Hledejte

Vatican News
sv. Bazil Veliký a Řehoř Naziánský sv. Bazil Veliký a Řehoř Naziánský 

Zmlknout před tajemstvím

Homilie k 2. neděli po Narození Páně - Cyklus B (Sir 24,1-4.12-16; Ef 1,3-6.15-18; Jan 1,1-18)


P. Pavel Ambros, SI

Mnohým z nás se mohou jevit vánoční svátky spíše podivné než veselé, rozhodně jiné než v minulých letech. Jsme až po krk ponoření do vánoční atmosféry poznamenané na každém kroku téměř již rok trvajícím nouzovým stavem a nedobrovolnými uzávěry. Před sebou máme slavnost Zjevení Páně. Víme, že na křesťanském Východě je tento svátek důležitější než samotné Kristovo slovo. Platí: Kristus se narodil. Ale co by to bylo platné, kdybychom to nepoznali? Proto skutečné narození pro spásu světa se dovršuje právě tehdy, když přichází zástupci světa, tři králové, jímž se dá Kristus odhalit v hvězdách. Pán měl svého předchůdce, který o něm řekl: „Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ Ale i své následovníky. Nový Boží lid naplňuje proroctví z knihy Sirachovcovi: „V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu.“

Vždy po slavnosti Matky Boží na počátku roku se slaví svátek sv. Bazila Velikého a Řehoře Naziánského. Oni jsou příkladem toho, jak proniká Kristovo narození do kultury a stává se křesťanskou civilizací. Jsou svědky toho, jak Kristovo narození bylo živé 300 let poté, co se tato událost v Betlémě stala. Všimněme si, že uchovávání Kristova tajemství má jeden, často opomíjený rozměr: Oba východní otcové byli přátelé. Přátelství se stává pojítkem různosti v jednotě, podobně jako evangelia, tak rozdílná mezi sebou tvoří jeden celek. Tento moment nám vždy klade otázku, zda svým vnitřním postojem přispíváme k přiblížení k sobě navzájem kvůli tajemstvím, které nás spojují.

Bazil a Řehoř byli přátelé, jejich pouto bylo zesíleno i tím, že museli odolávat stejnému věroučnému nepříteli. Tím byl arianismus upírající Kristu Pánu božství. Podle Ária byl Kristus vrcholným tvorem. S arianismem sympatizovali někteří císaři, a proto musel být nahlížen i jako politická záležitost. Vraťme se však nazpět k tématu dnešní neděle. Ač Bazil a Řehoř byli přátelé, byli z různého těsta. Praktický, organizační talent Bazilův se lišil od básnicky, mysticky naladěného Řehoře. Mohli bychom o nich dlouho hovořit, ale k našemu účelu budou stačit jen některé poznámky. Bazil, otec východního mnišství, sepsal pravidla, která dodnes platí. Jeho základní pravidlo upřednostňovalo lásku k bližnímu před poustevnickým životem. Druhá zásada je rovněž aktuální a platí až dodnes: přízeň státu může být nebezpečná a leckdy se musí za ni mnoho zaplatit. Řehoř byl člověkem plný rozporů. S nechutí přijímal úřady a moc, která mu byla s nimi propůjčována. Jeho otec byl příznivcem sekty hypsistariánů, která spojovala judaismus, křesťanství a tradiční náboženství. Byli přesvědčenými monoteisty, tvrdili však, že to, co hledají, v křesťanství najít nemohou. Usilovali o čistější křesťanství, vyšší a vznešenější náboženství. Po svém obrácení se stal jeho otec biskupem v Kapadocii. To nemohlo zcela neovlivnit jeho syna. Značné rozšíření jeho spisů umocnilo jeho duchovní vliv. Přispěl značnou měrou rozvoji křesťanského učení. Řehoř celý život hledal blízkost Boha. „Jaký zpěv tě může velebit. Žádné slovo není schopno tě vyslovit. Jaký duch tě může pochopit. Vzdychání celého tvorstva usiluje o tebe. Každá bytost schopná číst tvé stvoření k tobě vysílá hymnus mlčení.“ (Carmi, 29, in PG 37,507)

Když jdeme k jesličkám, máme pro sebe a celý svět objevit tajemství křehkosti a bezmocnosti Boží, která se nám zcela vydává. Zůstáváme u jesliček s povinností se klanět Trojici. Jedině adorací skutečně praktikujeme – nikoli slovy, ale skutky v době nadprodukce spiritualit a zbožného řečnění – tolik potřebný apofatismus, tedy negativní teologii, to znamená ono zlaté pravidlo pokorného omezení naší řeči o Bohu, když mluvíme tím, že nemluvíme. Zmlkneme před ním. Krásně o tom hovoří sv. Augustin: „Když chceme přeplout mořský záliv, není nejdůležitější postavit se na břeh a snažit se dohlédnout na ten druhý, nýbrž nastoupit na loď a vydat se k němu. Stejně tak pro nás není nejdůležitější spekulovat o Trojici, ale zůstat ve víře církve, která je loďkou vezoucí nás k Ní.“ (De Trinitate, 4,15,20). Možná bychom mohli postupovat v našem růstu ve víře podobně jako křesťanské Krédo: Ve svých nejrůznějších redakcích po tři staletí začínalo nejdříve slovy: Věřím v Boha (Credo in Deum). Později, ve čtvrtém století přijalo drobný, ale významný dodatek: Věřím v jednoho Boha (Credo in unum Deum). Definitivní znění se pak ustálilo ve formě, jíž se božské dítě vepsalo do křesťanské civilizace natrvalo jako pojetí, které křesťanstvo spojuje: Věřím v jednoho Boha Otce (Credo in unum Deum Patrem). Nad čím se stále bude tajit dech, je tajemství Božího otcovství.

3. ledna 2021, 11:22