Archivní fotografie papeže Františka během křížové cesty u římského Kolosea Archivní fotografie papeže Františka během křížové cesty u římského Kolosea  (Vatican Media)

Křížová cesta papeže Františka

V meditacích 14 zastavení, které František napsal pro dnešní večerní obřad v Koloseu, inspirovaných Rokem modlitby, je pohled upřen na Ježíše, který dává svůj život, aby nás zachránil ve světě, v němž "stačí klávesnice, aby někdo urážel a vynášel rozsudky". Ale "utrpení u Boha nemá poslední slovo".

PAPEŽ FRANTIŠEK 

Pane Ježíši, díváme se na tvůj kříž a uvědomujeme si, že jsi za nás dal všechno. Tento čas věnujeme tobě. Chceme ho strávit v blízkosti tebe, který ses od Getseman až po Kalvárii modlil. V Roce modlitby se k tobě připojujeme na tvé cestě modlitby.

"Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: „Počkejte tu, než se pomodlím.“ Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost. A řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina. Řekl: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ Přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít? (Mk 14,32-37)

Pane, modlitbou jsi začínal každý svůj den a nyní v Getsemanech začínáš Velikonoce. Abba! Otče! Tobě je možné všechno - říkáš - protože modlitba je především dialog a důvěrnost; ale je to také boj a prosba: Odejmi ode mne tento kalich! A je to i odevzdání a dar: Ale ne to, co chci já, ale to, co chceš ty. Tak jsi v modlitbě vstoupil do úzkých dveří naší bolesti a prošel jsi jimi až na konec. Pocítil jsi "strach a úzkost" (Mk 14,33): strach tváří v tvář smrti, úzkost pod tíhou našeho hříchu, který jsi na sobě cítil, zatímco tě přepadala nekonečná hořkost. Ale během tohoto zápasu ses modlil "ještě intenzivněji" (Lk 22,44): tak jsi prudkost bolesti proměnil v oběť lásky.

Jen o jedno jsi nás žádal: abychom zůstali s tebou, abychom bděli. Nežádáš od nás nemožné, jen blízkost. Kolikrát jsem se však od tebe vzdálil! Kolikrát jsem jako učedníci místo bdění spal, kolikrát jsem neměl čas ani chuť se modlit, protože jsem byl unavený, znecitlivělý pohodlím, ospalý na duši. Ježíši, opakuj mi znovu, nám, své církvi: "Vstaň a modli se" (Lk 22,46). Probuď nás, Pane, vyburcuj nás z letargie našich srdcí, protože i dnes, zvláště dnes, potřebuješ naši modlitbu.

1. Ježíš je odsouzen k smrti 

(Mk 14,60-61;15,4-5)

Ježíši, ty jsi život a jsi odsouzen k smrti; ty jsi pravda a podstupuješ falešný soud. Proč si však nestěžuješ? Proč nezvýšíš hlas a nevysvětlíš své důvody? Proč nevyvracíš učené a mocné, jak jsi to vždy úspěšně dělal? Tvá reakce je udivující, Ježíši: v rozhodující chvíli nepromluvíš, mlčíš. Čím silnější je totiž zlo, tím radikálnější je tvá reakce. A tvou reakcí je mlčení. Ale tvé mlčení je plodné: je to modlitba, je to pokora, je to odpuštění, je to cesta k vykoupení zla, k proměně toho, co trpíš, v dar, který nabízíš. Ježíši, uvědomuji si, že tě znám málo, protože neznám dostatečně tvé mlčení; protože ve shonu spěchu a konání, pohlcený věcmi, uchvácený strachem, že se neudržím na hladině, nebo dychtivostí postavit se do centra dění, nenacházím čas, abych se zastavil a zůstal s tebou: abych nechal tebe, Otcovo Slovo, působit v tichu. Ježíši, tvé mlčení mnou otřásá: učí mě, že modlitba nevychází z pohybujících se rtů, ale ze srdce, které umí naslouchat: protože modlit se znamená stát se poslušným tvému Slovu, znamená to klanět se tvé přítomnosti.

