Důstojnost a naděje: služba ukrajinské Charity vysídleným lidem
Svitlana Duchovyč – Vatican News
„Člověku trhá srdce, když vidí, jak lidé po třiceti dnech v azylových domovech poprvé s pláčem jedí chleba, poprvé se sprchují teplou vodou. Je těžké uvěřit, že se to všechno děje v 21. století“. Toto je svědectví Mily Leonové, mluvčí doněcké Charity, jejíž sídlo se po vypuknutí války v Donbasu před osmi lety přestěhovalo do Dnipra, hlavního města Dněpropetrovské oblasti. Po 24. únoru začali dobrovolníci neúnavně pracovat na vyřešení potřeb tisíců lidí prchajících z regionů zasažených ruskou armádou, zejména z Charkova, Luhanska a Doněcka.
Útěk a přijetí
„Dnipro se stalo jakýmsi centrem pro přijímání vysídlených osob“, říká Mila. Od začátku rozsáhlé války přišlo do regionu asi 300 000 uprchlíků a do samotného města více než 100 000 uprchlíků. A to jsou oficiální čísla, myslím, že skutečná jsou dvakrát vyšší. Mluvčí Charity dodává, že odchod z domova není pro nikoho snadný a že toto rozhodnutí je podmíněno několika faktory. „Nejdříve přišli lidé s většími finančními možnostmi. Druhou vlnu tvořili ti, kteří strávili asi měsíc ve sklepích pod bombardováním, než dorazili do Dnipra. Přicházejí k nám v hrozných podmínkách. Zde máme středisko, kde uprchlíky hostíme jeden až pět dní, během nichž jim nabízíme první pomoc, možnost odpočinku a zvážení rozhodnutí, co chtějí dále dělat. Pomáháme jim také získat zpět část jejich duchovní síly, aby se mohli posunout vpřed“.
Poslední vlna příchozích: starší lidé
Je tu ještě další uprchlická vlna. Mila vysvětluje, že jde většinou o starší lidi (nad 70 let). „Jsou to lidé s poměrně nízkým příjmem, celý jejich život se točil kolem jejich domu nebo čtvrti. Neměli chuť odejít a dobrovolníci je odvedli. Byli nuceni sem přijít a cítí se křehcí, dezorientovaní, je pro ně obtížné sžít se s okolím. A my se snažíme pomáhat i jim“. Ani Dnipro ovšem není zcela bezpečné město: téměř každý den se ozývají sirény, ruské rakety pravidelně zasahují průmyslové podniky i civilní budovy. „V prvních dnech invaze, kdy tolik lidí odjíždělo na západ země nebo do zahraničí, bylo pro mě složité rozhodnout se, zda odjet, nebo zůstat“, sděluje manažerka komunikace doněcké Charity. „Částečně jsem se obávala o bezpečnost svého pětiletého syna. Slyšeli jsme výbuchy zblízka: ten zvuk je nezaměnitelný, nikdy na něj nezapomenete. Když jsem ale viděla, kolik lidí přijíždí do Dnipra a potřebuje naši podporu, rozhodla jsem se zůstat. V našem týmu je mnoho lidí, kteří z Donbasu utekli ještě v roce 2014, takže jsou velmi citliví na potřeby evakuovaných“.
Charita pomohla šedesáti tisícům lidí
Za těchto téměř šest měsíců obdrželo pomoc Caritas Doněck více než 60 tisíc lidí. Kromě poskytování základní pomoci se členové organizace snaží vytvořit prostředí, ve kterém se každý cítí respektován ve své důstojnosti. „Například na začátku k nám každý den přicházelo tolik lidí, že přicházeli ve čtyři hodiny ráno a stáli ve velmi dlouhé frontě. A nikoli všem jsme mohli pomoci“, vzpomíná Mila Leonová. „Proto jsme okamžitě pozvali krizové specialisty, aby nám pomohli vyřešit problémy, které vznikaly v dlouhých frontách, a snížit napětí, aby se každý čekající necítil jako vysídlenec, ale prostě jako člověk, který přišel požádat o pomoc a dostal ji. Pro nás je to velmi důležité: nejen dát něco materiálního, ale také jim pomoci znovu získat víru a naději“.
Důstojnost a naděje: to jsou nejdůležitější položky
Mila se svěřuje, že dříve slovo „důstojnost“ nebylo často slyšet, ale nyní ho lidé často používají, protože mnohdy zažívají její ztrátu, a tak okamžitě vnímají, když je jim důstojnost navrácena. Mnoho projektů doněcké charity je zaměřeno právě na tento cíl. Jeden z programů zapojuje psychology, animátory a sociální pedagogy, kteří pomáhají uprchlíkům, a to jak dětem, tak dospělým, začlenit se do nového prostředí. „Zde je důležité pomoci lidem znovu získat důvěru ve vlastní síly a nezůstávat dlouho v roli oběti, která jim brání být aktivní a jít kupředu“, vysvětluje Mila.
Projekt „Lidská důstojnost“
Co to znamená být zbaven domova a důstojnosti, dobře ví Oksana Akčebašová, která pochází z města Rubižne v Luhanské oblasti, kde pracovala v místní Charitě a pomáhala lidem, kteří od roku 2014 žili v nárazníkových zónách. Po rozsáhlé invazi uprchla i ona ze svého města, které v květnu obsadila ruská armáda. Nyní žije v Dnipru a v doněcké Charitě koordinuje projekt nazvaný příznačně „Lidská důstojnost“.
„Nemyslela jsem si, že budu muset opustit svůj domov. Před 24. únorem pro mě nebyly nebezpečné situace ničím novým: když jsme šli do nárazníkových zón, museli jsme nosit neprůstřelné vesty a helmy, několikrát se stalo, že stříleli z bezprostřední blízkosti. I když jsme v noci z 22. na 23. února slyšeli tanky projíždět pod naším domem, stále jsem nechtěla věřit, že rozsah války bude tak velký. Proto jsme se nejprve rozhodli zůstat. V polovině března už ale nebyl plyn, elektřina ani voda. Spali jsme v šatech. K odchodu nás přiměl můj nejmladší syn: v jednu chvíli, když uslyšel výstřely, zbledl jako vosk a nepřestával plakat. Vzali jsme si pár věcí a odešli z domu. Cesty, které vedly do města, byly zaminované, takže jsme se synem a mým tatínkem šli pěšky po malé pěšince a manžel v autě musel jet přes hřbitov. Už si ani přesně nepamatuji, jak se to všechno stalo, ale díky Bohu jsme se odtamtud dostali“. Oksaně se stýská po domově. Když do Charity přicházejí lidé z její oblasti, vnímá je jako svou rodinu. „Doufáme“, uzavírá, „že vše brzy skončí, nastane mír a my se vrátíme domů a obnovíme svá města“.
