SVĚT

Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek

Nedělní komentář

Petr Vacík SJ

Při představě tkalcovského člunku létajícího ze strany na stranu se paralela s dnešním hektickým životem přímo nabízí. S pomíjivou rychlostí létá tkalcovský člunek ze strany na stranu. Byl vlevo, byl vpravo, řádek první. Byl vpravo, byl vlevo, řádek druhý. Zaměříme-li se pouze na pohyb člunku, zdá se nejen trochu nesmyslně se opakující, ale také nesmírně rychlý. Job v 7. kapitole přirovnává prchavost svých dní právě k takovému člunku. A mnoha z nás toto přirovnání nebude připadat přehnané. Vstaneme, po ranní rutině vyrazíme za prací, studiem a dalšími aktivitami, cestou domů uděláme nákupy, zastavíme se na úřadech, připravíme večeři, podíváme se na zprávy, a po večerní rutině jdeme zase spát. Bylo jitro, byl večer, den první. A zítra bude jitro a večer, den druhý. A tak to půjde stále dokola.

Job si ale nestěžuje pouze na prchavý průběh svých dní, nýbrž také na to, že už jeho dny uběhly. Jak celý jeho život vyprchal a končí beznadějně. Po dlouhém výčtu Jobových zvěstí o tom, jak o všechno přišel a jak jeho život končí v prázdnotě, následuje sice nesmírně dlouhá řada marných pokusů o morální a náboženské vysvětlení jeho situace, všechny jsou však stejně označeny za špatné a Jobovi je nakonec dáno 140 let života v plnosti a požehnání. Posledním slovem knihy Job je právě ono slovo “den”. Job zemřel sytý “dnů”. Naplněný a spokojený. Jeho dny nevyšly naprázdno.

Co je tedy pravda? Když je o Jobovi řečeno, že jeho dny jsou plné utrpení, točí se stále dokola ve svém cyklu jako tkalcovský člunek a končí prázdnotou, protože neušly žádný kus cesty? Anebo že Job zemřel spokojený, požehnaný a v plnosti dnů, která přesahuje čas, ve který může člověk doufat? V jednom z apokryfních evangelií se marný život přirovnává ke stále se opakujícím dnům osla, který sice celý den jde, ale po únavném dni ho odvážou od pohonu mlecího kamene a odvedou ho do ohrady. Celý den byl na cestě, ale nikam nedošel, nikam se neposunul. Jeho dny letí jako tkalcovský člunek a končí v beznaději. Kdo se ale podívá na pytle namleté mouky, na chléb a sílu, které z nich pocházejí? Kdo se místo na člunek zaměří na metry utkaného plátna? Někdy jsme schopni se za ujetím a vděčností pozorovat krásu a požehnání všude kolem nás. Jindy je naše mysl svázána fixací na marnost tkalcovského člunku nebo život osla otročícího v kruhu. Duchovní člověk je však povolán k tomu, aby nezůstával svázán věcmi, které v našem životě a v našem světě vnímáme jako nesmyslné, negativní, temné a destruktivní. Život duchovního člověka nezačíná, neprobíhá ani nekončí v beznaději. Můžeme však beznaděj, tak jako Job, zažívat. Světlá i temná stránka, začátek i konec vždy patří k realitě, ve které žijeme: “Byl večer a bylo jitro, den první” (Gen 1,5). Jako den obsahuje jitro i večer, život beznaděj i smysluplnost, tak můžeme číst i duchovní texty. Náš vlastní duchovní smysl nám pomůže vidět, kdy je možné i text nebo událost soustředící se na temnou stránku reality přeložit do smyslu pozitivního a zahlédnout tak druhou stránku stejné reality. I to je jeden z významů Izajášova proroctví: “Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo” (Iz 9,1).

Světlo, které vychází z temnoty, se vždy jeví silnější a cennější než světlo, které je tu stále. V temnotě je možné světlo vždy rozeznat. A chceme-li najít i to nejmenší světlo, potřebujeme mít nějakou dobu zkušenost hluboké tmy. V biblických textech někdy platí i pravý opak toho, co v nich čteme. Tam, kde se mluví o temnotě, se totiž nějakým způsobem zároveň mluví i o světle.

Chtěl bych vám tedy nabídnout možnost slyšet i v těch nejtemnějších stížnostech samotného Joba vycházející světlo. Světlo, které je pravým světlem lidí, které svítí ve tmě a ta tma ho nepohltí, světlo, které osvěcuje každého člověka (srv. Jan 1). Paradoxně se kniha Job k tomuto čtení obzvláště hodí, protože text popisuje Jobovo utrpení a temnotu dost razantně. Vytváří tak dostatečně dlouhou zkušenost tmy, aby z ní mohlo zazářit veliké světlo. V samotném textu knihy Job, ze které dnešní liturgie předkládá jen krátký úryvek, jasné úseky tohoto světla představují hlavně začátek a konec knihy, kdy je Jobův život popisován jako plodný a požehnaný.

Pokusím se tedy transponovat kontury některých temných a beznadějných Jobových vzdechů do jazyka požehnání a naděje. Co teď uslyšíte, budou vlastně doslovné citace Jobova utrpení, zoufalství a beznaděje, přeložené do slovníku plnosti, radosti a naděje, kterými celá kniha Job začíná i končí a které jsou spolehlivým klíčem ke čtení nejenom duchovních textu, ale i našeho všedního života, jakkoli se někdy může zdát být naplněný stále se opakujícími a zdánlivě nesmyslnými pohyby tkalcovského člunku.

Ať je požehnaný den, kdy jsem se zrodil.

Ať se onen den stane světlem, shůry Bůh ať na něj shlíží,

svítání ať se nad ním nezastaví.

Světlo a věčný život ať se na něj snesou jako světelný oblak.

Ta noc ať je plná plesání,

hvězdy ať jasně září až do svítání, kdy vzejde světlo na které čekáme. (srv. Job 3,3-9)

Ať je oceněna plná váha mé radosti a štěstí.

Nevyváží je ani všechen písek moří.

Až slova mi chybí, neboť v sobě nacházím plnost požehnání Všemocného,

můj duch se napájí jeho dobrem.

Navzdory beznaději se sytím slovy Svatého.

Tam beru sílu abych vše přečkal. On je má síla a pomoc.