2. Ježíš je obtěžkán křížem 

(1 Pt 2,24)

Ježíši, i my neseme kříže, někdy velmi těžké: nemoc, nehoda, smrt milované osoby, citové zklamání, ztracené dítě, chybějící práce, vnitřní zranění, které se nehojí, neúspěch projektu, další prázdné očekávání... Ježíši, jak se zde člověk modlí? Jak to udělat, když se cítím zdrcený životem, když mě tíží břemeno, když jsem pod tlakem a už nemám sílu reagovat? Tvá odpověď spočívá v nabídce: "Pojďte ke mně všichni, kdo jste unavení a obtížení, a já vám dám odpočinout" (Mt 11,28). Přijít k tobě; já se naopak uzavírám do sebe: přemítám, hloubám, pláču nad sebou, propadám se do role oběti, přeborníka v negativitě. Pojďte ke mně: říct nám to nestačilo, a tak tu přicházíš k nám a bereš náš kříž na svá bedra, abys z nás sejmul jeho břímě. To si přeješ: abychom do tebe vložili své námahy a starosti, protože chceš, abychom se v tobě cítili svobodní a milovaní. Děkujeme ti, Ježíši. Spojuji svůj kříž s tvým, přináším ti svou únavu a své trápení, vkládám do tebe všechna břemena svého srdce.

3. Ježíš padá poprvé

(J 12,24)

Ježíši, upadl jsi: na co myslíš, jak se modlíš s tváří v prachu? Ale především, co ti dává sílu vstát? Zatímco ležíš tváří k zemi a už nevidíš nebe, představuji si, jak si v duchu opakuješ: Otče, jenž jsi na nebesích. Láskyplný pohled Otce, který na tobě spočívá, je tvou silou. Představuji si však také, že když líbáš suchou a studenou zem, myslíš na člověka, vyvedeného ze země, na nás, kteří jsme středem tvého srdce, a že opakuješ slova svého odkazu: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává" (Lk 22,19). Otcova láska k tobě a tvá k nám: láska, to je pramen, který tě nutí vstát a jít dál. Vždyť kdo miluje, nezůstává na zemi, ale znovu začíná; kdo miluje, neunavuje se, ale běží; kdo miluje, letí. Ježíši, vždycky tě prosím o mnoho věcí, ale potřebuji jen jednu: umět milovat. V životě budu padat, ale díky lásce se budu umět zvednout a jít dál, jako jsi to udělal ty, který jsi zkušený v pádech. Tvůj život byl vlastně jeden nepřetržitý pád směrem k nám: od Boha k člověku, od člověka ke služebníkovi, od služebníka k ukřižovanému, až k hrobu; padl jsi na zem jako semeno, které umírá, padl jsi, abys nás pozvedl ze země a vzal do nebe. Ty, který vstáváš z prachu a oživuješ naději, dej mi sílu milovat a začít znovu.

4. Ježíš se setkává se svou matkou

(J 19,26-27)

Ježíši, tvoji vlastní tě opustili, Jidáš tě zradil, Petr tě zapřel: zůstal jsi sám s křížem. Ale tady je tvá matka. Není třeba slov, stačí její oči, které se umí dívat utrpení do tváře a vzít ho na sebe. Ježíši, v Mariině pohledu plném slz a světla nacházíš vzpomínku na něhu, pohlazení, milující náruč, která tě vždy přijímala a držela. Pohled matky je pohledem vzpomínky, která nás zakládá v dobrotě. Nemůžeme se obejít bez matky, která nás porodila, ale ani bez matky, která nás uvádí do rovnováhy ve světě. Ty to víš a z kříže nám dáváš svou vlastní matku. Zde je tvá matka, říkáš učedníkovi, každému z nás: po eucharistii nám dáváš Marii, největší dar před svou smrtí. Ježíši, tvoje cesta byla utěšena vzpomínkou na její lásku; i moje cesta potřebuje být založena na vzpomínce na dobro. Uvědomuji si však, že moje modlitba je chudá na paměť: rychlá, uspěchaná, seznam potřeb pro dnešek a zítřek. Maria, zastav můj běh, pomoz mi vzpomínat: opatrovat milost, připomínat si Boží odpuštění a zázraky, oživovat první lásku, znovu vychutnávat zázraky prozřetelnosti, plakat vděčností.

