Kdo teď může šéfovat františkánům?

Vatican News

O. Prof. Dr. Rafael M. Rieger OFM vyučuje církevní právo a jeho dějiny na Katolické univerzitě Eichstätt-Ingolstadt. Jak vysvětluje, nenastala situace, že by teď kupříkladu františkány mohl vést běžný „nedělní katolík“. Vedoucí úlohu v řeholních společenstvích bude i nadále zastávat některý z jeho členů.

Nové pravidlo se týká jenom mužských společenství: institutů zasvěceného života, jako jsou například benediktini, dominikáni, jezuité, a společností apoštolského života, kupříkladu pallottini. Od nynějška je může vést člen, který není klerikem, protože ve jmenovaných společenstvích v různém měřítku působí kněží, ale také je zde tradičně mnoho laických bratrů, pověřených řadou úloh, včetně vedoucích. Nově se takový laický bratr, který nepřijal kněžské svěcení, může zhostit vyšších vedoucích rolí až po úřad generálního představeného takového společenství.

Pokud si některý klerický řeholní institut při založení stanovil výlučně klerické vedení, papežský reskript nyní povoluje výjimky z této zásady. Německý františkán Rieger vysvětluje, proč byl vůbec papežský reskript nutný:

Musíme se blíže podívat na dějiny těchto společenství. Benediktini a františkáni jsou prastaré řehole, které existují již staletí a v průběhu doby se v nich vyvinula určitá klerikalizace. Na jejich počátku v nich jednoduše pospolu žili bratři s kněžským svěcením, anebo bez něho, ale časem se vedoucí úřady stále více vyhrazovaly kněžím. Myslíme si, že to už není přiměřené době. Kupříkladu jako františkáni se považujeme za společenství, kde jsou všichni bratry se stejnými právy a povinnostmi, nehledě na kněžské svěcení. Proto je vlastně samozřejmé, že také bratři bez kněžského svěcení mohou převzít vedoucí úlohu.

Jak otec Rieger dodává, papežovo rozhodnutí jej osobně velice potěšilo a přinejmenším z německého řeholního světa obdržel řadu pozitivních reakcí. Proces vedoucí k papežskému reskriptu mnoho let aktivně připravoval kupříkladu jeden jeho laický spolubratr na římské generální kurii františkánského řádu. Z Františkovy strany se tedy nejedná o pouhou formalitu, nýbrž o zaujetí určitého stanoviska.

Ano, je to skutečně známka toho, že se zájmy řeholních společenství berou vážně. Papež František se snaží, aby dal zřetelně najevo, že na církevním poslání se podílejí všichni členové církve. Před nedávnem učinil podobnou malou změnu, když lektorát a akolytát, dosud vyhrazený pouze mužům, otevřel také pro ženy.

(jag)