním městě Nursultanu, které se tehdy ještě jmenovalo Astana, konal první mezinárodní náboženský kongres za mír. Tento kongres se opakoval každé tři roky. Letos se tam vypraví i papež František. Jaký význam má tento náboženský kongres v celém panoramatu mezináboženského dialogu?

Angelika Schmählingová: Zvenčí mám dojem, že zatím byl přijat hlavně v Kazachstánu. Jistě je to i tak, že se tím stát chce zviditelnit, i když je samozřejmě v zásadě také hezké, že se nabízí fórum pro vzájemnou diskusi různých náboženství. Papežova návštěva tedy jistě přitáhne k tomuto kongresu zcela jinou pozornost než dosud, což je samozřejmě v zásadě žádoucí.

Jaký zájem má podle vás papež František na tom, aby přijel na tento kongres? Máte nějaké vysvětlení?

Angelika Schmählingová: Domnívám se, že se chtěl setkat především s patriarchou Kyrillem. A Kazachstán by byl velmi dobrým místem setkání, protože tento stát je, dá se říci, neutrální, koneckonců je to země s muslimskou většinou, i když patří moskevskému patriarchátu. V roce 2016 se konalo setkání na Kubě. Na druhou stranu by papež jistě neplánoval tuto náročnou cestu, kdyby se nechtěl setkat i s ostatními náboženskými představiteli. A to opět hovoří v jeho prospěch, že chce vést dialog se všemi, zejména v této politicky obtížné situaci. A pak k tomu samozřejmě patří i to, že navazuje na pastorační cestu. Papež Jan Pavel II. byl v Kazachstánu naposledy v roce 2001. Už dlouho tam nikdo nebyl.

Proč se dalo předpokládat, že ruský pravoslavný patriarcha Kyrill neodcestuje do Kazachstánu na kongres náboženství?

Angelika Schmählingová: Nejsem si jistá, zda se to dalo předvídat. Dovedla jsem si představit, že se chopí příležitosti. Pravoslavná církev nyní samozřejmě své odmítnutí zdůvodnila tím, že setkání na tak vysoké úrovni by se nemělo konat na okraji kongresu. Ale to by byla právě ta příležitost nepřikládat tomuto setkání příliš velký význam, ale udělat to takříkajíc mimochodem. Pravoslavná církev učinila toto rozhodnutí. Doufejme jen, že se objeví další příležitosti k dialogu. Ať už na veřejnosti, nebo v soukromí.

Jak velký strach z velkého souseda Ruska panuje v Kazachstánu v souvislosti s válkou na Ukrajině? Celá severní hranice Kazachstánu je s Ruskem. Jak velký je strach z tohoto souseda?

Angelika Schmählingová: Kazachstán má sám o sobě dobré vztahy s Ruskem. Jak jsem říkala, třetina obyvatel pochází z Ruska, má ruské kořeny. Existují velmi úzké vazby, ekonomické vazby, dokonce i vojenské vazby, což samozřejmě znamená i závislost. Uvidíme tedy, jak se situace vyvine, jak se k ní postaví politici, vláda a prezident. Dalším východním sousedem je Čína. To znamená, že vztah Kazachstánu k Rusku, k Číně, k EU - země bude muset zcela jistě změnit své postavení. Co to znamená pro obyvatelstvo, se teprve uvidí. Kazachstán tedy v každém případě již nyní pociťuje důsledky sankcí proti Rusku prostřednictvím těchto úzkých vazeb, například tím, že mnoho bank je ruských a že je nyní v Kazachstánu také obtížné dostat se ke svým úsporám.

Co může přinést papežova návštěva Kazachstánu? Pro zemi, pro církev, pro dialog náboženství a pro bratrství?

Angelika Schmählingová: Cesta se skládá ze dvou částí. Na jedné straně máme Kongres světových náboženství, na druhé straně pastorační cestu. Samozřejmě mám na mysli především katolíky v zemi a v celém regionu, protože se jedná o diasporní církev a pro věřící je velkým povzbuzením, když papež přijede. Je to velká oslava a je samozřejmě důležité, aby lidé viděli, že nejsou sami. A doufám, že mnoho lidí se nechá inspirovat, protože tato cesta je pro ně také velmi finančně a časově náročná. V Kazachstánu byly kostely v posledních dvou letech kvůli pandemii částečně uzavřeny a i tam je třeba lidi nejprve přesvědčit, aby opět pravidelně chodili do kostela. Doufám v určité nadšení.

Další aspekt není jednoduchý: někteří kazašští biskupové v posledních letech ostře kritizovali papeže Františka, mimo jiné v souvislosti s Amoris laetitia. A tady doufám, že v církvi opět vznikne dialog, že papež bude schopen sdělit svá stanoviska. Takže ta hesla, že církev by tu měla být pro lidi, že církev by měla jít na okraj, že církev by měla být polní nemocnicí, a ne tím nablýskaným zlatem. A na druhé straně, aby věřící, biskupové, kněží v Kazachstánu mohli v církevních diskusích jasně vyjádřit své postoje, své obavy. A zde doufám, že stejně jako nyní mluvíme o mezináboženském dialogu, bude opět posílen dialog uvnitř církve.