Vatican News
Petr Vizina (foto Hynek Glos). Petr Vizina (foto Hynek Glos). 

Petr Vizina: Poznáte Boha po hlase?

Autorský komentář pro Vatikánský rozhlas
Petr Vizina: Poznáte Boha po hlase?

Že právě teď slyšíte můj hlas, za to může speciální mikrofon. Na trh jej prvně uvedla jedna firma v Německu koncem 50. let. Mikrofon dokáže věrně zachytit lidský hlas, když se rozléhá v posvátném prostoru kostelů, chrámů a synagog a tříští se o jejich ozvěnu. A jak sami slyšíte, dokáže přenést i můj hlas. Sedím ve studiu přítele zvukaře, který mi zvláštnost tohoto mikrofonu připomněl a přemýšlím nahlas o jedinečnosti lidského a také Božího hlasu.

Hlas každého z nás je podle všeho unikátní, podobně jako otisk prstů. Nejen, že máme rozdílně tvarované hlasivky. Každý z nás je jedinečný nejen tělesnými proporcemi, ale hlavně způsobem, kterým jsme si navykli mluvit. Hlas totiž odráží naši povahu. Kdysi patřila k mojí práci v médiích takzvaná hlasová průprava. Pokud právě teď rozumíte, co říkám, pokud nemáte dojem, že slyšíte překotné drmolení člověka v panice, a jestliže můj projev nezní monotónně nebo prkenně, pak je to zásluhou jedné zkušené paní, která byla dlouho mou hlasovou lektorkou. Přiznávám, že naše lekce čtení a vyslovování nezačaly zrovna idylicky. Lektorka totiž usoudila, že snesu ostrou kritiku. „Mluvíte jako prezident,“ povídá mi, „váš hlas je zakřivený a vrací se vám od úst samolibě zpět kamsi do břicha.“ Snad nikdy jsem se nesnažil odnaučit svůj zlozvyk tak rychle.  

Kromě toho, že je hlas vizitkou našeho charakteru, má i jiné přednosti a prvenství. Hlásíme se jím při našem příchodu na svět. Ještě před momentem našeho prvního nadechnutí a výkřiku, jak ukazují studie, dokáže dítě zhruba od čtvrtého měsíce po početí v útrobách vlastní matky rozpoznat její hlas. Psychologové tvrdí, že díky matčině hlasu před narozením prvně zažíváme zkušenost, že existuje kdosi jiný, odlišný, aniž bychom zároveň měli šanci jej spatřit. Tedy kdosi dávající a udržující náš vlastní život, koho jsem doposud neviděl na vlastní oči, ale jasně rozpoznávám po hlase. Fascinující je přemýšlet o stavu před narozením jako o první zkušenosti víry, zakódované v logice stvoření.

Mluvit, aniž bychom viděli tvář naslouchajícího, nás rovněž uvolňuje z neustálé snahy odhadnout na tváři druhého, co si o nás právě v tu chvíli myslí. Samotný hlas vytváří pouto intimity. Své o tom vědí zpovědníci nebo psychoanalytici. Nejznámější z psychoanalytiků, náš krajan Sigmund Freud, způsobil v léčbě revoluci tím, že své pacienty položil na lůžko a vyřadil tím zrakový kontakt mezi mluvícím a naslouchajícím. Taková situace, říkají lékaři, posiluje imaginativní myšlení na úkor racionálně logického. Laicky řečeno, samotný hlas nám umožňuje méně se před druhými stylizovat a kontrolovat, samotný hlas nám dává příležitost být více sami sebou, nestarat se o to, jestli se druhým líbím.

Existují dodnes kultury, v nichž se muž prvně zamiluje do hlasu zpívající ženy a teprve potom do její tváře. V té zvyklosti je skrytá hluboká moudrost. Zdá se, že zkušenost víry tento fakt poznání prostředkovaného hlasem potvrzuje. Starověký vypravěč Homér nechá svého hrdinu Odyssea a jeho mužstvo, aby si před hlasem nebezpečných Sirén při plavbě na moři zalili uši voskem a nepodlehli tak jejich vábení. V Bibli naopak žalmista chválí Hospodina za to, že mu „protesal uši“. Dávnověká moudrost tedy velí některé hlasy aktivně ignorovat, jelikož tušíme, že by nás dokázaly zničit. Na jiné se naopak stále ladit. Zkušenost mého přítele zvukaře říká, že nic jako dokonalé ticho neexistuje. Zkušenost žalmisty přidává, že naslouchání je cosi nesamozřejmého. Umět k bližnímu promluvit a dokázat mu naslouchat, být doma v té oboustranné komunikaci, to je schopnost, kterou nás učí Bůh.  

