Hledejte

Vatican News
Proměnění Páně, ikona Proměnění Páně, ikona 

Jeho krev činí naše lidství bílým - homilie k druhé neděli postní

2. neděle postní, cyklus B: Gn 22,1–2.9a.10–13.15–18; Řím 8,31b–34; Mk 9,2–10

P. Pavel Ambros, SJ

Všimněme si, jak ve spektru duchovního života člověka jsou daleko vnímavější očištěné smysly než rozum přemítající o různých míněních. To si krásně uvědomíme, když slova Pána Ježíše o jeho blížícím se utrpení, smrti a zmrtvýchvstání nezabrala. Bylo třeba zapůsobit s daleko větší účinností. A právě světlo, které vše mění, je předmětem dnešního evangelia. Co působí? Učíme se vnímat sebe na místě Krista, je nám otevřen svět prožívání Božího dětství.

Dnešní scéna má svoji prehistorii. V lekcionáři není uveden začátek věty: po šesti dnech Ježíš vyvedl Petra, Jakuba a Jana na vysokou horu. Žili šest dnů s katechezí, kdy Ježíš začal odkrývat svou smrt a vzkříšení jako součást Božího záměru tímto způsobem zachránit svět (Mk 8,31). Uvádí své apoštoly do větší hloubky samotného tajemství Božího soucitu se světem. Oznamuje zároveň, že „po třech dnech vstane z mrtvých“ (Mk 8,31). Číselné údaje v Markově evangeliu nutno číst jinak než jen jako prosté počítání dnů. Naznačují více, než jsme obvykle schopni zachytit. Již nyní prožívali mysticky šest dnů toho, co prožili s Kristem o velikonocích ve své životní zkušenosti. Všimněme si, že mystika předchází praxi. Bůh přece již nyní vidí, co budeme prožívat.

Marek tento odkaz na událost Velikonoc opakuje třikrát. (Mk 8,31; Mk 10,34; Mk 14,58 /na to odkazuje i Mk 15,29). Když dojde až k okamžiku Kristovy smrti na Golgotě, upřesňuje tento časový úsek: „po dvou dnech“ (Mk 14,1). To jsou dva dny, které uplynou mezi rozhodnutím zabít Krista a jeho smrtí. Pak nastává den smrti (Mk 15,33–37). Ten je vyčleněn zvlášť. Zopakujme: Velikonoční tajemství se odehrává v této časové ose: dva dny mezi rozhodnutím Krista zabít a jeho smrtí, navíce jeden den jeho smrti a konečně tři dny od smrti ke vzkříšení. Celé Kristovo tajemství je objato těmito šesti dny, které odkazují na stvoření nové země a nového nebe. Ježíš po šesti dnech se zjevuje apoštolům na hoře Proměnění, zahalený do světla slávy. Co Ježíš v těchto šesti dnech přípravy své apoštoly naučil? Jednu důležitou věc: Křesťanství není jen tajemství vzkříšení, ale tajemství vzkříšení vstupující do slávy v proudu života, který již nyní žijeme. Nakonec apoštolové ve skutečnosti již nevidí Eliáše nebo Mojžíše, kteří byli majáky jejich víry, ale vidí pouze Krista, v němž se plní zákon a proroci. Je to On sám, kdo nakonec bude všem vším.

