Mistr od sv. Bartoloměje - třetí exerciční impuls
Dnes vám přinášíme 3. a poslední část úryvků ze znovuobjevených duchovních ponaučení od Mistra od svatého Bartoloměje, která pro tento týden duchovních cvičení věnoval papež František svým spolupracovníkům.
V dnešním prvním textu autor chválí potenciál lidského selhání a situace bezvýchodnosti jako začátek otevřenosti vůči Božímu působení. Mistr od svatého Bartoloměje píše:
Kdo si vystačí sám, nemá už místo pro Boha. Ba co víc, s poklonami Bohu rád přidělí nějaké místo, aby svojí přítomností dal Bůh ještě větší lesk podnikání dotyčného. Bůh je tak vlastně hostem, na kterého se jen bere ohled. Bůh tady okupuje místo, uvolněné sny, které se již rozplynuly. Bůh si vybral za příbytek tuto chudobu lidí. Protože chudoba stvoření je pravda, ve které Bůh přichází, aby se setkal s člověkem, a zdraví ho svým svatým polibkem, aby mu tak dal zakusit chuť svobody.
Všichni už zažili situace, kdy viděli, jak se jejich vlastní sny hroutí. Všichni už zažili účtování s některými důležitými obdobími svého života, kde výsledkem byly prázdné ruce. V takové chvíli nastupuje ztráta orientace. Když se vyčerpali možnosti, o kterých jsme věděli, a nezískali jsme, co jsme chtěli, jsme ztraceni a nevíme, kudy se vydat. Otazník stojí v takových situacích nad celým naším životem. Všechno se v tu chvíli relativizuje a ztrácíme se v houštině úvah, které nikam nevedou, abychom nakonec skončili ve smutku.
Když takto náš život konečně selže, tak jakkoli se může objevit hořkost, vyčerpání a ztráta orientace, začíná také doba milosti. Když se dostaneme na hranice našich vlastních sil a také na hranice našich vlastních snů, můžeme se otevřít působení Božího Ducha, který může dokončit to, čeho náš život ve svém selhání nebyl schopný. Bůh potřebuje prázdno, aby ho mohl naplnit svojí přítomností.
Další a prozatím poslední poznámky mistra od svatého Bartoloměje budou ty, které hovoří o modlitbě. Jakkoli jde o rady pro mnicha, v kontextu současné spirituality se jeví jako velmi aktuální a použitelné:
Bude pro tebe velmi prospěšné, aby sis stanovil nějaký čas během dne, který budeš věnovat přímo Bohu a zůstaneš věrný tomu, co jsi si stanovil. Ve skutečnosti bude mnohem plodnější zůstávat v Boží přítomnosti, aniž bys při tom dělal cokoli jiného, než mu vlastně nabízel trochu své společnosti, jako to děláme s našimi přáteli. Jinak by to bylo, jako kdyby ses u svého přítele zastavoval, jen když od něj něco potřebuješ. To by odpovídalo spíše modlitbám, ke kterým tě zavazuje řehole svými pravidly, jakkoli jsou doporučeníhodné a velmi důležité pro mnicha. Bylo by to velmi blízko postoji, že modlitba je něco, s čím se má přestat, jakmile je to hotové, aby se mohlo jít dělat jiné, důležitější věci. Čas, po který zůstáváš v přítomnosti Boží, se ti stane časem odpočinku a sdílení, kde nebude důležité, zda se mluví nebo mlčí, nýbrž spíše samotný fakt, že jste spolu. Pomysli například na to, že jsi jako jeden ze svatých v nebi. Jakkoli nyní pro tvé oči není možné kontemplovat tvář Boží jinak, než skrze víru, raduj se z toho, že ti byla dána už nyní možnost alespoň některé chvíle strávit v podmínkách, které nás vlastně teprve čekají.
Mnozí – dokonce i mnozí mniši s dlouhou zkušeností – si zvykli přemýšlet o Bohu způsobem, kterým se přemýšlí o lidech. Jediným rozdílem je to, že Bohu přisuzují všechno mnohem větší a vznešenější, tak jako bychom to dělali v případě například nějakého panovníka. Bůh je však tajemný a nikdo nemůže spatřit jeho tvář. Právě proto nás nikdy nepřestane překvapovat. A také zklamávat, protože se zjevuje vždy jinak, než jak jsme si to představovali.
Existují lidé, pro které je nesnesitelně obtížné zůstávat v přítomnosti Boží. Stává se to hlavně na začátku duchovní cesty. Tito lidé se ve skutečnosti nejsou schopni obrátit k Bohu s ničím jiným než se slovy, byť svatými, jako jsou slova žalmů nebo slova, která prýští ze srdce v momentech duchovní útěchy. Tito lidé velmi těžce snášejí ticho, které zastihne jejich duši nepřipravenou, jakmile skončili s tím, že sdělovali Bohu vše, co měli na srdci.
Nuže, takoví lidé by si měli uvědomit, že toto je právě okamžik, kdy začíná modlitba, která je Bohu milejší. Je to čas, kdy už nemají sami za sebe Bohu co říct a kdy modlitbou bude už jen to, co v nich způsobuje Bůh darem svého Ducha. Je tedy potřeba naučit se modlit ne naším způsobem, ale Božím způsobem. Taková modlitba se odehrává spíše v tichu, které nevyjadřuje nějaké koncepty. Vyjadřuje spíše celek našich postojů. Nesnaží se sytit naši mysl, nýbrž naplňuje celou naší bytost dokonalým blahem.
Vybral a přeložil Petr Vacík SJ
