Hledejte

Vatican News
Qasr al-Yahud Qasr al-Yahud 

Nedělní homilie: Zkušenost poznání

2. neděle v mezidobí, 1Sam 3,3b–10.19; 1Kor 6,13c–15a.17–20; Jan 1,35–42

Pavel Ambros SJ

Skončila vánoční doba a vstoupili jsme do liturgického mezidobí mezi Vánocemi a Velikonocemi. V této době se stáváme těmi, kteří vstupují do školy Kristovy. Chceme se nechat poučit. Učenlivost je předpokladem, že obstojíme i v dobách zkoušek, které na každého z nás čekají. Co se učíme v této škole? Jediné: opouštět naše představy Boha jako neosobní síly. Učíme se nechat Boha vstupovat do našeho života jako Otce a Syna. Setkání s osobou tvoří samotný základ života křesťana. Co znamená dovolit Bohu vstoupit? V rozličných hnutích Ducha v srdci rozpoznávat jednou něžné i pevné provázení, vedení, utváření našeho života Otcem. Podruhé rozlišit v hnutí Ducha podnícení, oheň, touha a žár být více jedno s Kristem. Stavíme ve svém životě na darech a plodech Ducha. Bůh nás zevnitř uzpůsobuje, abychom se s ním setkávali. Učenlivost v Duchu není hnána kupředu jen slepou touhou poznávat. Ta obvykle končí dojmem, oslepením pýchy rozumu. Mohu všechno ovládat, protože vím a umím! Tak hovoří bláznova pýcha. Učenlivost v Duchu je jiná, hnětená blízkostí, tváří v tvář: nutkána touhou se měnit, nechat se proměňovat, být s druhým. Do této školy jsme pozvání ne online, nýbrž skrze obraz Boží v našem srdci. Online může zavést na scestí povrchnosti, až Slovo blízkého uvnitř rozechvívá srdce, hlubinu, celek. Dokáže v nás nemožné. Online může přinést informaci, zázrak je nesen slovem. Křesťan žije pro zázrak proměny ve vzkříšení celého člověka, čekáním na dovršení toho, co již nyní život v Kristu v nás činí. 

Nacházíme se v prvních dnech Janova evangelia. Janovo evangelium nezačíná jesličkami, nýbrž křtem Páně a povoláním učedníků. Úryvek tvoří promyšlený celek. Před námi je časový plán zrání. Můžeme to vyvodit z propojení jednotlivých částí. Třikrát po sobě slyšíme: „Na druhý den“ (Jan 1,29; Jan 1,35; 1,43). První den tvoří velkolepý Janův úvod o věčnosti Slova, které přebývá mezi námi. Na něj ukazuje proroctví Jana Křtitele. „Já jsem hlas volajícího na poušti.“ (Jan 1,23) Ne nadarmo je s Janem spojen symbol orla, který krásou svého letu předčí všechny ostatní. Poté, na druhý den, následuje první Janovo svědectví: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (Jan 1,29). Vzápětí čteme úryvek, který připadá na dnešní neděli. Začíná slovy: „Na druhý den“. V textu lekcionáře je tento detail vynechán, byl by rušivý. Učedníci Janovi slyší jeho druhé svědectví: „Hle, Beránek Boží“ (Jan 1,36) a stávají se učedníky Ježíšovými. Proč? Dozrálo v nich to, co slyšeli včera. Předchůdce Páně jim dal Kristu uvidět Beránka. Beránka, který „snímá hřích světa.“ Představme si večer, noc a ráno učedníků, jímž se vybavuje obraz muže, který snímá hříchy, přesněji řečeno nese hříšnost (Jan 1,29) a přináší svobodu. Mají brouka v hlavě. Rozhodnutí je proto rychlé. Do třetice, na další druhý den následuje povolání Natanaela (Jan 1,43–51) s příslibem, že uvidí otevřené nebe. Kristus je skutečná zástupná oběť, pravý velikonoční beránek, blízkost s ním otevírá nebe. Škola Kristova otevírá nebe a cestu k nebi. První malý závěr: Cesta křesťana je lemována pohledem od věčnosti do věčnosti. Tvoří překlenutí, přemostění, životní smysl, v němž se odehrávají naše jednotlivé dny, v nich je přítomna osoba Krista. 

