Za hradbami Vatikánu: Úřady Svatého stolce se představují
Svatý stolec tvoří řada institucí, které slouží papežovu poslání a podporují je. Jejich dějiny, cíle a “misijní rozpočet” popisuje náš seriál nazvaný “Za hradbami Vatikánu”. Jednotlivá vatikánská dikasteria v něm přibližují jejich nejvyšší představitelé – prefekti či předsedové (kardinálové, biskupové i laici). Kongregaci pro svatořečení a blahořečení dnes představí její prefekt, kard. Marcello Semeraro.
Existuje bezpočet způsobů, jak vymezit svatost. Jeden z nich ji považuje za vzor lidské krásy. Po této kráse od roku 1969 pátrá vatikánský úřad, který byl z vůle papeže Pavla VI. určen k tomu, aby zkoumal životy kandidátů oltáře a vyhledával v nich ony rysy evangelia, které z nich před očima ostatních křesťanů činí věrohodné a především napodobitelné svědky. Vyhlášení svatosti u nějakého člověka předchází velice pečlivá kolektivní práce, trvající léta, někdy až desetiletí, a obnášející celou řádu nákladů (Rozpočet Kongregace pro svatořečení se v letošním roce pohybuje kolem dvou milionů euro). „Továrna na svaté“ – jak se této vatikánské kongregaci přezdívá – může být sympatické označení, pokud ho ovšem vnímáme kladně, tedy jako místo, kde se pracuje na seriózní a poctivé prezentaci osob, hodných takového titulu, podotýká kardinál Marcello Semeraro.
Svatost je poslání, s kterým se Pán osobně obrací na „všechny věřící křesťany každého povolání a stavu“ (Lumen gentium, 11), přesto církev již od svých počátků vnímala jako nezbytné uznávat její příkladná svědectví a oficiálně potvrzovat jejich věrnost evangelnímu poselství. Jakou roli zde sehrála Kongregace pro svatořečení?
„Jak nám připomíná II. Vatikánský koncil, svatost je všeobecné povolání, určené každému a všem. Co se týče uznávání svatosti jednotlivých křesťanů, jedná se o starobylou tradici. Již od počátků, když se rozšířila zpráva o nějakém mučednictví či příkladném životu podle evangelia, církev je předkládala jako životní vzory celému Božímu lidu a jejich nositele doporučovala věřícím jako přímluvce u Boha v různých potřebách. Postupem doby se měnily procedury a kanonické normy k potvrzení svatosti, ale podstata přetrvává: církev odjakživa věřila v možnost dosažení svatosti, uznávala ji u svých členů a předkládala ji k veřejné úctě. Kongregace pro svatořečení pomáhá biskupům v beatifikačních a kanonizačních kauzách Božích služebníků, které prověřují jejich heroické ctnosti, mučednictví či nabídku života, a zkoumá zázraky na přímluvu katolíků, kteří za života, v smrti a po smrti požívali pověsti svatosti, anebo zemřeli mučednickou smrtí či obětovali život. Boží služebník se nazývá takový věřící, u něhož bylo zahájeno beatifikační nebo kanonizační řízení a u něhož v každém případě existuje autentická, rozšířená a trvalá pověst svatosti, tedy shodné mínění, podle kterého se jeho život vyznačoval integritou, bohatstvím křesťanských ctností a plodností pro křesťanské společenství.“
Vaše činnost předpokládá týmovou práci, do které se zapojují postulátoři, svědci, poradci, teologové, lékaři, biskupové i kardinálové. Do jakých fází se člení jejich práce?
Nové normy kanonizačního řízení, zavedené roku 1983, podstatně zkrátily trvání beatifikačních a kanonizačních procesů. Například v minulosti bylo třeba vyčkat padesát let od smrti Božího služebníka, než bylo možné přezkoumat jeho život, ctnosti nebo mučednictví. To se nyní změnilo. Délka trvání jednotlivých šetření nicméně závisí na řadě činitelů, které jsou vnitřního rázu – třeba komplikovanost kandidáta nebo složitost historického období, v kterém žil – anebo vnější povahy (vůle, odborná příprava a ochota všech zúčastněných počínaje postulátory přes externí spolupracovníky po svědky). V každé kauze hraje roli mnoho čísel – například počet svědků, vyslechnutých v diecézní fázi šetření, může dosáhnout až několika desítek; bývá dotazována celá řada odborníků. Každý beatifikační a kanonizační proces má také své časové etapy – předběžného šetření a vyslechnutí svědků, sepsání Positiones, přezkoumání ze strany teologických poradců a – podle druhu kauzy – také poradců pro historii. Svůj čas si vyžaduje rovněž lékařský posudek případného zázraku při uzdravení. Pokud všechny tyto kroky dopadnou kladně, zabývá se kauzou řádné zasedání členů kongregace, tedy kardinálů a biskupů. Poslední slovo náleží papeži, jemuž prefekt kongregace předkládá ke schválení různé kauzy, kterých je skutečně hodně. V současnosti probíhá římská fáze téměř půldruhého tisíce procesů, v diecézní fázi je jich více než šest set. Již sama skutečnost, že všechny tyto kauzy nedospívají ke zdárnému konci, dokládá serióznost veškerých procedur, což ovšem neznamená, že ti, které církev nedoporučila k úctě věřícím, by ve svém životním svědectví nebyly příkladnými postavami.“
Vysoký počet kanonizačních a beatifikačních řízení je v každé době známkou životaschopnosti církve. Na kolika kauzách průměrně pracujete a kolik se jich každoročně uzavře?