5. Ježíšovi pomáhá Šimon Kyrénský 

(Lk 23,26)

Ježíši, jak často si tváří v tvář životním výzvám troufáme na to, že to zvládneme sami! Jak těžké je požádat o pomoc ze strachu, abychom nevyvolali dojem, že na to nestačíme, my, kteří vždy dbáme na to, abychom vypadali dobře a předváděli se! Není snadné důvěřovat, a tím méně se na někoho spolehnout. Ale ti, kdo se modlí, vědí, že jsou v nouzi, a ty, Ježíši, jsi zvyklý důvěřovat v modlitbě. Proto nepohrdáš pomocí Kyréňana. Vystavuješ mu své slabosti, prostému člověku, rolníkovi, který se vrací z pole. Děkuji ti, protože tím, že se ve své nouzi dáváš podpořit, stíráš obraz nezranitelného a vzdáleného boha. Nejsi nezastavitelný v moci, ale nepřemožitelný v lásce, a učíš nás, že milovat znamená pomáhat druhým přímo tam, ve slabostech, za které se stydí. Pak se slabosti proměňují v příležitosti. Stalo se to Kyrénskému: tvoje slabost změnila jeho život a on si jednoho dne uvědomí, že pomohl svému Spasiteli, že byl vykoupen skrze ten kříž, který nesl. Aby se změnil i můj život, prosím tě, Ježíši: pomoz mi snížit svou obranu a nechat se milovat: tam, kde se za sebe nejvíce stydím.

6. Ježíš přijímá útěchu od Veroniky, která mu utírá tvář

(2 Kor 1,3-5)

Ježíši, tolik lidí sleduje barbarskou podívanou na tvou popravu a aniž by tě znali a aniž by znali pravdu, vynášejí soudy a odsouzení, vrhají na tebe hanbu a pohrdání. Děje se to i dnes, Pane, a není k tomu třeba ani žádného hrůzného průvodu: k urážkám a zveřejňování soudů stačí klávesnice. Ale zatímco tolik lidí křičí a soudí, davem si razí cestu žena. Nemluví: jedná. Nehněvá se: soucítí. Jde proti proudu: sama, s odvahou soucitu, riskuje pro lásku, najde si cestu, jak projít mezi vojáky, jen aby ti poskytla útěchu v podobě pohlazení po tváři. Její gesto vejde do dějin a je to gesto útěchy. Jak často se od tebe, Ježíši, dovolávám útěchy! Ale Veronika mi připomíná, že ji potřebuješ i ty: ty, Bůh blízký, žádáš mou blízkost, ty, můj utěšitel, chceš být utěšován mnou. Nemilovaná lásko, i dnes hledáš v davu srdce citlivá na své utrpení, na svou bolest. Hledáš pravé ctitele, kteří v duchu a v pravdě (srov. J 4,23) zůstávají s tebou (srov. J 15), opuštěná Lásko. Ježíši, zapal ve mně touhu být s tebou, klanět se ti a utěšovat tě. A učiň mě ve svém jménu útěchou pro druhé.

