Matky a otcové, kteří "opouštějí" své děti, aby je zachránili
Bez ohledu na to, jak moc se snažíme slovy vylíčit fakta, existují obrazy, které mohou vyjádřit myšlenku lépe než tisíc slov. Právě to se v těchto dnech děje v Afghánistánu. Drama a bolest jsou na těchto snímcích výmluvnější než na tisíce společensko-politických analýz, kterými jsou v těchto dnech přeplněna média a veřejné debaty. Mezi těmito snímky jsou dva, které se dotkly svědomí mnoha lidí: matka, která posouvá své dítě přes ostnatý drát, a otec, který zvedá své dítě, aby ho předal vojákovi na druhé straně barikády. Co může vést rodiče k něčemu tak dramatickému a bolestivému? Na mysl přichází gesto Jochebed, Mojžíšovy matky, která, vedena stejným zoufalstvím, v krajním pokusu o jeho záchranu pouští své dítě do vod. Opouští ho, aby mohlo být zachráněno. Emocionální zkrat vyvolává právě spojení těchto dvou slov: opuštění a spása. Věřím, že jen rodič může plně pochopit bolest takového činu. V tragédii tohoto odloučení se však skrývá vyznání lásky: Jsem ochoten tě opustit, abys mohl žít. V biblickém textu se příliš rychle přesouváme k Mojžíšovým činům, ale myslím, že bychom měli najít odvahu stát před vodami Nilu odnášejícími košík s dítětem uvnitř, zatímco se sestra Miriam snaží zjistit, co se stane s jejím bratrem.
Dříve či později v životě, v každém dobrém vztahu, musí člověk dospět k takovému odstupu: nechat jít, aby druhý mohl žít. V případě Mojžíše a afghánských dětí však toto gesto není oslavou odloučení, které je plodem dospělosti, ale traumatického odloučení, které je plodem násilí a hrubosti. Ve své bezmocnosti bychom se však mohli stát podobnými Miriam a cítit zodpovědnost za to, že budeme tyto děti i nadále sledovat abychom věděli, co se s nimi stane. A pokusíme se stejně jako ona najít způsob, jaým by se mohlo uskutečnit potřebné znovushledání.
Něco podobného se odehrává v románu Cormaca McCarthyho Cesta. V apokalyptické atmosféře se otec a syn snaží zachránit své životy tím, že se vydají na cestu, o které toho moc nevědí. Nakonec to ale otec nezvládne, cítí, že je v koncích, a naléhá na syna, aby se nevzdával, aby pokračoval, aby šel dál i bez něj:
"Muž ho vzal za ruku a ztěžka přitom oddechoval. Musíš jít dál, řekl. Nemohu jít s tebou. Ale ty musíš pokračovat. (...) Tento okamžik měl přijít už dávno. A nyní nastal. Pokračuj na jih. Dělej vše tak, jak jsme to dělali společně. Chci zůstat s tebou. Nemůžeš. Prosím. Nemůžeš. Musíš nést oheň. Nevím jak. Ano, víš. Je skutečný? Myslím ten oheň. Ano, je skutečný. A kde je? Nevím, kde je. Ale ano, víš. Je v tobě. Vždycky byl. Já ho vidím.“
Historie nás opět konfrontuje s tragédií. Máme povinnost neuhasit naději, zachránit oheň, chránit život, zejména těch nejslabších, s vědomím, že za nimi stojí ti, kteří jsou ochotni se pro to obětovat. Opakem terorismu je takováto láska. Takovou láskou nás miloval sám Ježíš.
(pb)