Naslouchání Hospodinovu hlasu podle toho, co víme, zprvu nepřišlo snadné ani lidem ve starověku. Bůh mluví k Mojžíšovi na hoře Chorébu o vysvobození Izraele uprostřed trnitého keře, z plápolajícího ohně, který nestravuje. Od té doby si starověký národ připomíná, že je možné slyšet Boží hlas a nezemřít. „I promluvil k vám Hospodin zprostředku ohně. Slyšeli jste zvuk slov, avšak žádnou podobu jste neviděli; slyšeli jste jen hlas,“ připomíná kniha Deuteronomium ten okamžik, kdy se neuchopitelná a děsivá Boží velikost dává člověku poznat - po hlase.

Nemáme samozřejmě nahrávku Ježíšova kázání na hoře, jak je citují evangelisté. Nevíme přesně, jak znělo, když náš Pán a Bůh blahoslavil tiché, mírné a pokorné, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Nevíme, jak zněl hlas toho, který „nalomené třtiny nedolomí“, když mluvil k učedníkům o spravedlnosti v království svého Otce. Platí však postřeh o spojitosti charakteru a hlasu. Ten postřeh dává naší představivosti oprávnění dohadovat se. Poznáme Boha po hlase? „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, ony jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevytrhne,“ říká Ježíš v Janově evangeliu. Znovu: poznáme Boha po hlase? Samotný Pán, jak se zdá, má tuhle otázku za nejdůležitější. Pisatel listu Židům nás proto třikrát vybízí: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!“ Jak jsme na tom s nasloucháním?

Jedna vědecká studie potvrzuje už zmíněný fakt, že každý člověk má unikátní hlas, ale dodává, co beztak ze zkušenosti tušíme; jako posluchači nedokážeme tuto jedinečnost u každého hlasu rozpoznat. Někdy nám hlasy, přestože se od sebe liší, prostě splývají. Snad právě proto připomíná list Římanům recept na to, jak mít uši protesané. Jak se neustále ladit na Beránkův hlas, aby se na nás splnilo jeho zaslíbení, že půjdeme za Pastýřem a nikdo a nic nás nevytrhne z jeho ruky. Návod, jak cvičit uši, podávají lakonicky překladatelé Kralické Bible, textu z počátku 17. století, když píší, že je „víra ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží“. Přeloženo z barokní kraličtiny, ladíme se na Beránkův hlas tím, že si čteme jeho slova. Řekli jsme si přece, že existuje spojitost mezi charakterem a hlasem. Svou schopnost slyšet Boží hlas cvičíme a zpřesňujeme, když přemýšlíme, co nám tento hlas v Písmu říká. Ozvěnu jeho slov pak můžeme zaslechnout i ve zdánlivém tichu, které nás obklopuje.

Schopnost rozeznávat hlasy patří také k profesionální výbavě zvukaře, na jehož mikrofon v jeho studiu tento text nahrávám. Učím se od něj, co vlastně znamená aktivně naslouchat. Naposledy jsem byl svědkem toho, jak se sluchátky na uších a s mikrofonem na dlouhém držáku, kterému se v hantýrce zvukařů říká bambus, vyráží do zalesněného terénu poblíž rekreačního tábora na břehu řeky. Stěžoval si pak, že jakmile začal nahrávat, kdesi nedaleko začala vrčet sekačka na trávu a ve vsi na druhém břehu řeky začal obecní rozhlas vyhrávat dechovku. Všiml jsem si ale, že ani vrčení sekaček ani břinkot dechovky toho lovce zvuku neodradí. Nepřestane, dokud neuslyší, co se vydal nahrávat. Nevím, jestli ten den nakonec uspěl, ale jsem si jist, že ve svém rozhodnutí naslouchat nepovolí. Ve svém rozhodnutí slyšet je mým učitelem víry.

 

Petr Vizina je český novinář a hudebník. Působil jako vedoucí kulturní redakce zpravodajství České televize. Byl členem redakcí Lidových a Hospodářských novin, psal do Respektu, Reflexu či AD Magazínu, působí i v Českém rozhlase. Pro Českou televizi připravoval pořad Musicblok, moderoval pořad Před půlnocí či literární pořad U zavěšené knihy. Studia Katolické teologické fakulty UK dokončil prací o současné české literatuře a fundamentální teologii.

21. srpna 2021, 13:06