Hledejte

Vatican News
Ilustrační foto Ilustrační foto 

Koronamuzika

Komentář "Církev a svět"

Miroslav Pšenička   

Naše doba se stala navýsost praktickou. Hodnotu a smysl má pouze to, co přináší okamžitý užitek, hmatatelné výsledky, či potlesk publika. A tak lze zaslechnout, překvapivě i od kněží, názory, že mše bez účasti lidu nemá smysl, či stesky hudebníků postrádajících reakce posluchačů, že hrát v prázdném sálu, jen pro kamery, je jako hrát do zdi. Nacházím v tom určité znaky narcisismu a egoismu, vycházející nesporně z toho, že tyto skutečnosti jsou latentně obsaženy v našem světě obecně.

   Jako varhaník působím již téměř třicet let a sloužil jsem při liturgii jak ve vesnickém kostelíčku, tak i v katedrále. Nikdy jsem však neměl pocit, že by byla má hra méněcenná a zbytečná, když jsem hrál pro méně početné shromáždění, na harmonium u kapličky, nebo v prázdném kostele. Friedhelm Mennekes SJ píše ve svém pojednání Varhany a liturgie (časopis Salve 2/08): „Umělec za hracím stolem… … nemá hledat zalíbení posluchačstva. To vyžaduje odvahu a umělecké sebevědomí, které neusiluje o potlesk.“ Domnívám se, že v tom spočívá jádro věci. A to jak pro umělce působícího při liturgii, tak i pro všechny umělce ostatní.

   P. Špidlík se kdesi vyjadřuje, že přicházíme na svět, protože Bůh pro nás má konkrétní úkol, povolání. Není to tak, že bychom se narodili a pak Bůh přemýšlel, co s námi. Naše štěstí spočívá v nalezení a uskutečňování tohoto povolání. Pokaždé znova si to uvědomuji v momentě, kdy pracuji s žáky kurzu pro varhaníky. Vnímám, že žádný z nich není v kurzu náhodou, každý má svůj konkrétní úkol a nezastupitelné poslání. Oni se v místech svého působení stávají často těmi, kdo probouzejí a uchovávají duchovní život farností. Chrámový sbor a společenství hudebníků okolo kůru je nezřídka jedním z mála živých společenství, které se ve farnostech pravidelně schází a modlí. Proto vnímám výchovu varhaníků v tomto duchu za velmi důležitou.

    Nepřestává mne také udivovat, že Bůh si volí určité osoby, s humorem jemu vlastním nezřídka i na první pohled velmi nevhodné, a dává jim své dary, aby mu působily radost. Jsem stále silněji přesvědčen, že to činí zhusta čistě jen pro své vlastní potěšení. Vztáhneme-li to na naše varhanické povolání, je jasné, že naší činností sloužíme i společenství věřících, ale troufám si to považovat pouze za „vedlejší produkt“ onoho prvně jmenovaného povolání. Znám varhaníka, který šel odehrát koncert, naplánovaný na dobu jarní koronakrize, který se nemohl konat. Přesto jej odehrál a nevnímal nepřítomnost posluchačů jako nedostatek, který by hodnotu koncertu snižoval. Naopak cítil vnitřní radost, kterou mu dával Bůh pocítit, protože on potěšil Jeho.

   Je samozřejmé, že interakce interpret – posluchač je důležitá. Ale tvrzení, že umělecký výkon bez posluchačů postrádá smyslu, bych si dovolil považovat za mělké. Hudba nejsou zvuky, nýbrž je to prvotně způsob komunikace, specifický a zároveň univerzálně srozumitelný jazyk. Učinil jsem zkušenost, že interpret při svém výkonu navazuje kontakt s posluchačem, ale je pouze prostředníkem. Snaží se sdělit, co chtěl říci svým dílem skladatel. A i on je pouze zprostředkovatelem toho, co mu našeptal Duch svatý. Neboť pokud dílo je skutečně umělecké, musí být Duch svatý přítomen. V tomto smyslu skrze skladatele a interpreta hovoří k posluchači sám Bůh. Není-li pak posluchač přítomen, stává se posluchačem pouze Bůh sám. A tím se uzavírá kruh. Onen kruh nazývající se modlitba. Neboť Otcové říkají: „když se modlíme, nemodlíme se my, nýbrž modlí se v nás Duch svatý“. Bůh se modlí sám k sobě. Uskutečňuje se onen neustálý rozhovor v rámci Nejsvětější Trojice. A my můžeme být účastníky Boží komunikace, což je úžasný dar a nabídka.

   Tento okruh modlitby však nemusí fungovat vždy. Nejčastěji se stává oním slabým článkem interpret, který chce ukázat svým výkonem více na své řemeslné dovednosti a virtuozitu, než zprostředkovat posluchači kontakt s Bohem, živým v konané hudbě. Pan profesor Jaroslav Vodrážka, geniální varhaník improvizátor a mystik říkával: „největší překážkou je naše JÁ“. To platí jak v hudbě, tak v duchovním životě. Kde je plno nás, Bůh už se nevejde. (prof. J. Vodrážka: „Pán Bůh je diskrétní, on se nevnucuje“)

   Při své varhanické službě se v poslední době v našich kostelech setkávám s překvapujícím úbytkem věřících. Přitom bych očekával, že po době, kdy nebylo možné bohoslužby navštěvovat, bude následovat hlad po živém setkání s Ježíšem přítomným v eucharistii. Neodbytně se vnucuje myšlenka, jež by se dala charakterizovat slovy tříbení a prosévání. Zároveň s tím však přichází zkušenost, že se objevují lidé, kteří velmi urputně hledají něco hlubšího, jistějšího, trvalejšího, než co nabízí většinově naše společnost. Ptám se, co vlastně ona nabízí jako jistotu? Zdraví a život. Ovšem život s malým ž. A to je skutečnost velmi vratká.

