Hledejte

Vatican News
Vjezd do Jeruzaléma, XII. stol. Vjezd do Jeruzaléma, XII. stol. 

Přetvořujme se stále víc a víc

Homilie ke Květné (pašijové) neděli, 28. března 2021; Iz 50,4–7; Flp 2,6–11; Mk 14,1–15,47

P. Pavel Ambros, SJ

Představa, že se při popisu minulosti se dokážeme přenést přes propast času jako věrní svědci tehdejších dějů, je iluzí. Dávné události vám umožňují vidět pouze přítomné pojetí toho, co se kdysi odehrálo a to sítem dosažené životní zkušeností. To platí také o evangeliu. Během poslechu pašijí z Markova evangelia vás může zaujmout něco, co vyvolá vzpomínku na důvěrně známé skutečnosti vašeho současného života. Jakoby se v duši na chvíli rozkmitalo přívětivé světlo poznání v Duchu. K tomu se budete moci vracet během Svatého týdne, který máte před sebou. Na prvém místě v tichu srdce, někdy i ve sdílení s druhými. Vždy však zachovejme diskrétnost srdce, kterou se chceme chránit před holedbáním.

Můžeme vyjít z textu druhého čtení. Prvokřesťanský hymnus oslavuje Krista. S námi je vší představivost přesahující obsah hymnu spjat skrz naskrz úvodními slovy: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,6). Není lepšího úvodu do dnešní liturgie. Na začátku apoštol Pavel hovoří v antitezi: forma či podoba Boží a forma či podoba otroka. Kristova tvářnost (řec. μορφή) není vyjádřena jen slovy sláva Boží, vznešenost, gloria (řec. δόξα), která nacházíme až v jeho závěru. Této Kristově podobě, kdy v něm vidíme slávu Boží, předchází viditelná forma Boží přítomnosti, která ve své podstatě je nahlížena jako podoba otroka. Slavíme bohoslužbu Květné neděle, která je sestupováním slávy Boží na náš oltář, ale zároveň v liturgii nahlížíme Ježíšova osobu, která na sebe bere podobu služebníka. Podle Pavla Kristus je ikona Boha i člověka, obraz. Obraz dynamický, událostí slova, co není ustálené, jednou pro vždy dané. Je mohutným – jen duchovním smyslům přístupným – pohybem, který nás stále utváří, formuje, pracuje zevnitř i navenek. Tato vnitřní činnost obsahuje doteky čtyř základních sloves: zříká se, bere na sebe, stává se a je: „zřekl se sám sebe“, „vzal na sebe“, „stal se jedním z nás“, „byl jako každý jiný“. Co se odehrává za Kristovým vzhledem (morfologií), je nezměrná a nepochopitelná proměna hmoty, která začíná mít aktivní podíl na Božím životě. „Přetvořujeme se stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to duch Páně“ (2Kor 3,18).

Způsob, kterým Kristus prožívá to, že je Synem Božím, zahrnuje nepochopitelný příklon Boha k člověku. V tomto přechodu je moment dramatického zřeknutí se sebe sama (κένωσις), jakési svlečení tvářnosti Boží, formy Boží, která je nám známa jako sláva Boží, a přijímá podobu, tvářnost služebníka, otroka, ale vždy Syna Božího. Nikdy nepřestává být tímto Synem. Kristus i jako člověk nežije své božství jako své zvýhodnění, prospěchářsky. Stačí vzpomenout na pokušení Krista na poušti (Lk 4,1–13), žije své dětství a božství ve prospěch člověka. „(…) on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2Kor 8,9). K tomu ho Otec poslal, proto je poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Zříká se božství způsobem božským, a přijímá lidství způsobem lidským. Poslušen, to znamená vydán druhému na základě důvěry a zdůvěrnění, ujímá se ztraceného Adama, který sám sebe odsoudil k smrti svoji neposlušností. Co bylo roztrženo a rozerváno, je v Kristu spojeno. Platí: „Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“ (Jan 10,18)

Je zde přítomná druhá antiteze, stejně významná: ponížil se (sám sebe), proto byl pozvednut, vyvýšen Otcem. Aktivně vstupuje, aby se mohl nechat nést. Naše aktivita má cenu – tam, kde pramenem života je účast na životě Otce, Syna a Ducha Svatého – jen tehdy, je-li zaměřena na druhého, který mne nese. Jinak nemohu být pozvednut k nebi. Tam, kde se chce pozvednout člověk sám, páchá duchovní sebevraždu. Jsme povoláni k účasti na životě Syna zakoušet náš život jako obdarování, dar a intimní přítomnost dárce. Přijatá kenoze v našem srdci se stává podnětem k Otci, který nás pozvedá k sobě. 