7. Ježíš stále padá pod tíhou kříže

(Lk 15,17-18.20-22.24)

Ježíši, kříž tíží: nese s sebou břemeno porážky, selhání, ponížení. Rozumím mu, když se cítím zdrcený věcmi, šikanovaný životem a nepochopený druhými; když cítím přílišnou a znervózňující tíhu odpovědnosti a práce, když jsem sevřený v sevření úzkosti, přepadený melancholií, zatímco se mi opakuje dusivá myšlenka: tentokrát se z toho nedostaneš, tentokrát nevstaneš. Ale je to ještě horší. Uvědomuji si, že na samé dno se dostávám, když se vracím: když znovu upadám do svých chyb, do svých hříchů, když pohoršuji druhé a pak si uvědomuji, že nejsem jiný. Není nic horšího než být zklamaný sám sebou, drcený pocitem viny. Ale ty, Ježíši, jsi mnohokrát padl pod tíhou kříže, abys stál při mně, když padám. S tebou naděje nikdy nekončí a po každém pádu znovu vstáváš, protože když selžu, neunavíš se ze mě, ale přiblížíš se mi. Děkuji ti, že na mě čekáš; děkuji ti, že mnohokrát padnu a ty mi nesčetněkrát odpustíš: vždycky. Připomeň mi, že pády se mohou stát rozhodujícími okamžiky cesty, protože mě vedou k pochopení jediné věci, na které záleží: že tě potřebuji. Ježíši, vryj mi do srdce tu nejdůležitější jistotu: že skutečně vstanu, jen když mě pozvedneš, když mě osvobodíš od hříchu. Život totiž nezačíná znovu na základě mých slov, ale na základě tvého odpuštění.

8. Ježíš se setkává s jeruzalémskými ženami

(Lk 23,27)

Ježíši, kdo tě následuje až do konce na křížové cestě? Ne mocní, kteří tě čekají na Kalvárii, ne diváci, kteří stojí opodál, ale prostí lidé, velcí v tvých očích a malí v očích světa. Jsou to ženy, kterým jsi dal naději: nemají hlas, ale nechávají se slyšet. Pomoz nám rozpoznat velikost žen, těch, které ti o Velikonocích byly věrné a blízké, ale které jsou stále zavržené, trpí urážkami a násilím. Ježíši, ženy, které potkáváš, se bijí v prsa a naříkají nad tebou. Nepláčou nad sebou, ale pláčou pro tebe, pláčou nad zlem a hříchem světa. Jejich modlitba tvořená slzami proniká k tvému srdci. A může moje modlitba plakat? Jsem já dojat před tebou, pro mě ukřižovaným, před tvou tichou a zraněnou láskou? Oplakávám své falešnosti a nestálost? Tváří v tvář tragédiím světa mé srdce zamrzá, nebo taje? Jak reaguji na válečné šílenství, na tváře dětí, které se už neumějí usmívat, na matky, které je vidí podvyživené a hladové a už ani nemají slzy, které by mohly prolít? Ty, Ježíši, jsi plakal nad Jeruzalémem, plakal jsi nad tvrdostí našich srdcí. Otřes mě uvnitř, dej mi milost plakat modlitbou a modlit se pláčem.

9. Ježíš je svlečen ze svých šatů

(Mt 25,37-40)

Ježíši, tato slova jsi pronesl před umučením. Nyní rozumím tomuto tvému naléhání ztotožnit se s potřebnými: ty jsi byl uvězněn; ty, cizinec, vyveden z města, abys byl ukřižován; ty, nahý, svlečený z šatů; ty, nemocný a zraněný; ty, žíznivý na kříži a hladový po lásce. Dovol mi, abych tě viděl v utrpení a abych viděl utrpení v tobě, neboť ty jsi tam, v těch, kteří jsou zbaveni důstojnosti, v kristech ponížených šikanou a nespravedlností, nespravedlivými zisky na úkor druhých při všeobecné lhostejnosti. Dívám se na tebe, Ježíši, svlečeného z šatů, a chápu, že mě vyzýváš, abych se svlékl z tolika vnějškovostí. Ty totiž nehledíš na zdání, ale na srdce. A ty nechceš sterilní modlitbu, ale modlitbu plodnou v lásce. Bože obnažený, obnaž i mě! Proč je snadné mluvit, ale pak tě opravdu miluji v chudých, tvém zraněném těle? Modlím se za ty, kdo jsou zbaveni důstojnosti? Nebo se modlím jen proto, abych zakryl své potřeby a oděl se bezpečím? Ježíši, tvá pravda mě obnažuje a přivádí mě k soustředění na to, na čem záleží: na tebe, ukřižovaného a ukřižované bratry a sestry. Dej mi, abych to nyní pochopil, abych nebyl shledán bez lásky, až před tebe předstoupím.

