O. Ardura: Robert Schuman čerpal inspiraci k politické činnosti ze své víry
Robert Schuman proslul jako aktér evropského smíření, v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas jej otec Ardura přibližuje také jako muže víry, který ze zakořeněnosti v Bohu čerpal inspiraci pro svoji politickou činnost. A mluví o něm v přítomném čase, jako by chtěl ukázat, že jeho památka je stále živá a pro dnešní Evropu neztratila nic na významu. Hovoří otec Ardura:
“Mojí první reakcí je samozřejmě velká radost, je to vyvrcholení dlouhého procesu, který začal v 80. letech v metské diecézi. Schumanovo srdce patřilo Metám (Metz) a také zemřel nedaleko odtud, ve vesnicii Scy-Chazelles, kde můžete dodnes navštívit jeho dům. Schuman byl především velkým služebníkem společného dobra, služebníkem společnosti, míru a smíření, zejména ve vztahu k Německu po II. světové válce. Domnívám se, že je vzorem křesťana, který se angažuje ve službě společnosti a v politickém životě. V tomto smyslu můžeme říci, že Robert Schuman je jistě příkladem laika, který hluboce žil svou křesťanskou víru a celý svůj život věnoval službě druhým. Ať už na místní či regionální úrovni, v Lotrinsku, nebo na národní úrovni - mnohokrát byl ministrem, předsedou Rady a ministrem zahraničních věcí. Právě on stál za vydáním deklarace z 9. května 1950, která se stala výchozím bodem pro usmíření mezi Francií a Německem a jakýmsi "rodným listem" toho, co dnes známe jako Evropskou unii.”
Otec Ardura dodává, že dnešní společnost často zampomíná na ideály, kterými se Schuman nechával vést ve svých evropských aspiracích. U základu jeho politické činnosti vždy stála služba člověku. Uvědomoval si, že ve srovnání se sovětským impériem byl Západ eklávou svobodného světa a v tomto svobodném světě chtěl vytvořit podmínky, které budou sloužit lidskému rozvoji. Proto usiloval o smíření a úzkou spolupráci mezi národy, založenou na solidaritě.
Podklady pro beatifikaci Roberta Schumana zároveň potvrdilz, že tento francouzský politik byl také mužem velké víry, říká o. Ardura:
„Věřil v Boha beze zbytku. Jeho víra byla naprostá. Celý jeho život, celá jeho existence byla vydaná Bohu. Žil v Božím srdci. Právě z tohoto vztahu čerpal důvody své politické činnosti. Zároveň však prožíval svou víru diskrétně, nebyl nijak zvlášť expanzívní. Nechodil s „vyvěšeným praporem”, ale všechno jeho jednání čerpalo inspiraci z víry. Zároveň se chtěl ve své víře rozvíjet, chtěl prohlubovat její poznání. Víme například, že když se za II. světové války ukrýval v podzemí a zdržoval se u trapistů i v dalších klášterech, důkladně se obeznámil se sv. Tomášem Akvinským, prostudoval jeho Teologickou sumu. Inspiroval se také spisy sv. Augustina. Byl to člověk, jehož víra toužila po porozumění. Miloval Boha a chtěl Ho poznat. A přece jeho víra byla pokorná a neokázalá, ale zároveň velmi hluboká a živá.”
(job)
