Petr Vacík: Slyšíš, ale nevíš.

Protože minulou neděli na Slavnost seslání Ducha svatého jsme vám nabídli kázání z papežské mše ve Vatikánu, které mimochodem velmi doporučuji vaší pozornosti, mohu si dnes dovolit vrátit se k tématu Ducha svatého ještě jednou. Chtěl bych se totiž vrátit k jednomu místu v Janově evangeliu, kde Ježíš nemluví tolik o události seslání Ducha, jako spíše o tom, jak to vypadá, když už někdo ducha přijal či když se podle Ježíšových slov narodil ducha.

Ve 3. kapitole Janova evangelia najdeme jeden z nejslavnějších zaznamenaných rozhovorů lidstva. Tento rozhovor jistě nebyl tak krátký, jak krátký je jeho záznam. Za Ježíšem v noci přijde Nikodém. Farizej, člen židovské rady a podle Ježíše také učitel Izraele. Dnes bychom řekli “duchovní učitel”. Možná právě proto s ním vede Ježíš jeden z nejhlubších  rozhovorů, které vůbec v evangeliích najdeme. Zřejmě to byl rozhovor trvající mnoho hodin. Zřejmě byl beze svědků.  A konal se v noci, jako ostatně většina nejdůležitějších událostí v Bibli.

Nejprve bych chtěl zmínit jeden detail. V tomto rozhovoru se oba, Nikodém i Ježíš, vzájemně nazývají učiteli. Z rozhovoru je však zcela zřejmé, že jeden je v pozici učitele a druhý v pozici žáka. I učitel může být totiž žákem. A dokonce žákem velmi dobrým a ochotným k naslouchání a pochopení, zvláště když ve svém protějšku rozpozná skutečného Mistra. Možná právě proto Ježíš tak koncentrovaně předává Nikodémovi to nejdůležitější. Jsem přesvědčen, že tato třetí kapitola Janova evangelia patří mezi texty, které by se daly nazvat shrnutím celého evangelia, celého Nového zákona, nebo také celého Ježíšova života a učení.

Nacházíme se v období po Letnicích. Tedy svátcích připomínajících seslání Ducha křesťanům po Ježíšově Nanebevstoupení. Ježíš, který byl závanem zvláštní Boží přítomnosti mezi námi, odchází. Odchází a posílá Ducha. Onen rozhovor Ježíše s Nikodémem se však netýká této události. Mluví o přítomnosti a působení Ducha v celistvosti lidského příběhu. “Duch vane, kudy chce, a tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha,” říká Ježíš Nikodémovi.

Ježíš tady přirovnává Ducha Božího a člověka z Ducha narozeného k větru. Slyšíme zvuk větru, ale podle Ježíše nevíme odkud vlastně přichází a kam směřuje. Ježíš rozšiřuje toto přirovnání na člověka, který se “narodil z Ducha”. Na duchovního člověka. U duchovního člověka vidíme, jak se pohybuje. Ale nevíme, odkud přichází a kam směřuje. A možná se to týká i onoho duchovního člověka samotného. On sám vidí a vnímá svůj životní pohyb, slyší, jak Duch napíná jeho plachty a žene ho vpřed, ale sám vlastně o sobě samém neví, odkud v nejhlubším slova smyslu pochází a kam směřuje. Ano, můžeme klidně říct, že člověk vychází od Boha, z Božích rukou. Můžeme říct, že směřuje k Bohu, do Boží náruče. Ale vědět v hlubším slova smyslu, tedy biblicky řečeno “znát”, je v tomto případě nejen tradičně nemožné, ale odpovídá to také zkušenosti těch, které Duch vede více na hlubinu. Oni vědí, že směřují k Bohu. Ale zakoušejí, že toto “vědění” je naprosto nedostatečné vůči tomu, o co tu jde. Bůh není něco, co by prostě stálo v řadě ostatních skutečností, o kterých můžeme říci “vím” a “znám”. Člověk, který se narodil z Ducha, duchovní člověk, během své duchovní cesty stále více poznává, že to, co o Bohu slyšel od druhých a to, co si o něm myslí, nejsou věci, které by vystihovaly to, čím Bůh je. Důležité je také , že tu nikdo nepopírá ani nerelativizuje naši zkušenost a naše částečné poznání neoznačuje za omyl. My opravdu slyšíme, jak vítr vane. Ježíš říká: “Jeho zvuk slyšíš,” ale také říká: “ale nevíš”.

Když Ježíš říká, že jeho výrok o vanutí ducha a jeho hluboké nepoznatelnosti platí také o člověku narozeném z Ducha, pak bych to rád ještě nyní rozvedl v další 3 významy.

Zaprvé člověk narozený z ducha je člověk mimořádně osvícený. Přesně to, co se nám vybaví, když řekneme, že je někdo opravdu mimořádně duchovní. Takoví lidé mohou, ale nemusí být duchovními učiteli. A tito lidé jsou pro nás nějakým zvláštním způsobem nepoznatelní. Jsou pro nás mystériem.

Zadruhé člověk narozený z Ducha je každý křesťan. Každý naroubovaný na Krista. I na tomto spojení a na této přítomnosti Ducha je něco, co nám zůstává nepoznatelné, co je mystériem.

A za třetí člověkem narozeným z Ducha je Ježíš sám. I o něm platí, že nám zůstává mystériem.

O kom tedy Ježíš mluví, když Nikodémovi říká, že Duch nepoznatelně vane, kam chce? Mluví o sobě, mluví o duchovní cestě, na kterou vstupují křesťané, anebo mluví o výjimečně osvícených lidech, které Duch svatý osvítil natolik, že jsou účinným znamením jeho přítomnosti, ale stále sobě i druhým zůstávají tajemstvím? O kom tady tedy Ježíš mluví? Přece o všech třech. O sobě, o křesťanech i o vyjímečně osvícených jedincích.

Jak se k tomu postavit? Myslím, že se tady můžeme opřít právě o ta dvě slovesa, která Ježíš v tomto rozhovoru používá: “Slyšíš, ale nevíš”. Přes všechno to, co víme a můžeme poznat, si v tomto rozhovoru Ježíš vybral, že bude mluvit právě o tom, co nevíme. Proto je také Nikodém jako učitel Izraele v rozhovoru s Ježíšem-učitelem postaven do situace, kdy neví, kdy se stává žákem Ježíšovým.

Tady nemluvíme o teologii, o vyznání víry, o dějinách a podobně.

Tady mluvíme o tom, s čím se setkáme, když se přiblížíme tomu nejhlubšímu. Když vstupujeme do velkého mystéria Božího.