10. Ježíš je přibit na kříž

(Lk 23,33-34)

Ježíši, tvé ruce a nohy jsou probodnuty hřeby, které ti trhají tělo, a právě teď, když je fyzická bolest nanejvýš mučivá, se z tvých rtů line nemožná modlitba: Odpusť tomu, kdo ni zatlouká hřeby do zápěstí. A ne jen jednou, ale mnohokrát, jak připomíná evangelium, přičemž toto sloveso vyjadřuje opakovaný úkon: říkáš: "Otče, odpusť". Tak s tebou, Ježíši, mohu i já najít odvahu zvolit si odpuštění, které osvobozuje srdce a znovu probouzí život. Pane, tobě nestačí, že nám odpouštíš, ty nás také ospravedlňuješ před Otcem: Nevědí, co činí. Ujímáš se naší obhajoby, stáváš se naším obhájcem, přimlouváš se za nás. Nyní, když jsou tvé ruce, jimiž jsi žehnal a uzdravoval, přibity a tvé nohy, jimiž jsi přinášel radostnou zvěst, už nemohou chodit, nyní nám v bezmoci zjevuješ všemohoucnost modlitby. Na vrcholu Golgoty nám zjevuješ vrchol přímluvné modlitby, která zachraňuje svět. Ježíši, kéž se modlím nejen za sebe a své blízké, ale i za ty, kdo mě nemilují a kdo mi ubližují; kéž se podle přání tvého srdce modlím za ty, kdo jsou od tebe daleko; kéž napravuji a přimlouvám se za ty, kdo tě ignorují, neznají radost z toho, že tě milují a že je jim tebou odpuštěno.

11. Ježíš křičí ve své opuštěnosti

(Mt 27,45-46)

Ježíši, zde je nevyslyšená modlitba: voláš k Otci své opuštění. Ty, nebeský Bože, nehřímáš odpovědi, ale ptáš se proč. Na vrcholu utrpení cítíš svou vzdálenost od Otce a už mu ani neříkáš Otče, jako vždycky, ale Bože, skoro jako bys už nedokázal identifikovat jeho tvář. Proč tomu tak je? Aby ses ponořil do hlubin propasti naší bolesti. Udělal jsi to pro mě, abych se, když vidím jen temnotu, když prožívám zhroucení jistot a ztroskotání života, už necítil sám, ale věřil, že jsi tam se mnou: ty, Bože společenství, který prožíváš opuštěnost, abys mě už nenechal rukojmím samoty. Když jsi vykřikl své proč, učinil jsi tak žalmem: tak jsi do modlitby vložil i tu nejkrajnější opuštěnost. To je to, co máme dělat v bouřích života: místo abychom mlčeli a drželi se v sobě, volat k tobě. Sláva tobě, Pane Ježíši, že jsi neuhnul před mou bezradností, ale zabydlel jsi ji až do samé hloubky; chvála a sláva tobě, který jsi se, obtěžkán všemi vzdálenostmi, přiblížil těm, kdo jsou od tebe nejdále. A já v temnotě svého proč nacházím tebe, Ježíši, světlo v noci. A ve volání tolika osamělých a vyloučených, utlačovaných a opuštěných vidím tebe, můj Bože: dej, ať tě poznám a miluji.

