Příspěvek do diskuse o kněžském celibátu v synovské poslušnosti

Z ukázky, kterou v neděli zveřejnil list Le Figaro, vyplývá, že autoři svým příspěvkem vstupují do debaty o celibátu a možnosti svěcení ženatých mužů. Ratzinger a Sarah, kteří se definují jako biskupové zachovávající „synovskou poslušnost papeži Františkovi“ a „hledající pravdu v duchu lásky k jednotě církve“, hájí disciplínu celibátu a uvádějí důvody, které by podle jejich názoru neradily k její změně. Otázka celibátu vyplňuje celých 175 stran knihy, která přináší dva texty – jeden z pera emeritního papeže, druhý od kardinála Saraha – spolu se společným úvodem a závěrem.

Kard. Sarah ve svém příspěvku připomíná, že existuje „ontologicko-sakramentální vazba mezi kněžstvím a celibátem. Jakékoli oslabení tohoto svazku by zpochybnilo učení koncilů a papežů Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Vroucně papeže Františka prosím, aby nás definitivně ochránil před touto eventualitou a vetoval jakékoli oslabení zákona celibátního kněžství, byť omezeného na určitý region.“ Kardinál Sarah označuje možné svěcení ženatých mužů za „pastorační katastrofu, ekleziologický zmatek a zakalené chápání kněžství“. Benedikt XVI. se ve svém stručném příspěvku vrací k židovským kořenům křesťanství a tvrdí, že kněžství a celibát jsou od počátku propojeny s „novou smlouvou“ Boha s lidstvem, kterou ustanovil Ježíš. Připomíná, že již v církvi prvního tisíciletí „mohli ženatí muži přijmout svátost kněžského svěcení jedině tehdy, když se zavázali k pohlavní zdrženlivosti“.

Kněžský celibát není a nikdy nebyl dogma. Jedná se o církevní disciplínu v církvi latinského obřadu, která je cenným darem, který jako takový uznali všichni poslední papežové. Katolická církev východního obřadu předpokládá možnost svěcení ženatých mužů a výjimky pro církev latinského obřadu připustil právě Benedikt XVI. v apoštolské konstituci Anglicanorum coetibus, věnované anglikánům, kteří požádají o společenství s katolickou církví. Hovoří se zde „o připuštění ženatých mužů k přijetí kněžského svěcení v ordinariátu podle objektivních kritérii schválených Apoštolským stolcem“.

Vyplatí se připomenout, že k tomuto tématu se vícekrát vyjádřil také papež František, který ještě jako kardinál v knižním rozhovoru s rabínem Abrahamem Skorkou vysvětlil, že podporuje zachování celibátu „se všemi klady a zápory, které to obnáší, protože jde o deset století pozitivních zkušeností spíše než chyb. Tradice má svou váhu a platnost“. Loni v lednu, při rozhovoru s novináři během zpátečního letu z Panamy, papež upozornil, že v katolické církvi východního obřadu bylo možné před jáhenským svěcením volit mezi celibátem nebo manželstvím, ale v souvislosti s církví latinského obřadu dodal: „Vybavuje se mi věta svatého Pavla VI.: »Raději položím život než bych změnil zákon o celibátu«. To mne napadlo a chci to říci, protože je to odvážná věta, kterou řekl v letech 1968-1970 ve chvíli mnohem obtížnější, než je ta nynější. Osobně si myslím, že celibát je darem pro církev a jsem proti dovolení volitelného celibátu“. Papež poté mluvil o teologické diskusi, vyzývající k ústupkům v určitých odlehlých oblastech, kupříkladu na ostrovech v Tichomoří. Upřesnil nicméně, že to „není jeho stanovisko. Moje stanovisko zní: odmítám volitelnost celibátu před diakonátem. Jsem uzavřený? Možná, ale necítím se na to postavit se před Boha s takovýmto  rozhodnutím“.

V říjnu loňského roku se konala synoda o Amazonii, během níž bylo toto téma předmětem diskuse. Jak plyne ze závěrečného dokumentu, někteří biskupové požadovali možnost kněžského svěcení pro ženaté trvalé jáhny. Překvapuje ovšem, že papež ve své závěrečné promluvě (26.10.) poté, co v synodní aule sledoval všechny fáze vystoupení a diskuse, nezmínil téma svěcení ženatých mužů, a to ani okrajově. Vyzdvihl naopak čtyři rozměry synody – první, vztahující se k inkulturaci, dále ekologickou, sociální a konečně pastorační, která do sebe „všechny pojímá“. Papež hovořil o kreativitě nových služebných úřadů v církvi a o roli ženy. S poukazem na nedostatek kněží v některých misijních oblastech podotkl, že existuje jedna země, z níž mnozí kněží odešli do států prvního světa – USA a Evropy – a kde se nedostává kněží k vyslání do vlastních, amazonských oblastí.

Je rovněž zajímavé, že při téže příležitosti papež poděkoval sdělovacím prostředkům a požádal je, aby se „při popisu závěrečného dokumentu přidržely zejména oné části, která je určitou „diagnózou“ Zde se synoda skutečně nejvíce vyjádřila – jde o kulturní, sociální, pastorační, a ekologickou analýzu“. Papež dále média vyzval, aby se nezaměřovala na rozhodnutí disciplinárního rázu, na to, jaká strana vyhrála či prohrála v disciplinárních otázkách“.

Komentář Andrey Tornielliho, přeložila Jana Gruberová