Hledejte

Vatican News
Ilustrační foto Ilustrační foto 

V materialistické švýcarské společnosti chybí naděje, hořce konstatuje biskup Morerod

Švýcarští biskupové na svém nedávno zakončeném řádném plenárním zasedání v Luganu mimo jiné hovořili o postoji církve k asistované sebevraždě, který vyjádřili v tištěné pastorační příručce. Asistovaná sebevražda je v ní nahlížena jako úkon radikálně odporující evangelnímu poselství. Dokument nicméně neodsuzuje lidi, kteří se rozhodnou pro tento krok, a na konkrétních případech ukazuje pastorační otázky, které se mohou objevit.

Pastorační příručku pro naše mikrofony komentuje biskup Charles Morerod z diecéze Lausanne-Ženeva-Fribourg, člen bioetické komise švýcarské biskupské konference. „Ve Švýcarsku je sebevražda široce rozšířena a počet lidí, kteří si berou život, je poměrně vysoký“, konstatuje s politováním.

„Chybí tu naděje. Švýcarská společnost je příliš materialistická. Kdo má peníze, domnívá se, že si vše může koupit, ale v jisté chvíli propadá zoufalství, protože zjišťuje, že štěstí si za peníze nekoupí. Materialismus neposkytuje příliš východisek. Dále je zde tlak rodiny – když člověk stárne, péče o něj je nákladná a příbuzným hrozí, že jim připadne menší dědictví. Je to velmi cynické. Rodinní příslušníci pak starému člověku předhazují – vidíš, už nejsi v životě šťastný a navíc stojíš společnost moc peněz...“

Váš dokument nese název „Pastorace v případech asistované sebevraždy“. Jaké sleduje cíle?

„Odpovídáme tak na pochybnosti mnoha kněží, kteří se ocitli v nové situaci. Lidé, kteří se rozhodli, že si vezmou život, žádají od kněze útěchu či požehnání. Co máme dělat? V dokumentu radíme, aby se za nimi kněží vydali, protože je tu stále naděje, že si to na poslední chvíli rozmyslí a vzdají se svého úmyslu. Na druhé straně je tu otázka svátostí – nemůžeme udělit rozhřešení člověku, který chce úmyslně spáchat hřích. Dále zde hrozí malomyslnost, která se může zmocnit lidí, kteří se účastní sebevraždy anebo její přípravy. Kladou si pak otázku – co víc jsem mohl udělat, abych tomu zabránil?“

Právě v momentě asistované sebevraždy ovšem mají pastorační pracovníci povinnost opustit místnost, v níž procedura probíhá, určuje dokument švýcarské biskupské konference.

„Ano, protože nesmí vzniknout dojem, že církev toto gesto schvaluje. Tím, že opustíme místnost, ale neopouštíme člověka. Po přijetí smrtící látky až do nástupu smrti, což může někdy dlouho trvat, má kněz zvážit, jaké bude nejpřiměřenější chování. Buď umírajícího opětovně vyhledat anebo poskytnout duchovní péči jeho rodinným příslušníkům. Všeobecným pravidlem je neopustit člověka, který chce spáchat sebevraždu, protože zde stále existuje možnost pokání a nápravy in extremis. Ve chvíli, kdy ale začne lékařský protokol, musí člověk, který zastupuje církev, z místnosti odejít.“

Asistovaná sebevražda se nesmí stát normální a sociálně uznávanou službou, naléhají švýcarští biskupové. Navzdory veškerému úsilí se jim nedaří zvrátit stávající legislativní trend.

„My Švýcaři velice často chodíme k volbám a když se lid pro něco rozhodne, nedá se s tím nic dělat. Církev se snaží, aby lidé změnili názor, ale neúspěšně.“

Uzavírá biskup Morerod.

(jag)

10. prosince 2019, 15:01