12. Ježíš umírá, odevzdává se Otci a dává dobrému lotrovi ráj

(Lk 23,42-43.46)

Ježíši, lotr v ráji! Svěřuje se ti a ty ho spolu s ním svěřuješ Otci. Bože nemožného, ty děláš z lotra světce. A nejen to: na Kalvárii měníš běh dějin. Z kříže, symbolu utrpení, děláš ikonu lásky, ze zdi smrti děláš most k životu. Proměňuješ temnotu ve světlo, odloučení ve společenství, bolest v tanec, a dokonce i hrob, konečnou stanici života, ve výchozí bod naděje. Tyto zvraty však děláš s námi, nikdy ne bez nás. Ježíši, pamatuj na mě: tato upřímná modlitba ti umožnila dělat zázraky v životě toho lotra. Neslýchaná je moc modlitby. Někdy si myslím, že moje modlitba je nevyslyšena, a místo toho je podstatné vytrvat, mít stálost, nezapomenout ti říct: Ježíši, pamatuj na mě. Pamatuj na mě a moje zlo už nebude koncem, ale novým začátkem. Pamatuj na mě: vrať mě do svého srdce, i když zabloudím, když se ztratím ve víru života. Pamatuj na mě, Ježíši, protože být tebou vzpomínán - ukazuje to dobrý lotr - znamená vstoupit do ráje. Především mi připomeň, Ježíši, že moje modlitba může změnit dějiny.

13. Ježíš je sňat z kříže do Mariina náručí

(Lk 2,33-35)

Maria, po tvém "ano" se Slovo stalo tělem v tvém lůně; nyní ti na klíně leží jeho zmučené tělo: to dítě, které jsi držela v náručí, je znetvořená mrtvola. Přesto nyní, v nejbolestnějším okamžiku, zazáří tvá oběť: tvou duší proniká meč a tvá modlitba je nadále "ano" Bohu. Maria, jsme chudí na "ano" a bohatí na "kdyby": kdybych měl lepší rodiče, kdybych byl lépe chápán a milován, kdyby se mi lépe dařilo v kariéře, kdyby nebyl ten problém, kdybych už prostě netrpěl, kdyby mě Bůh poslouchal... Neustále se ptáme, proč se věci dějí, a těžko se nám daří žít přítomnost s láskou. Měla bys Bohu říci tolik "kdyby", ale stále říkáš "ano". Silná ve víře věříš, že bolest překročená láskou přináší ovoce spásy; že utrpení s Bohem nemá poslední slovo. A když držíš v náručí mrtvého Ježíše, znějí v tobě poslední slova, která ti řekl: Hle, tvůj syn. Matko, já jsem ten syn! Přijmi mě do své náruče a skloň se nad mými ranami. Pomoz mi říci Bohu "ano", "ano" lásce. Matko milosrdenství, žijeme v nelítostné době a potřebujeme soucit: ty, něžná a silná, daruj nám mírnost: rozvaž odpor srdce a uzly duše.                                             

14. Ježíš je uložen do hrobu Josefa z Arimatie

(Mt 27,57-60)

