Hledejte

Vatican News

Blahoslavený Olinto Marella, “Boží tulák”

Učenec a přítel chudých – tyto dvě stránky v sobě spojuje nový blahoslavený, o. Olinto Marella. Jeho cesta k blahořečení vedla přes suspenzi a divinis až po opětovnou inkardinaci do boloňské arcidiecéze. Beatifikační liturgii v boloňské katedrále v neděli z papežova pověření vedl tamní arcibiskup, kard. Matteo Maria Zuppi: “Otec Marella nás učí, že si nemáme zvykat na zlo, ale hledat konkrétní odpověď na veškerou nouzi”, prohlásil v homilii.

Nový blahoslavený, o. Giuseppe Olinto Marella (1882-1969), se narodil na jednom z ostrůvků v benátské laguně a jeho výchovy se ujal strýc – arcibiskup Giuseppe Marella, který jej poslal do římského semináře. Zde byl jeho spolužákem budoucí papež Jan XXIII., který později držel ochrannou ruku nad Marellovými pastoračními iniciativami. Kromě teologie vystudoval filosofii v Padově a poté vyučoval humanitní vědy v různých teologických a filosofických učilištích. Roku 1909 mu biskup diecéze Chioggia zakázal další pastorační činnost (v rámci boje Pia X. s modernismem), což dnešního blahoslaveného sice vzdálilo kněžské službě, nikoli však výchovnému poslání. Nepolemizoval s rozhodnutím církve, ale snášel je jako „duchovní mučednictví“. Se svým bratrem, františkánským terciářem, se zaměřil na zápas s analfabetismem v rodném městě, kde založil lidovou školu a školku, a poté se živil výukou v lyceích po celé Itálii. Ve městě Rieti poblíž Říma byl jeho žákem pozdější známý novinář Indro Montanelli, notorický ateista: „Když jsem si dokonce i já povšiml, že je to světec, nechápu, že to nepoznala církev“, prohlásil později tento Marellův student.

Ve dvacátých letech se Olinto Marella usadil v Boloni a jako dobrovolník se postupně přibližoval k charitativním dílům tamní církve, až si vysloužil důvěru boloňského arcibiskupa, který jej přijal mezi diecézní klérus. Na začátku druhé světové války otevřel dveře svého domu židovským uprchlíkům, zachránil před koncentračním táborem řeholnici Caterinu Elkanovou (konvertitku z judaismu) a před deportací do Německa tři desítky vojáků.

Po válce založil tzv. Dětské městečko (Cittá dei Ragazzi), aby poskytl útulek, výchovu a vzdělání dětem z ulice. V této komunitě uplatňoval svou výchovnou metodu, založenou na “dozorované samostatnosti” a pravé osobní svobodě vycházející z Krista. Dával přednost osobnímu hovoru se svými studenty, povzbuzoval je a utěšoval jak duchovní, tak fyzickou blízkostí. Na provoz tohoto díla sháněl prostředky žebrotou a po léta patřil ke koloritu dvou uliček v boloňském historickém jádru. Sedával na jejich nároží za každého počasí, za deště i sněhu, se skloněnou hlavou a nastavenou čepicí. Mnohé kněze to pohoršovalo, protože vypadal jako nějaký pobuda, ale o. Marella důvěřoval v pomoc papeže Jana XXIII., který jej skutečně nazval “drahým přítelem” a poslal mu milión italských lir.

“Boží tulák”, jak se otci Marellovi přezdívalo, zemřel 6. září 1969 v Boloni a toto datum bude také dnem jeho liturgické památky. Zahájení kanonizačního procesu podpořil o necelá tři desetiletí později tehdejší boloňský arcibiskup, kard. Giacomo Biffi, a postulátora (o. Eliáše Facchiniho) přitom vyzval: “Dej se do práce, protože je tu něco velikého. Pokud to byl světec, vyjde to najevo, pokud to byl výjimečný člověk, vyplyne to na povrch”. Nedělní beatifikace tato slova jen potvrdila a umocnila.

(jag)

5. října 2020, 16:43