Hledejte

Vatican News
Ilustrační foto Ilustrační foto 

Čas Božího navštívení - homilie o. Pavla Ambrose SJ

Homilie k 1. neděli adventní, 29. listopadu 2020, Mk 13,33-37

Vyslechl jsem si podivně znějící příměr: Advent, to je čekárna. Vůbec není příjemné čekat na nedochvilného člověka. Jiné je čekání důchodce na penzi. Čekárna u zubaře není vůbec roztomilá. A čekat na nádraží? To si člověk dobře rozmyslí. Ale co dělat, celá naše doba je čekárnou, mučírnou, samotkou. I malá Maruška, poctivá školkařka si vzdechne v době COVIDu: až to všechno skončí, půjdeme všichni do restaurace na oběd! Advent přichází jako na zavolanou. Chce ukázat na význam všech našich dílčích čekání.

Jaký začátek, takový konec. První nedělí adventní začínáme nový liturgický rok. Každá neděle v pohledu křesťana je začátkem. Počátkem nanejvýš veledůležitým. Byla vstupenkou do osmého dne. Pootevírá bránu. Co se tím míní? Něco neobvyklého. Nahmatáváme zde něco neobyčejného, mimořádného, výjimečného: Je to čas, který si uchovává svoji pozemskost. Zároveň vstupujeme do posvátné doby. Noříme se do dějin, které se proměňují v Boží dějiny. Jsou to dějiny spásy. V adventu se jedná především o záchranu člověku. Mění scénu, na které se odehrává proměna pozemského časunovou dobu. Jak si to představit? Dovedeme lehce zachytit hemžení vánočních ulic. Nic tak neschvátí lidské nohy jako kupování dárků! Vnímáme povinnost splnit očekávání. Reklamy se budou rozehřívat láskou k bližnímu. Už ani neskrývají pokrytecké choutky vynahradit si ztracené zisky zaviněné zavřenými krámy. Doba, kterou máme před sebou, není tím, čím se nám jeví na první, letmý pohled. O co se v ní vlastně jedná? Advent nám umožňuje kráčet dopředu ve světě, ale jinak! Je to svět, kde se božské a lidské mohou sejít. Advent nás učí vidět oba světy těsně spojené, i když prozatím oddělené, svět dovršený a svět dovršující se.

První nedělí adventní otevíráme četbu Markova evangelia. Třikrát slyšíme velmi důrazné zvolání: bděte! Nezdá se být jemným pozváním, ale příkazem.

Proč je nutné být ostražitý a bdít? Protože nevíme, kdy Pán přijde, a mohl by nás najít  spící. Jde o to, abychom byli ostražití, když plníme úkol, který nám byl dán: a nadto, či zároveň s tím poznat mnohem více: Pána, kdy přijde. I kdybychom svěřený úkol splnili, ale přehlédneme-li toho, pro koho to děláme, vše ztratí najednou smysl. A vytratí se i radost. Bdělost a ostražitost jsou nasměrovány k podstatnému: svěřený úkol neplníme jen pro něj samotný. Důležitý je Pán, který přijde a úkol nám jej připomíná. Naše životní úkoly tím dostávají nový rozměr – těšení se. Nestaneme se obětí našich povinností, když neztrácíme radost, nepřestane nás těšit čekání na příchod Pána. Když se zavrtáme do našich povinností a dostaneme se do zajetí sama sebe, dokonce snad že jsme hlavními postavami, ba i jedinými aktéry toho velevýznamného kolotoče zde na zemi, zbude nám jen pláč a hořkost. Povinnosti hořknou, setkání těší, rozradostňuje.

Evangelium nás staví před prostinkou volbou: život neproměňují na sto procent splněné úkoly, ale setkávání, objetí, pohled jemnocitu, družné vyslechnutí. Proměněný život je dáván jen zdarma. Jinak tomu ani nemůže být. Je projevem Boží lásky. Klíč, jak máme číst řeč apokalypsy naší doby, nám Markovo evangelium přímo nabízí. Tím klíčem, rozuzlením, konečným slovem  je Kristovo umučení. Kristus přijal tento úkol, ale přijal i radost z Otcovy věrnosti. Každý úkol se velmi snadno může stát nesnesitelný, nemůžeme-li jej završit odevzdáním. Povinnosti, i ty domácí, úkoly, i ty školní, předsevzetí, i ta adventní, jsou křížem, tedy jen (!) nástrojem. Mluví o tom nepřekonatelně Filokalie: „Ježíš vzal na sebe tělo a jako nářadí si nesl kříž; obdělal zpustlou duši, vytrhal z ní trní a hloží zlých duchů, vyplel koukol hříchu a veškerou uschlou trávu nepravostí spálil. A když duši nástrojem kříže takto obdělal, vysázel v ní překrásnou zahradu Ducha, aby Bohu Hospodáři plodila všechny druhy nejsladšího a nejžádoucnějšího ovoce.“ To nejkrásnější je nechat se obejmout. Ne něco udělat velikého! Tušíme nyní, na co čekáme adventem? Je to čekárna náročná, otvírá dveře jeslí a oltáře!

Evangelista Marek má v sobě důkladně promyšlený plán, jímž vede čtenáře či posluchače ke svému cíli. Nedlouho poté, co vyzval své učedníky, aby se stali ostražitými a dávali pozor, protože nevíme, kdy Pán přichází, čteme: přišel večer, kdy byl zrazen. Bděte! Ale co když přijde o půlnoci? Nebyl Pán o půlnoci zatčen? A co když přijde za kuropění? A kdy se Petr hořce rozplakal? Když kohout dvakrát zakokrhá. (Mk 14,53–64). Téměř vše  podstatné se seběhlo během noci a nikdo si toho ani nepovšiml. Jeho narození se odehrává v hlubinách noci a kromě několika pastýřů si nikdo ničeho nevšiml, protože se díváme jen letmo. Pozorujeme hemžení předvánočních ulic. Všichni si jen prošoupávají podpatky, aby splnili své povinnosti a mohli se za to pochválit. Ani proroctví o kohoutovi Petrovi nepomohlo, aby nezmeškal okamžik Pánova příchodu. Celý proces u Piláta se odehrával v noci. A tento protřelý římský politik, kumpán dalších kumpánů, nepoznal, že svědomité plnění povinnosti soudce ho k poznání pravdy nepřivede, ani na píď nepřiblíží k tajemství čekání. Marek vypočítává všechny významné okamžiky, v nichž lidstvo nepozná Krista v jeho utrpení. Pro samé naše nasazení se pro práci, úspěch, honbou za prosperitou a zdravím, za úspěšností církve v tomto světě, za její vylepšený mediální obraz, nasazení se pro lidskou obhajobu Božích věcí nic nepostřehneme!  Pro samé pachtění být oceněni a užiteční, nepoznáme! Co nezakusíme? Čas Božího navštívení. Že Pán přichází v bezmocnosti. Být ostražitý a bdít znamená vidět za masivně promyšlenou logikou smýšlení světa jinou logiku. Kde a jak ji můžeme uvidět? Čekáním před Betlémem. Nechal se položit do jeslí! Nic více nepotřebujme. Co zde můžeme číst? Nechat se obejmout není úkol, nýbrž dar, který jsme ochotni přijmout. Co tím střežíme? Komůrku radosti našeho srdce, do které můžeme někoho pozvat. Aby nečekal nadarmo.

Připravil o. Pavel Ambros, SJ

27. listopadu 2020, 15:08