Termín metamorfóza ve skutečnosti doslovně znamená mimo formu, za hranicí všech forem, ne prostou proměnu, která by jednoduše naznačovala změnu formy. Co to znamená? Ukázat pravdu osoby: neomezuje se pouze na formu, v níž je viděna. Spočívá v tajemství, které přesahuje rámec bezprostředního vzhledu. V těchto šesti dnech, tj. z rozhodnutí, že musí zemřít, z jeho milosrdného, vše přesahujícího soucítění, z ochoty přijmout potupnou a ponižující smrt na kříži, ukazuje svou smrt jako zjevný neúspěch. Pokud navíc zdůrazníme, že měl být Spasitelem lidí a Mesiášem v té podobě, jak jej lidé po celé generace očekávali, není jeho smrt pouze selháním. Je úplným zhroucením veškerého  očekávání a všech nadějí. Místo toho, aby opravoval tisícero starozákonních katechezí a kázání, jimiž se pohled na Mesiáše předával, přivádí Kristus své učedníky na horu Proměnění, aby zcela změnil jejich úhel pohledu. Nejde o to dívat se lidskýma očima, ale vidět lidství přijaté Synem očima Otce. Kdokoli vidí Krista výhradně lidskýma očima, i když s představou mesiánských zaslíbení předchozích generací, nemůže v něm číst dar, který Bůh Otec dává lidstvu ve svém Synu. Jde o překonání perspektivy, která vychází z člověka, trojrozměrného rozměru, z perspektivy, která přichází z vnějšku. Nejedná se pouze o obrácenou perspektivu, nýbrž o perspektivu z druhé strany, perspektivu, která chápe věci ne z hlediska obdarovaného, nýbrž z hlediska dárce. Musí se otevřít nebe, abychom viděli, nestačí zaostřit lidskou logiku. Perspektiva tužeb a očekávání je perspektivou, která je orientována na sebe sama. Tužby chtějí získat něco pro sebe, vytěžit spásu pro sebe. Na hoře Proměnění jsou apoštolové připravováni k tomu, aby se učili číst Ježíšův život očima Otce. Začínají se učit vnímat sebe na místě Krista, je jim otevřen svět prožívání Božího dětství. Celé evangelium, které následuje po Proměnění, zcela popírá logiku úspěchu dosažitelnou vlastním zdokonalováním se. Mesiáš nepřišel plnit naše přání, nepřišel uspokojit naše nejisté bezprostřední potřeby například tím, že by nám dodal energii k větším duchovním výkonům, ale zprostředkovává lidem způsob života, který je činí dětmi nebeského Otce.

Proto v určitém slova smyslu musíme souhlasit s Řehořem Palamou, který tvrdí, že zázrak proměnění se nestal před jejich očima, nýbrž byl způsoben v jejich očích. Konečně mohli vidět, co je lidství, když je součástí života Syna Božího. Jsou to oni, kdo jsou proměněni: jsou schopni vidět zázrak. Kdo se vydává, získává, kdo si nechá sloužit, je poražen. Na hoře Proměnění triumfuje Beránek, kterého Zjevení apoštola Jana popisuje jako „Beránka, který vypadal jako zabitý“ (Zj 5,6). Ten je jediným zdrojem světla nebeského Jeruzaléma. Žalm popisuje Pána jako toho, který „se halí světlem jako pláštěm“ (Žl 104,2). Bílá barva, kterou žádný člověk na zemi není schopen vyrobit, odpovídá barvě Boží slávy v Apokalypse. Apokalypsa, která je knihou barev, představuje bílou jako barvu projevu Boha v naplňování dějin (Zj 20,11; 14,14). Bílá barva Božího trůnu, tedy jeho moc a sláva, pokrývá ty, kteří v dějinách jednali a žili v duchu logiky dětství, vztahu, lásky, tedy jako ti, kteří se dívají z vrcholu hory dále. „Tu na mě promluvil jeden ze starců a zeptal se mě: ‚Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?‛ Odpověděl jsem mu: ‚Můj pane, to víš ty.‛ Řekl mi: ‚To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi‛“ (Zj 5,13–14).

Z toho je zřejmé, že v hlavní roli lidského života není člověk, ale vztah, je to láska, která proměňuje naše lidstvo. Kristus se neproměnil, ale byl proměněn. Nejde o to, abychom se přizpůsobovali tomu, co nyní táhne. Už vůbec nestačí propagovat křesťanství, aby se v očích světa stalo jednou ze zajímavých forem života. Křesťan netouží po tom, aby se zalíbil nebo byl sympatický a tím si druhé podmaňoval. Vítězí jiným způsobem: necháváme se milovat tím, jehož krev činí naše lidství bílým, totiž projevem Boží slávy, jeho lásky, místa jeho vlastní přítomnosti a zjevení. Když je naše láska milovaná, naše lidství se proměňuje a zjevuje Boha.

27. února 2021, 21:18