Vraťme se k povolání prvních učedníků. Zde se začíná psát živé evangelium. Krátce: Duch je proměňuje v srdci. Píše do srdce každého! Kristus je ten, kdo znovu otevře cestu k Otci, protože v Janově evangeliu se hříchem rozumí propast, uzavření Božího života do hrůzného lockdownu. Hříchem chceme Boha izolovat, strčit do karantény. Hřích je nocí (srv. Jan 12,35.46), nedostatkem světla, protože život je světlo (srv. Jan 1,4). Jan nepoužívá slov hřích v množném čísle, hříchy, snímá hřích jako takový. Nenese potrestání za jednotlivé skutky, slova, myšlenky, opomenutí, za ně neseme odpovědnost každý osobně. Přijímá na sebe stav existence, který způsobuje, že člověk hřeší. Tím, že poznává hrůzu hříchu, nechce nás v tomto stavu ponechat. Druhý malý závěr: Je nám blízko zevnitř naší ubohosti. 

Otázku: „Kde bydlíš?“; můžeme přeložit doslovně: kde zůstáváš, žiješ. Slovo samé je možné použít i ve významu na koho čekáš, co očekáváš. Tito dva učedníci, kteří se ptají na místo, kde zůstává, kde žije, kde je, kde žije tím, že na nás čeká, se podobají učedníkům jdoucích do Emauz (Lk 24,29). Požádali jej, aby u nich zůstal. Nebo jinak: aby mohli u něj zůstat. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14,23) Kristus s Otcem přijdou a usadí se u toho, kdo ho miluje. A je to opět on sám, kdo říká, že jde k Otci a že chce, aby i oni byli tam, kde je. O co se jedná? Až vstoupí do slávy společenství s Otcem, máme ho následovat. Tak jako Otec vítá Krista, bude vítán každý z nás. (srv. Jan 1,12). Text nám dále umožňuje pochopit, že nikdy nejsme sami. Přátelství s Kristem vytrhává ze samotné podstaty nebytí, bohopusté prázdnoty: vidí nás Otec. Třetí malý závěr: Důvěrnost s Kristem odhaluje, že On – a proto také i my všichni – jsme stále v Otci. „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa.“ (Jan 17,24)

Je to zkušenost poznání; kde vztah není ani sociologická, ani psychologická, ani filozofická věc. Jeho obsahem není nahodilost, náhodnost, vrtošivost. Je pravým životem člověka, podle plánu Stvořitele a realizovaného Vykupitelem. Je vztahem, prožívaným dětstvím, společenstvím, kde jeden není jen nahodile vedle druhého, ale jeden je, přebývá, žije v druhém.

Když jsme se odvážili pokročit až tak daleko, nemůžeme se vyhnout otázce: Co probouzí takovýto vztah? Můžeme říci to prosté: „Pojď se podívat“? Můžeme se vůbec takovéto otázce vyhýbat? Můžeme pozvat druhé do našeho srdce, kde najdou společenství, přináležitost, lásku, která fascinuje a přitahuje, protože je znamením, v němž poznávají nebeského Otce? Co nebo koho zahlédne lidstvo, když jej přivedeme do společenství církve? Nebo jsme spíše zvyklí říkat: „Na nic se neptej, poslouchej a dělej“?

A  konečný závěr? Před námi je vždy možnost volby: žít  v plnosti nebo žít v područí. „Co byste chtěli?“, doslova: „Co hledáte?“ První Ježíšovo slovo vyřčené jeho ústy je významné. Ptá se i nás. Hledat Krista můžeme totiž z různých důvodů. Nehledat Krista znamená vždy jen to jediné: „Nechcete přijít ke mně, abyste měli život“. (Jan 5,40) Život Syna, který nám odevzdává svým posledním dechem z kříže. Výdech, který otevírá nebe. Můžeme žít dvojím způsobem: v područí své narušené přirozenosti, otrávené a nesoucí jen smrt; v plnosti života, který nás podněcuje, přímo nutí žít pro věčnost, protože nás činí schopnými přijmout lásku Otce. Ona – kde se probouzí? V životě dítěte Božího, ve stálém přechodu (exodu), v osobním povolání a semíncích naděje.

 

15. ledna 2021, 16:13