Kardinál Czerny na Velehradě: Ukazujme světu otevřenou a věrohodnou tvář církve

Kardinál Michael Czerny SJ

Svatí Cyril a Metoděj pochopili, že základním předpokladem plodnosti jejich misie je učinit Písmo a liturgii srozumitelné lidem, k nímž byli posláni. Toto je trvalý úkol církve: hledat takové způsoby vyjádření víry, které jsou srozumitelné lidem v dané době.

Život církve a život každého křesťana je svým způsobem "překladem", výkladem poselství víry. Dobrý překlad musí být věrný, spolehlivý, ale zároveň srozumitelný. Protože jazyk a společnost se vyvíjejí, jsou potřebné i nové překlady.
Když se o letnicích zrodila církev, jejím prvním projevem bylo to že apoštolové pod vlivem Ducha svatého kázali tak, že jim rozuměli lidé různých národů, kultur a jazyků. Církev se zrodila jako svátost porozumění. Církev je svátostí - účinným znamením, symbolem a nástrojem jednoty, k níž je povoláno celé lidstvo.
Tato jednota není a nemá být uniformní, nýbrž organická: právě ve své nezastupitelné, nenahraditelné jedinečnosti tvoří jednotlivé údy tělo, živý a vyvíjející se organismus.

Církev se zrodila jako Anti Babylon: jako stavba protikladná té, o níž vypráví kniha Genesis. Kniha Genesis líčí pokus vybudovat společnost jako jednotu bez Boha a proti Bohu.

Uzavřená společnost, společnost bez otevřenosti vůči Bohu a vůči druhým, je totalitní. Totalitní uzavřená společnost ničí svobodu a různost a také schopnost komunikace – a nakonec vede k chaosu, ke "zmatení jazyků".
Ve slovanském světě, v němž kdysi působili Cyril a Metoděj, byla v 20. století budována jedna z takových babylonských věží, sovětské impérium nesvobody, lži a násilí.

Snaha zvrátit běh dějin a obnovit staré impérium vede dnes k zločinné válce, vedené nejen proti svobodné Ukrajině, nýbrž proti celému civilizovanému světu.
Dějiny nás však učí, že všechny babylonské věže pýchy, lži a násilí, všechny uzavřené společnosti, jsou odsouzeny k pádu.
Jsme-li konfrontováni s násilím, se zločiny agresorů, jak máme jednat my křesťané, kteří jsme povoláni všechny lidi milovat, odpouštět nepřátelům a prostě dobře se chovat?
K tomu jasně hovoří papež František v encyklice Fratelli tutti:

"Povinnost odpouštět neznamená, že se zřekneme svých práv a budeme nabízet odpuštění zkorumpované moci, zločincům nebo těm, kdo ponižují naši důstojnost. Jsme povoláni milovat každého bez výjimky. Milovat utiskovatele ale neznamená dovolit mu, aby nás dál utiskoval, nebo ho nechat, aby si myslel, že jeho jednání je přijatelné… Důležité je neživit při tom v sobě hněv, který je škodlivý pro naši duši a pro duši našeho lidu, nebo nebýt posedlý pomstychtivostí a touhou druhého zničit. Takovýmto způsobem nikdo nedosáhne vnitřního pokoje ani se nesmíří s životem" (FT 241-42).

Církev má být v našem zraněném světě polní nemocnici a učitelkou vnitřního pokoje. Proto musí být církev otevřenou společnosti, otevřenou vůči Bohu a jeho plánu s lidstvem.
Církev musí být otevřeným, pohostinným místem. Jejím úkolem je také vlastním příkladem inspirovat společnost, státy a národy k otevřenosti a bratrství.
Dnes, jak stále naléhavě připomíná papež František, je aktuálním a důležitým projevem této otevřenosti vstřícnost vůči migrantům, vůči lidem, které válka nebo bída nutí opouštět své domovy.
Vstřícnost vůči cizincům a přistěhovalcům je jedním z Božích příkazů, prostupujících Písmo svaté Starého i Nového zákona.
Česká republika patří k zemím, které nyní prokázaly a prokazují velkorysou vstřícnost vůči obětem války na Ukrajině.

Církev nehledá spojenectví ani soutěžení s pozemskými mocnostmi, "nýbrž nabízí se jako rodina mezi rodinami – to je církev - otevřená pro svědectví o víře, naději a lásce k Pánu a k těm, které on miluje zvláštní láskou. Domov s otevřenými dveřmi. Církev je domov s otevřenými dveřmi, protože je matka" (276).

Bratři a sestry, ukazujme světu otevřenou, mateřskou, srozumitelnou a věrohodnou tvář církve. Také tím naplníme odkaz svatých Cyrila a Metoděje, spolupatronů Evropy. Kéž se za nás přimlouvají, abychom se naučili „překládat“ evangelium a vyjadřovat naši víru různými jazyky našich sourozenců, kteří spolu s námi obývají „společný dům“.