„Bilance posledních pěti desetiletí v činnosti kongregace je nejenom pozitivní, ale také překvapující. Zjednodušení procedur umožnilo, že se k úctě věřících předkládá mnohem větší počet osob ze všech světadílů a všech kategorií Božího lidu. Duchovní a pastorační bilance za padesát let od založení Kongregace pro svatořečení (1969) je jedinečná: do roku 2020 se jedná o celkový počet 3003 beatifikací a 1479 kanonizací. Vzhledem k tomu, že se kongregace schází k řádnému zasedání dvakrát za měsíc a při každém setkání projedná čtyři kauzy, je přibližný počet každoročně uzavřených šetření 80-90. Tyto i jiné údaje zpřístupňuje nový web naší kongregace, který srozumitelně, ale celistvě poskytuje informace o našem úřadě i o cestě k svatosti. Kromě základních dokumentů obsahuje kartotéku více než tisícovky blahoslavených a světců z posledních sedmi pontifikátů, včetně obrazové dokumentace, vnějších odkazů a multimediálního materiálu.“
V apoštolské exhortaci Gaudete et exsultate papež hovoří o „střední třídě svatosti“. Jak lze rozpoznat tyto „svaté odvedle“ a nabídnout je věřícím za vzor?
„Gaudete et exsultate je krásný manifest o povolání ke svatosti v dnešním světě, protože svatí dosvědčují, že je možné žít podle evangelia. Nejenom ti, kteří už byli blahořečeni a svatořečeni, ale také ti, kterým papež říká „svatí odvedle“, kteří jsou „odleskem Boží přítomnosti: rodiče, kteří vychovávají své děti, mužové a ženy, kteří pracují, aby domů přinesli chléb, nemocní, staré řeholnice, které se nepřestávají usmívat ve světě, který už neumí doufat a utrpení druhých lidí je mu lhostejné“. Svatost odvedle dennodenně prožívají křesťané, kteří po celém světě i za cenu vlastního života svědčí o lásce k Ježíši, aniž by hleděli na své zájmy. Ve světcích se uskutečňuje nejzdařilejší a nejkrásnější forma lidského bytí. Ve zmíněné exhortaci papež František napsal, že „svatost je nejkrásnější tvář církve“. Můžeme prohlásit, že v posledních desetiletích se úcta k svatým v životě církve vrátila do popředí. Aktuálnost nějakého světce není dána jeho časovou blízkostí, nýbrž plností jeho života, bohatstvím lidského zaujetí a křesťanské horlivosti, touhy po nadpřirozenu, hladu a žízni po spravedlnosti, lásce k Bohu a solidaritě vůči každému bratru“.
V nových normách, které papež František zavedl před pěti lety (2016), naléhá na bdělost při správě hmotných statků a na omezení nákladů při kauzách svatořečení. Jak jste tyto pokyny zohlednili ve svém misijním rozpočtu?
„Beatifikační kauza je velice členitá a náročná práce, která obnáší náklady na práci komisí, tisk dokumentů, odborné poradenství (teologické, historické a lékařské). Kongregace dbá na únosnost nákladů, aby ekonomické otázky nebránily v pokračování jednotlivých kauz. V tomto smyslu také uplatňujeme normy, zavedené Svatým otcem roku 2016, které zaručují transparentnost a řádný administrativní chod. Při kongregaci byl založen Solidární fond, do něhož plynou příspěvky z různých stran, na podporu kauz, které mají menší finanční prostředky. Nadále se zabýváme tím, jak je podpořit ještě jinými způsoby.“
Uzavírá prefekt Kongregace pro svatořečení, kard. Marcello Semeraro.
(jag)
