Pavel Banďouch: Modlitba žáby

K dnešnímu komentáři jsem si vypůjčil název jedné z knih indického jezuity Anthonyho de Mella. Nechci se ale zaměřit na De Mellovu knihu jako takovou, ale opravdu jen použít její název, a to nikoli samoúčelně – chtěl bych totiž opravdu hovořit, ač to může znít zvláštně, o modlitbě jedné žáby.

 Zážitek, který by pro můj duchovní život poměrně významný, se odehrál během tzv. Velkých duchovních cvičení v rámci jezuitského noviciátu. Pokud jste někdy byli na nějaké duchovní obnově nebo na nějakém kurzu duchovních cvičení, představte si víceméně dost podobná cvičení, ale trvající měsíc. Samozřejmě s několika dny pauzy mezi meditacemi.

 První co vás asi napadlo bylo podivení: „A není ten měsíc trochu příliš?“ Přiznám se, že podobnou otázku jsem si kladl během tohoto období také já. Je to čas intenzivní, ale není jednoduchý. Jako každá příprava na něco důležitého: v tomto případě na lepší poznání sebe a Boha.

 Důležité je, že Bůh nemluví v tomto čase jen během samotných meditací. To platí i v našem každodenním životě: Bůh se často dává nejjasněji spatřit - nebo nás naopak otřese - ve chvíli, kdy to nečekáme a kdy se konfrontujeme s něčím, co je pro nás nepochopitelné či zvláštní. A to se během těchto měsíčních duchovních cvičení stalo i mně.

 Místem, kde jsme měli možnost v tomto čase pobývat, byl exerciční dům slovenských jezuitů v Prešově. Nad ním se nachází nepříliš vysoký kopec, na kterém stojí kostel ke kterému vede křížová cesta: poměrně příznačně se tedy nazývá Kalvárie.

 Při jedné z procházek – které jsou nezbytné, jinak by se člověk zbláznil – jsem tak jako často na tento kopec vystoupil a posléze z něj scházel. Nepamatuji si přesně mé tehdejší rozpoložení, ale bylo myslím velmi dobré, protože první dva týdny těchto cvičení pro mě byly velmi útěšné a byl jsem plný radosti.

 Když už jsem byl až na samém úpatí kopce, můj zrak padl na silnici, na které jsem spatřil rozjetou žábu. A jakoby do mě někdo střelil. K čemu je všechna tato meditace, vpadlo mi náhle na mysl, a k čemu je celý příběh spásy, jestliže se netýkal této žáby? Proč Hospodin vyvedl Židy z Egypta, ale nedokázal stočit kola automobilu tak, aby ta žába, která si prostě jen tak skákala ve své prostotě, přežila? Jakoby na mě v té žábě padlo utrpení celého světa.

 Tyto chvíle vlastně zažívám poměrně často: zůstanu jakoby zaskočen něčím, co se mi zdá zcela neslučitelné s Boží láskou. Může to být něčí nemoc, přírodní katastrofa ale jednoduše i pocit prázdnoty a nesmyslnosti.

 Zdálo by se to jako dobrý důvod přestat v takového Boha věřit. Trpí-li jediné dítě, není nakonec jediným možným rozhodnutím vrátit Bohu lístek, jak chce udělat jeden z Dostojevského Bratrů Karamazových?

 Je tu ale jedná zásadní komplikace – a to jsem si, díky Bohu, uvědomil v podstatě vzápětí. Nerozumím sice všemu tomu utrpení, tělesnému či duševnímu; ale mám nepochybnou zkušenost s Boží láskou k nám, s jeho mateřskou péčí a laskavostí. Nechápu často, jak jsou tyto dvě věci slučitelné, ale Boží milosrdenství prostě nemohu popřít, a nemůžete to udělat nikdo kdo ho zažil na vlastní kůži.

 Na toto napětí se snažili mnozí filozofové a teologové dát nějakou rozumovou a rozumnou odpověď. Zajímavé je, že ti nejmoudřejší z nich ale vždy skončili u té stejné postavy: u Joba. Je to totiž Job, který je ve svém vztahu k Bohu autentický. Vyčítá mu utrpení světa, které zažívá na vlastní kůži, ale při setkání s ním umlká před Tím, který se mu dává poznat ve své nepoznatelnosti. Umlká v důvěře a ve spolehnutí se v Boží prozřetelnost.

 Přiznám se, že na Joba jsem si tehdy nevzpomněl. Ale na co jsem si vzpomněl, bylo – jak jinak, než na Kalvárii – na ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše. Jako bych to najednou vše viděl jinak, ačkoli jednotlivé elementy byly stejné, jako předtím.

 Když jsem kolem oné žáby procházel o den později, vpadla mi na mysl opět myšlenka, ale už mnohem přesnější: ač to může znít podivně, tak i kvůli téhle žábě se Bůh stal člověkem. Sv. Pavel říká v jednom ze svých listů, že celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Na našem vztahu s Bohem a s celým stvořením závisí osud celého vesmíru, protože Bůh si to tak přeje.

 Nenechme se nikdy zaskočit utrpením nebo zlem, ať se nám zdá jakkoli nesmyslné. Zdá se nám vybočovat z jednoty a souladu stvoření, ale je to jen intenzita té chvíle, která nám brání vzít v potaz celou zkušenost lidstva s Boží starostlivostí. I kvůli tomu věšíme všude kříže, abychom si tuto péči uvědomovali tak nějak explicitněji. Stejně jako bylo pro učednice a pro učedníky šokem ukřižování, bylo pak šokem i zmrtvýchvstání.

Tyto chvíle šoku a otřesu ale nedokážeme často hned přijmout, a je to vlastně dobře, protože nám dávají pochopit, že vše není předem dané a nalinkované, že máme my i ostatní svobodu a zároveň nedokážeme vše rozumově uchopit. Můžeme-li ale se zlem nebo utrpením, které nás v té chvíle nějakým způsobem zasahují, něco dělat, udělejme s nimi něco, i kdyby to snad mělo být “jen” jeho předložení v modlitbě Pánu. Často zjistíme, že celá věc je mnohem složitější, než se nám na první pohled mohlo zdát, a že celá věc zůstane nesmyslnou, pokud jí my sami nedáme naší láskou a prací hlubší smysl.

 Uvědomujeme si zodpovědnost, kterou jako lidé máme? Skrze nás chce Bůh vzkřísit i to, co zahynulo, chce dát všemu účast na svém životě. Možná můžeme s trochou nadsázky říci: lidé jsou odpovědí na modlitby celého stvoření, protože skrze Krista v Duchu Svatém spojují nebe se zemí; a já byl v tu chvíli odpovědí na modlitbu žáby. Nezmění se náhle celý náš život, jestliže si uvědomíme, že tu nejsme jen tak, ale jsme Boží odpovědí na nejhlubší touhy jeho stvoření, které do něj vložil sám Hospodin?