Hledejte

Vatican News
Svatý František káže ptactvu Svatý František káže ptactvu  

František a papežové

Před sedmy sty devadesáti dvěma lety, 16. července 1228, papež Řehoř IX. kanonizoval sv. Františka z Assisi, a to pouhé dva roky po jeho smrti. Tento římský biskup a někdejší ostijský kardinál Hugolin sehrál klíčovou roli v životě umbrijského světce, avšak též jeho předchůdci na Petrově stolci vytušili božský původ hnutí, které František podnítil, připomíná dnešní vydání vatikánského listu L´Osservatore Romano.

Deník Svatého stolce zmiňuje jako prvního Inocence III., jednoho z nejvýznamějších papežů v církevních dějinách, který ústně schválil původní jednoduchá pravidla nového bratrstva poté, co se za ním František s dvanácti druhy v roce 1209 vydal z Assisi do Říma. K setkání těchto dvou protikladných mužů došlo kolem roku 1210 a jak popisuje spisovatel Hermann Hesse, papež při něm vystupoval jako “pravý Františkův opak”, neboť “nebyl laskavé a tiché povahy, nebyl to mírný pastýř, nýbrž bojovný a mocný vládce” (Hesse, Hermann, František z Assisi, Volvox Globator, Praha 1998). Dvě odlišné osobnosti a téměř protichůdné povahy, přesto se však “udál onen Pánův zázrak, kdy bojovný papež zachránil katolickou církev ze staleté bezmoci a dovedl ji k nové kráse, zatímco v ní onen dobrý a skromný Umbrijec šířil nového ducha lásky”, dodává Hesse ve svém historickém románu.

Papeži Honoriu III. vděčí františkánský řád za definitivní potvrzení řehole bulou Solet annuere z 29. listopadu 1223: “Honorius, biskup, služebník služebníků Božích, milovaným synům,  bratru  Františkovi  a  ostatním  bratřím  z  Řádu  menších   bratří,   [posílá]   pozdrav   a apoštolské požehnání. Bývá   zvykem, aby   Apoštolský   stolec    vyhověl    zbožným    přáním    a   ušlechtilým   tužbám   prosebníků   udělil laskavý souhlas.  Proto, synové v Pánu milovaní, nakloněni vašim zbožným prosbám, vám apoštolskou autoritou schvalujeme řeholi vašeho řádu, naším předchůdcem, papežem Inocencem, blahé paměti, schválenou, a předáním  tohoto  dokumentu,  ve  kterém  je  obsažena,  ji  potvrzujeme”. Na redakci jmenované buly se podílel ostijský kardinál Ugolino, budoucí papež Řehoř IX., přičemž diplomatická práce na textu začala již o několik let dříve. Dosvědčují to hlavní františkánské prameny, které dokládají Františkovy pobyty ve městě Rieti poblíž Říma, aby udržoval úzké kontakty s dvorem Honoria III., který se v kraji Sabinů vícekrát zdržoval počínaje rokem 1219.

Honoriův nástupce Řehoř IX., již zmíněný kardinál Hugolin, světce z Assisi kanonizoval 16. července 1228 a o den později požehnal základní kámen nové baziliky, v níž měly být uloženy Františkovy ostatky. Jak prohlašuje jeden z Františkových životopisců, sv. Bonaventura ve své Legendě maior, “tento pastýř církve nejen ze zázraků vyhlašovaných po smrti, ale také ze znamení, která za Františkova života sám viděl a ohmatal, poznával jeho podivuhodnou svatost (…) a dal zkoumat shledané, zapsané a způsobilými svědky potvrzené zázraky těm kardinálům, kteří se zdáli věci méně nakloněni”.

Fotografii ze dne svatořečení nám zpřístupňuje freska z Giottovy školy v horní bazilice v Assisi, z níž bohužel zemětřesení vymazalo papeže na vyvýšeném a pravděpodobně bohatě zdobeném pódiu, což dosvědčuje, že Řehoř IX. osobně slavil kanonizační liturgii. Jiný Františkův životopisec, Tomáš z Celana, tento slavný okamžik popisuje následujícími slovy: “Jsou pozváni biskupové, přicházejí opati a z nejvzdálenějších zemí se scházejí církevní hodnostáři. Dokonce i jeden král vzdává světci úctu svou přítomností, rovněž zástup hrabat a vznešených tohoto světa. (…) Velebně stojí papež, snoubenec Kristovy církve, obklopen tak pestrou nádherou synů. Na hlavě má papežskou mitru, oděn ve svatá roucha protkávaná zlatem a posetá broušenými drahokamy. Tak tu stojí, pomazaný Páně, ve zlatém lesku majestátní nádhery…”. Kanonizační obřad se odehrává v tichu, prosyceném dojetím, a dokonce sám papež se neubrání pohnutí a slzám při slavnostní proklamaci Františkovy svatosti. “To se stalo ve městě Assisi dne šestnáctého července, v druhém roce pontifikátu pana papeže Řehoře IX.”, uzavírá Celano. Od onoho data uběhlo 792 let, avšak příběh Františka a papežů se psát nepřestal. Před sedmi lety nastoupil na Petrův stolec muž, povolaný “z konce světa”, a zvolil si právě jméno světce z Assisi. Františkova setba tak vydala další ovoce.

(jag)

16. července 2020, 13:06