V Kristově utrpení je pozoruhodně „napínavé“ sledovat, jak strach o sebe samého hraje rozhodující roli. Strach se stává hybatelem a podněcovatelem vnitřních postojů. Vlivní lidé, ať už z tábora náboženského nebo civilního, chtějí zabít Ježíše, ale mají strach z lidu (srv. Jan 9,22; Mk 12,12; Lk 20,19). Rovněž Pilát (srv. Jan 19,18) má strach o sebe, aby neupadl do nemilosti. V těchto známkách vidíme pokračování toho, co do lidského rodu vnesl hřích Adama a Evy. Hlas Boží, který snad přece jen mohl člověk uslyšet, ale nechtěl zaslechnout, stal se nahluchlý, má zcela opačný účinek, než slovo, které člověka stvořilo. „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl“ (Gn 3,10). Přechod od otroctví ke svobodě se týká tohoto strachu o sebe samého. Tento strach člověka vede do oprátky, navléká mu nesnesitelné jařmo. Mojžíš, když stál na břehu Rudého moře se svým lidem, v zádech již tušil mohutnou sílu faraonova vojska a zaposlouchal se do skřípotu kol jeho vozů, vnímal strach lidí. Proto jeho hlas zapůsobil tak mocně: „Nebojte se, vzmužte se a uvidíte záchranu od Hospodina, kterou vám dnes připraví. Egypťany, které dnes vidíte, už neuvidíte navěky. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete jen mlčky přihlížet.“ (Ex 14,13–14) Přejití Rudého moře a vyjití z Egypta není možné, když zůstává člověk nevolníkem svého strachu o sebe. Nestačí jen jednorázově projevená mužnost, potřebuje 40 let zkoušek na poušti, aby projevy opakující se Boží blízkosti a náklonnosti, vyvedly národ z jeho poroby a zlomily pouta strachu o sebe samého.

Slavením bohoslužby vytvořila církev inspirující duchovní zkušenost. Opakující se podněty liturgického roku rozvíjejí obrazotvornost, posilující vnitřní činnost Ducha v našem srdci zakusitelným způsobem. Posilují naše očekávání. Tato očekávání se ve Starém zákoně soustředila na obnovu Davidova království. V očekávání starého Izraele byla obrazem potvrzení smlouvy Boha s jeho lidem. Ještě po Kristově zmrtvýchvstání se někteří učedníci Ježíšovi ptali: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ (Sk 1,6) Až teprve začali v křesťanské liturgii zpívat: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“ (Mk 1,10), tak jak to děláme my dnes na Květnou neděli, otevřela se jim cesta k naplnění Božího zaslíbení. Nemáme strach o sebe samé, protože přichází ten, který nás vyvádí z temnot srdce a zhoubných nástrah bludného rozumování? Nenechali jsme se obejmout strachem o sebe sama?

Když dnes v rukách držíme ratolesti a necháváme zaznít v našich srdcích ozvěnu krásy slov písně „Ježíši Králi“, oživuje nás slovo mízou, která z pravého vinného kmene tryská do našeho života zakořeněného ve křtu. Tak v duchovním životě každého pokřtěného začne převládat to, co prožíval Kristus jak Syn Boží, který jako poslušné dítě a zároveň Syn svého Otce neváhá vstoupit do Jeruzaléma. Již na Golgotě můžeme zřetelněji zahlédnout nebeský Jeruzalém. Obraz dnešní liturgie proniká naši psychické schopnosti. Co tento obraz církve s ratolestmi prozrazuje? Tajemství podstaty našeho očekávání: Když se necháme sami vést v životě jako pravé Boží děti, poznáváme Otcovo vítězství v tomto světě jako přicházející nebeský Jeruzalém. Již nyní může být na dohled.

27. března 2021, 13:16