Deset bodů ze Seelisbergu
Riccardo Burigana – L´Osservatore Romano
„Pamatujte, že je to tentýž živý Bůh, který ke všem promlouvá ve Starém i Novém zákoně“: to je první článek seelisberského dokumentu, který je milníkem v podpoře dialogu mezi křesťany a Židy. Dokument podepsali účastníci setkání, které se konalo ve švýcarské obci Seelisberg od 30. července do 5. srpna 1947: konferenci svolala Mezinárodní rada křesťanů a Židů (ICCJ) po zakládající konferenci v Oxfordu v srpnu 1946, která se zabývala tématem „Svoboda, spravedlnost, odpovědnost“ a během níž byly oživeny požadavky na radikální přehodnocení vztahů mezi křesťany a Židy, definované již ve 20. letech 20. století, a to nejen v anglosaském světě. Tyto požadavky získaly ve světle pronásledování Židů zcela nový rozměr.
V Seelisbergu se setkalo několik desítek mužů a žen nejen z Evropy, mezi nimi mladí teologové, například dominikán Charles Journet, budoucí kardinál, a jezuita Jean Daniélou, který se měl v budoucnu rovněž stát kardinálem. Absolutním protagonistou setkání v Seelisbergu byl ovšem židovský historik Jules Isaac, který byl kvůli protižidovským zákonům vyhlášeným vichistickou vládou v roce 1940 zbaven všech svých funkcí a jehož rodinu pohltilo šoa. Isaak zůstal sám, na konci války se vrátil ke svým předchozím závazkům a rozhodl se zasvětit svůj život budování kultury dialogu mezi Židy a křesťany, založené na vzájemném poznání, s jehož pomocí by bylo možné porazit nevědomost, která podle něj stála u kořenů staleté diskriminace a pronásledování.
Jacques Maritain, který po léta stál v prvních řadách boje proti antisemitismu, jejž považoval za útok na samotné křesťanství, se konference v Seelisbergu nemohl zúčastnit, ale odsoudil ďábelskou povahu těch, kteří antisemitismus ospravedlňovali citováním Písma. Maritain zaslal na konferenci v Seelisbergu dopis, který vzbudil velký zájem účastníků, kteří se sešli, aby definovali společný postup při odsouzení antisemitismu, který navzdory obrovské tragédii pronásledování Židů v Evropě během druhé světové války zůstal velmi živý. Mnozí účastníci konference odsuzovali, že porážka nacismu a jeho spojenců, z nichž někteří se obzvláště „vyznamenali“ při vyhlazování Židů, nevedla k vymizení antisemitismu.
Zmíněný dokument, takzvané Seelisbergské desatero, připravila III. komise Mezinárodní rady, která se měla zabývat otázkou vztahů mezi církvemi a judaismem s cílem vymezit společný základ pro dialog mezi křesťany a Židy. Proto bylo deset bodů součástí výzvy adresované církvím, kterou rovněž vypracovala seelisbergská konference a v níž se právě po strašlivé zkušenosti „s pronásledováním a vyhlazením milionů Židů“ vyzývalo k větší pozornosti vůči všem těm formám antisemitismu, které jsou ve společnosti stále přítomné a vůči nimž musí být církve o to ostražitější, čím více vycházejí z „falešných, neadekvátních a chybných prezentací a úvah o učení a hlásání křesťanské nauky“.
Seelisbergské desatero zdůrazňovalo potřebu „pamatovat“ na podstatné aspekty pro reinterpretaci židovské tradice křesťany, vyzdvihovalo židovský rozměr Ježíše, prvních učedníků a mučedníků a „základní přikázání křesťanství, kterým je láska k Bohu a bližnímu“; vyzývalo také, aby se zamezilo používání biblických stránek s takovým výkladem, který nebere v úvahu jejich kontext, v protižidovském klíči, což podněcuje kulturu nenávisti a pohrdání. Bylo třeba se „vyvarovat“ především toho, „aby se dalo za pravdu bezbožnému názoru, že židovský národ je odsouzen, proklet, vydán osudnému utrpení (...), aby se o Židech mluvilo tak, jako by nebyli prvními, kdo patřili k církvi“.
Po konferenci v Seelibergu následovaly další, které Mezinárodní rada křesťanů a Židů podporovala a kterým se v průběhu desetiletí podařilo zakořenit v mnoha místních kontextech, prohloubit témata a zapojit osobnosti, jež přispěly ke stále lepšímu vzájemnému poznání mezi křesťany a Židy. Během let se stále častěji objevovaly příležitosti k dialogu mezi křesťany a Židy, které někdy daly vzniknout organizacím, jako je například spolek Židovsko-křesťanského přátelství ve Florencii, první svého druhu, který vznikl v Itálii v roce 1951. Do těchto sdružení se slévaly i tragické zkušenosti z druhé světové války, které umožnily navzdory dramatičnosti oné doby překonat vzájemné předsudky a vytvořit nové klima.
Seelisbergský dokument se právě skrze svůj charakter a obsah stal opěrným bodem pro ty, kteří rovněž na ekumenickém poli, zejména díky působení Ekumenické rady církví (byť s určitými rozdíly, které ukázaly, jak obtížné je odstranit po staletí zažitý výklad židovského národa a jeho tradic), vyzývali k novému teologickému a svědeckému promýšlení vztahu mezi křesťany a Židy.
Velká část dokumentu a diskuse, kterou vyvolal, našla odezvu nejen v deklaraci Nostra aetate II. vatikánského koncilu, ale především ve vášnivé diskusi, která vedla k jejímu vyhlášení 28. října 1965, a v přijetí této deklarace Pavlem VI. Tento papež při mnoha příležitostech i konkrétními gesty připomenul, že židovsko-křesťanský dialog nelze považovat za pouhou součást mezináboženského dialogu, protože má zcela zvláštní povahu, kterou musí církev pěstovat, aby obohatila samotné poslání, které jí svěřil Kristus, totiž být ve světě a pro svět svědkem milosrdné lásky Boha Otce.