   V nepříliš nedávné době se o smrti na veřejnosti nehovořilo vůbec, byla tabu, dělalo se, že neexistuje. Dnes se o smrti hovoří téměř všude. A používá se jako strašák. Možná i nám křesťanům částečně začíná zakrývat strach ze smrti smyls našeho života, onen život s velkým Ž, který smrtí nekončí, naopak, smrt je vstupní branou do oné opravdové reality. (prof. J. Vodrážka: „tento svět je skutečný, ale Bůh je větší realita“)

   Nemohu se ubránit dojmu, že většina společnosti se nachází v určité potemnělé náladě. Jaký je to kontrast s právě odeznělou dobou adventní. S dobou radosti. Toto vnitřní rozpoložení věrně vyjadřují i zpěvy, tak charakteristické pro tuto liturgickou dobu, roráty. V minulých cca deseti letech se zvedla neuvěřitelná vlna nadšení pro rorátní zpěvy. Došlo ke vzkříšení staré tradice, rorátů z 16.-17. století, jejichž interpretace není zastřena postromantickými nánosy a může tak onen původní radostný charakter rorátních zpěvů naplno rozkvést. Jak potěšující je pak vnímat nejen rozumem, ale i srdcem, v hudbě, ona slova apoštolova: „radujte se, opakuji vám radujte se, neustále“.  

   I tato zkušenost opět potvrzuje, že skutečně není jedno co a jak se hraje při liturgii. Neplatí určitě paušálně ani ona slova kdo zpívá, dvakrát se modlí. Domnívám se, že úroveň, a hlavně hloubka hudby provozované při liturgii, odráží velmi věrně hloubku našeho duchovního života a jeho prožívání. V duchovním deníku Alice Lenczewské, polské mystičky, která obdržela dar promlouvat s Pánem Ježíšem se můžeme dočíst (ze dne 3.10.86): „Působí mi bolest ty veselé písničky s tleskáním o Tvé oběti na Golgotě“. Pán Ježíš jí odpovídá: “Oni neprožívají to, co se tam stalo. Těší se jenom, že jsem je vykoupil. Je to jednoduchá, egoistická strana víry. Anebo pronášení těch slov bez hlubšího porozumění, co vlastně znamenají. Tak nejčastěji vypadá víra a to, jak ji lidé projevují. Je to něco jiného než skutečná účast na Mém pozemském životě a porozumění mu“.

    Motivace našeho konání je určující v každé složce našeho života. Sloužíme-li Bohu, je to skutečnost o to důležitější. Mnoho varhaníků má tuto svou činnost rádo. Motivace jsou však různé a vždy se asi jedná o směs různých motivací. U někoho převažují ekonomické důvody, u jiného je důležité poukázat na své dovednosti, převažuje ono JÁ. Znám kolegy, kteří „si jdou zahrát“, protože je to baví a uspokojuje, či jim to poskytuje relaxaci. Všechny tyto motivace jsou regulérní, ale domnívám se že nedostatečné, jsou-li osamoceny. Propisuje se totiž do nich onen vícekrát výše zmíněný egoismus, jež nechce poukazovat na Boha, střed všeho dění při liturgii, ale ukazovat na sebe.

   P. Špidlíka se kdosi ptal, proč se člověk modlí? On mu odpověděl otázkou, a proč skřivan zpívá? Odpověď byla, protože je k tomu stvořen.

   Proč tedy hrát v kostele, při liturgii, proč dělat hudbu obecně jako takovou? Hudba je velmi specifické medium. Existuje jen když se koná, hraje. Hudba nejsou noty, nástroje, hudebníci. Není to ani nahrávka, CD, to je pouze záznam kdysi živé hudby. Hudba existuje jen aktuálně v ten okamžik, kdy se provozuje. Je naprosto nehmotná, neopakovatelná, vždy originální a jedinečná, pokaždé nová a trochu jiná, v mnohém tolik podobná modlitbě. A proto je hudba jako medium tak vhodná, aby se modlitbou stala a vyjadřovala ty nejhlubší skutečnosti.

   Nejkrásnější a nejvíce obohacující moment na interpretačním umění nacházím v tom, že umělec může tvořit pokaždé novou skutečnost. Spatřuji v tom možnost podílet se na Božím díle, na kreativním spolutvoření světa, ke kterému jsme všichni zváni. Domnívám se, že to je jedna z nejdokonalejších forem modlitby.  

    A tak stejně jako skřivan zpívá, protože tak byl stvořen, tak opravdový varhaník hraje, protože to jinak nejde. Protože Bůh ho povolal k životu, aby takto konal.

Zvukový záznam pořadu

 

27. prosince 2020, 15:46