Josef: jméno, které spolu s Marií stojí na úsvitu Vánoc, označuje také úsvit Velikonoc. Josef z Nazareta snil a odvážně se ujal Ježíše, aby ho zachránil před Herodem; ty, Josefe z Arimatie, vezmeš jeho tělo, aniž bys věděl, že se ti splní nemožný a nádherný sen právě tam, v hrobě, který jsi dal Kristu, když sis myslel, že už pro tebe nemůže nic udělat. Místo toho skutečně platí, že každý dar daný Bohu dostává větší odměnu. Josefe z Arimatie, jsi prorokem smělé odvahy. Jdeš k obávanému Pilátovi, abys dal svůj dar mrtvému, a prosíš ho, abys mohl Ježíšovi dát hrob, který jsi sám pro sebe vybudoval. Tvá modlitba je neúnavná a po slovech následují činy. Josefe, připomínej nám, že vytrvalá modlitba přináší ovoce a prochází i temnotou smrti, že láska nezůstává bez odpovědi, ale dává nové začátky. Tvůj hrob, který - jedinečný v dějinách - bude zdrojem života, byl nový, čerstvě vytesaný ve skále. A já, co dávám Ježíši nového o těchto Velikonocích? Trochu času, abych byl s ním? Trochu lásky k druhým? Své pohřbené strachy a trápení, které na mě Kristus čeká, abych mu je nabídl, jako jsi to udělal ty se svým hrobem? Budou to opravdu Velikonoce, když dám něco ze svého tomu, který za mě dal život: vždyť dáváním se dostává, život se nalézá, když se ztrácí, a získává, když se dává.

Čtrnáct závěrečných invokací Ježíšova jména 

Pane, modlíme se k tobě jako potřební, slabí a nemocní z evangelia, kteří tě vzývají tím nejjednodušším a nejznámějším slovem: tvým jménem.

Ježíši, tvé jméno zachraňuje, neboť ty jsi naše spása.

Ježíši, ty jsi můj život, a abych na cestě nezabloudil, potřebuji tebe, který odpouštíš a pozvedáš, který uzdravuješ mé srdce a dáváš smysl mé bolesti.

Ježíši, ty jsi vzal na sebe mé zlo a z kříže na mě neukazuješ prstem, ale objímáš mě; ty, tichý a pokorný srdcem, mě uzdravuješ z hořkosti a zášti, osvobozuješ mě od podezírání a nedůvěry.

Ježíši, dívám se na tebe na kříži a před očima se mi otevírá láska, smysl mého bytí a cíl mé cesty: pomoz mi milovat a odpouštět, překonat netrpělivost a lhostejnost, nestěžovat si.

Ježíši, na kříži žízníš, a to žízníš po mé lásce a mé modlitbě; potřebuješ ji, abys mohl uskutečnit své projekty dobra a pokoje.

Ježíši, děkuji ti za ty, kdo odpovídají na tvé pozvání a mají vytrvalost v modlitbě, odvahu věřit a vytrvalost jít vpřed v těžkostech.

Ježíši, představuji ti pastýře tvého svatého lidu: jejich modlitba udržuje stádo; dej, ať si najdou čas stát před tebou, ať přizpůsobí své srdce tvému.

Ježíši, dobrořečím ti kvůli kontemplativním osobám, jejichž modlitba, skrytá před světem a tobě milá, střeží církev a lidstvo.

Ježíši, přináším před tebe rodiny a lidi, kteří se dnes večer modlili ze svých domovů, staré lidi, zvláště ty, kteří jsou sami, nemocné, klenoty církve, kteří spojují své utrpení s tvým.

Ježíši, kéž tato přímluvná modlitba zasáhne sestry a bratry, kteří v tolika částech světa trpí pronásledováním kvůli tvému jménu; ty, kteří trpí tragédií války, a ty, kteří, čerpajíce sílu z tebe, nesou těžké kříže.

Ježíši, svým křížem jsi nás všechny učinil jedním: udržuj věřící ve společenství, vlévej do nich bratrské a trpělivé city, pomáhej nám spolupracovat a kráčet společně; zachovej církev a svět v míru.

Ježíši, svatý soudce, který mě voláš jménem, zbav mě unáhlených soudů, pomluv, násilných a urážlivých slov.

Ježíši, před smrtí říkáš: "Je dokonáno". Já, ve své neúplnosti, to říci nemohu, ale věřím v tebe, neboť ty jsi moje naděje, naděje církve a světa.

Ježíši, ještě jedno slovo ti chci říci a stále ti je opakovat: Děkuji ti! Děkuji ti, můj Pane a můj Bože.

29. března 2024, 12:56