Vatican News
Pohled na Svatopetrskou kupoli z Vatikánských zahrad Pohled na Svatopetrskou kupoli z Vatikánských zahrad 

Dobytí Říma: 150. výročí rozpadu Papežského státu

Na neděli připadá zvláštní výročí. Uplyne 150 let od dobytí Říma, které se stalo symbolem konce světské vlády Petrova nástupce. 20. září 1870 vstoupilo do dějin jako “Breccia di Porta Pia”, totiž prolomení brány, postavené Michelangelem v antických aureliánských hradbách, a obsazení Říma italskými oddíly.

Nebudeme dnes přibližovat složitou historickou situaci v Evropě ani komentovat nostalgické nebo naopak antiklerikální nálady, které toto výročí probouzí. Připomeneme slova pronesená před téměř šesti dekádami tehdejším milánským arcibiskupem Giovannim Battistou Montinim, který měl brzy poté sám usednout na Petrův stolec. Vyslovil je při inauguraci cyklu věnovaného dějinám koncilů, který krátce před zahájením II. vatikánského koncilu hostila římská radnice - Kapitol. 10. října 1962 arcibiskup Montini věnoval svůj výklad právě dobytí Říma v roce 1870:

“Jevilo se to jako zhroucení a pro papežskou teritoriální vládu tomu tak bylo. A mnoha mužům církve a katolíkům se tehdy a v mnoha následujících letech zdálo, že římská církev na ni rezignovat nesmí; hromadili historicky odůvodňované nároky na legitimnost jejího původu a nepostradatelnost její funkce. Mělo se zato, že světskou moc je třeba znovu získat a obnovit. Jak známo, antagonismus povstalý mezi státem a církví  tento názor dotvrzoval, sužoval italský politický život a zbavoval jej význačných - totiž katolických - sil.”

Arcibiskup Montini připomněl názory těch, kdo byli přesvědčeni, že spolu s papežským státem se zhroutí rovněž papežství. V papeži nepřátelské části veřejného mínění “bylo rozšířeno přesvědčení, ba dokonce žalostná naděje, že staletí přetrvávající instituce papežství padne, jako každá jiná čistě lidská instituce, padne-li pozemská podnož, o niž se po tolik staletí opíraly její nohy, chci říci její politická existence ve světě a vždy špatně hájená nezávislost,” pokračoval budoucí papež Pavel VI. 

Ve světle Boží Prozřetelnosti, se však události svázané s prolomením Porta Pia ukázaly v novém světle. “Prozřetelnost, jak dnes dobře vidíme - řekl dále Montini - rozvrhla věci jinak, takřka dramaticky vstupujíc do hry těchto událostí. I. vatikánský koncil jen o nemnoho dní dříve ohlásil svrchovanou a neomylnou duchovní autoritu právě toho papeže, který v oné osudové chvíli fakticky ztrácel svou světskou vládu. .. Jak známo, právě tehdy se papežství s nebývalou vervou ujalo své role být Učitelem života a svědkem Evangelia, že v duchovní správě církve a jejím morálním vyzařování do celého světa vystoupila do výšin, jakých (papežství) nikdy dříve nedosáhlo.” - Řekl tehdejší milánský arcibiskup Giovanni Battista Montini v roce 1962, krátce před zahájením II. Vatikánského koncilu.

 Vraťme se však přece jen ještě k formulaci dogmatu o papežské neomylnosti, kolem něhož stále krouží hejna falešných interpretací a neporozumění. Navzdory dějinným okamžikem podmíněné rétorice, vysvětlení dogmatu - vyhlášeného na posledním zasedání I. vatikánského koncilu, v dramatické chvíli v předvečer vypuknutí francouzsko-pruské války - promlouvá velmi jasně.  Důrazně poukazuje k autonomii duchovní moci, jejíž legitimita se neodvozuje od světských říší a jejich vládců:

 “Jelikož však právě v této chvíli, v níž pociťujeme obzvláštní potřebu zdůraznit přítomnost apoštolské služby, najdeme mnoho těch, kdo se staví proti její moci, považujeme za vskutku nezbytné slavnostním způsobem vyhlásit výsadu, kterou jednorozený Boží syn ráčil spojit s nejvyšším pastýřským úřadem. Zachovávajíce věrnost tradici obdržené na úsvitu křesťanské víry, tedy My, ke slávě Boha, našeho Spasitele (…), ohlašujeme a definujeme Bohem zjevené dogma, že římský Pontifex, promlouvá-li ex cathedra, a tedy vykonává-li svůj nejvyšší úřad Pastýře a Učitele všech křesťanů, a silou své nejvyšší apoštolské moci definuje učení ohledně víry a mravů, zavazuje celou Církev, díky Boží podpoře přislíbené v osobě blahoslaveného Petra, a těší se oné neomylnosti, jíž božský Vykupitel chce vybavit svoji Církev při definici učení ohledně víry a mravů. Tudíž tyto definice římského Pontifexe jsou nezměnitelné jako takové a nikoli díky konsensu Církve.”

(job)

 

19. září 2020, 20:29