Hledejte

Vatican News
Arcibiskup Eduard Profittlich Arcibiskup Eduard Profittlich 

Bůh si přeje, abych zůstal

Te Deum – hymnus díkůvzdání. Tuto modlitbu pronesl jezuitský misionář Eduard Profittlich a první katolický arcibiskup Estonska od časů reformace, když se ve čtyřicátých letech minulého století rozhodl zůstat se svým lidem v Tallinu a nevrátit se do rodného Německa. Estonská katolická církev si v těchto dnech připomněla osmdesátého výročí jeho umučení sovětským režimem (22.2.1942). Od roku 2014 probíhá Profittlichův beatifikační proces – pokud se potvrdí jeho mučednická smrt, stane se prvním estonským blahoslaveným.

Kdo však byl Eduard Profittlich? Narodil se roku 1890 v Porýní-Vestfálsku, v nevelké vísce trevírské diecéze. Rodiče pracovali v zemědělství, ale dali syna na soukromá studia a později vyslali do lycea, i když to znamenalo, že se již domů nevrátí. Po gymnaziálních studiích vstoupil Eduard do semináře, čímž možná následoval příklad svého bratra Petera, jezuitského misionáře v Brazílii. Noviciát v Tovaryšstvu Ježíšovu a studia trávil v Nizozemsku a Německu, kde byl jeho spolužákem pozdější známý jezuitský teolog a filosof Erich Przywara, během první světové války pracoval v belgické vojenské nemocnici. Kněžské svěcení přijal v srpnu roku 1922 a poté studoval v Krakově (1922-1924). V Polsku také začal pastoračně působit a tento čas lze označit za dobu dozrávání, po níž složil slavné sliby (1930). V květnu 1931 papež Pius XI. jmenoval Eduarda Profittlicha apoštolským administrátorem Estonska, které bylo z katolického hlediska misijním územím, vysvětluje postulátorka Profittlichovy beatifikační kauzy, estonská katolická filosofka Marge Paasová:

“V roce 1930 mělo Estonsko jedno jediné – polské – katolické společenství a jediného kněze. Otec Profittlich velice realisticky odhadl, co věřící potřebují. Kupříkladu pochopil, že katolíci nemají žádné modlitební knihy a používají velice staré bible, většinou luteránské. Zamiloval se do Estonska, naučil se jeho složitý jazyk a v roce 1935 přijal estonské státní občanství”.

O rok později byl jmenován titulárním biskupem Adrianopole a poté, 27. prosince 1936, přijal biskupské svěcení v tallinské katedrále sv. Petra a Pavla. Pro tamní katolíky se tehdy jednalo o jednu z nejdůležitějších událostí, jelikož se stal prvním estonským biskupem od 17. století. Za svůj hlavní úkol Profittlich považoval obrodu katolické církve v Estonsku, což také úspěšně a za velice krátkou dobu učinil. Po podpisu smlouvy Molotov-Ribbentrop ovšem estonská území připadla Sovětskému svazu, což v červnu 1940 vedlo k sovětské okupaci Estonska. Nezůstalo jen u politických změn, nýbrž sovětská nadvláda byla samozřejmě spojena s masivní protináboženskou propagandou a zásahem do života církví a místních náboženských sdružení.

“Arcibiskup Profittlich měl možnost opustit Estonsko a vrátit se do Německa. Obrátil se kvůli tomu do Říma s prosbou o radu, ale Pius XII. mu odpověděl, ať jedná tak, jak to po něm žádá Bůh. Profittlich jako hluboce duchovní člověk se za celou věc dlouze modlit a dospěl k tomu, že zůstane v Estonsku, ačkoli přesně věděl, jaký bude jeho osud. V posledním dopise rodině – z 8. února 1941, tedy krátce před zatčením, popisuje, nakolik jej těší, že mohl zůstat v Estonsku. Službu svému lidu až do konce totiž považuje za jasnou Boží vůli: »Když mi bylo konečně zřejmé, že mám zůstat, naplnilo mne to štěstím natolik, že jsem se na znamení radosti a vděku pomodlil Te Deum«, vyznává se. A poté doplňuje pozoruhodnou větu »Můj život – a pokud to tak má být – i smrt budou životem a smrtí pro Krista«.

Profittlichova křížová cesta začala o půlnoci 27. června 1941, když ho NKVD zatkla v jeho bytě, pokračuje Marge Paasová.

“Požádal, aby mohl jít naposledy do katedrály, a ruští vojáci mu to povolili. Tam se ještě před svatostánkem modlil, než opustil Estonsko. Rusové jej odvezli do sibiřského Kirova a obvinili z kontrarevoluční činnosti. Při procesu odmítal jakékoli nařčení ze špionáže a prohlašoval, že byl pouze biskupem, pastýřem své farnosti. Ještě než mohl být vykonán rozsudek, který ukládal trest smrti, arcibiskup Profittlich zemřel na následky podmínek v sibiřském vězení, které byly v zimě neskutečně kruté.”

Teplota v Kirově dosahovala i minus padesáti stupňů, a proto mnozí vězni umírali hladem a zimou. Tělo Božího služebníka Eduarda Profittlicha bylo 22. února 1942 vhozeno do společného hrobu. V Estonku, kde se dvě třetiny obyvatelstva nehlásí k žádnému náboženství a pokřtěno je méně než šest tisíc obyvatel, se nicméně rozšířila jistá úcta k tomuto německému mučedníkovi, uzavírá postulátorka. Papež František se s kauzou svého spolubratra seznámil při apoštolské cestě do pobaltských zemí v září 2018 a v tallinské katedrále setrval v modlitbě před jeho pamětní deskou (L´Osservatore Romano, 23.2.2020, Vatican News).

(jag)

24. února 2021, 14:55