Samuel Prívara SJ: Hrozba soudu, nebo nabídka spásy?
Dnes se pokusíme zamyslet nad kratičkým úryvkem z 21. kapitoly Lukášova evangelia. Ježíš říká svým učedníkům: Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na zemi. Buďte bděli a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít a měli sílu stanout před Synem člověka.
Tyto slova mohou na první poslech znít zlověstně, může se zdát, že je v nich skryté jisté vyhrožování. Nicméně je důležité říct, že se jedná o apokalyptický žánr, kterým Ježíš mluvil, i když jeho obsah byl radikálním způsobem jiný než jeho předchůdců. V první části dnešního povídání se podíváme spolu na apokalyptiku jako žánr a pak si zkusíme ukázat, co má společný dnešní, malinko pochmurný text s tím, že vstupujeme do adventu, tedy radostného očekávání příchodu Páně.
Apokalyptika není v žádném případě nějaký tajný, zakódovaný text, který předpovídá budoucnost. Jak již samotné jméno napovídá, jedná se o apokalyptickou literaturu, tj. o jistý literární styl, nebo vidění světa. Biblická apokalyptika se snaží ukázat a vysvětlit realitu, konkrétní dění ve světě, viděné z boží perspektivy, přičemž užívá symbolického jazyku. Symbolismus vysvětluje dění ve světě, přičemž se odvolává na smysl, který jde dál, než co je bezprostředně k vidění. Rozumět biblické apokalyptické literatuře tudíž znamená rozumět biblickým symbolům. Nejznámějšími zástupci apokalyptické biblické literatury jsou starozákonní kniha Daniel a novozákonní Apokalypsa neboli Zjevení.
Apokalyptický žánr byl židům velice znám, a chápali ho jako výklad historie z Boží perspektivy. Cílem je ukázat tuto Boží perspektivu nelehké reality, často plné pronásledování a utrpení. Ale nejenom to: neméně bylo také snahou této literatury dodat Božímu lidu odvahu a naději. Uznává se sice nadvláda zla ve světe, ale ne definitivní porážka dobra. Zlo nemá poslední slovo, Bůh to má vše ve svých rukou. Bůh jednou přijde a dobro zvítězí.
Pojďme ale zpátky k evangeliu: zmiňuje se tam onen den, nebo soud – je to opět starozákonný výraz, který původně pochází od Ámose, ale pak hodně používaný Izajášem, Sofoniášem i dalšími. Nejdřív se jednalo o soud nad národy, které byly nepřátelské Izraeli, postupně se ale tento koncept rozvíjel i jako soud nad Izraelem, a to jak jednotlivci, kteří páchají nepravost, tak národem, který nedodržuje Boží nařízení. My toto můžeme dobře vidět i u Jana Křtitele, který v tradici starozákonných proroků pokračuje v apokalyptickém jazyku a vyhrožuje těm, kdo se neobrátí. Ježíš mění obsah tohoto poselství a říká, zvláště v evangeliu podle Jana, že nepřišel svět soudit, ale spasit, zachránit. Když pozorně čteme evangelium zjistíme, že historické koncepty nebe, peklo a soud nejsou primárně morální koncepty, ale ontologické. Znamená to, že v případě nebe a pekla se nejedná o nějaký stav, který je přímým důsledkem nějakého vážení dobrých a špatných skutků na zmiňovaném soudě, ale že se jedná o život s Bohem, nebo bez něho, podle toho, jak se rozhodneme přijat nebo odmítnout jeho pozvání. Jedná se tedy mnohem více o jistý auto-soud než soud Ježíšem: tím, že přijímám Ježíšovu nabídku a s ní jeho způsob života, jeho hodnoty a postoje, přijímám vlastně jeho život. Nejenom na tomto světě, ale i pak. Ježíšem nabízená spása tedy spočívá v účasti na životě Boha a je pouhou nabídkou: my máme svobodnou vůli tuto přijat nebo ne. Peklo není tedy žádný trest za špatné skutky, je to jenom výraz pro volbu člověka, který odmítne Boží nabídku na jeho životě. To, co středověk barvitě popsal jako nekonečné mučení se dá interpretovat mnohem spíše jako bolestné uvědomění si, co jsem vlastně zvolil, o co jsem přišel a co jsem mohl mít. Možná nám může pomoct také etymologie slova soud ve Starém i Novém zákoně: v obou se mluví o příchodu Boha s mocí, ne ale aby soudil, ale jako akt spásy, akt záchrany. Je to moment vyjevení, revelace toho, jak se doopravdy věci mají, jaký je smysl celé historie.
My se aktuálně nacházíme na začátku adventu, tedy období, o kterém říkáme, že je to příprava na příchod Pána. Jaký má tedy smysl vůbec mluvit o soudu? Navíc, když text, který jsme na začátku četli, je z 21. kapitoly Lukášova evangelia, tedy z chvíle těsně před Ježíšovým zatčením. Ježíšova smrt není jenom poslední kapitolou jeho pozemského života, je to přímý důsledek jeho postojů a jeho chování, kterým žil celý život. Advent je tedy čas přípravy na příchod Božského Slova na tento svět v lidském těle a je to tedy čas přípravy na přijetí jeho postojů, jeho způsobu života, jeho hodnot, tak jsme je mohli pak později v evangeliu vidět. Advent tedy není v první řadě časem odříkání, vzdávání se, smutku, ale čas, ve kterém jsme dostali nabídku možnosti nového začátku. Všechno, co bylo, bylo a my můžeme začít znova. Slovo, které se používá v evangeliích je metanoia a vyjadřuje změnu vnitřního nastavení, vnitřních postojů. Ano, tato vnitřní změna, naše fiat, naše ano Božímu pozvání, může skutečně vést i ke změně života, k pokání, k půstu, ale nesmí u toho ani začít ani skončit. Já vám tedy přeji všem přeji požehnaný adventní čas a hodně radosti z toho, že jsme byli už zachráněni a je teď jenom na nás, jestli tuto záchranu přijmeme.
