Papež: Bída tohoto světa je důvodem našeho apoštolátu, nikoli jeho překážkou
Jana Gruberová – Vatican News
Papež poděkoval za Pánu za apoštolské charisma dona Oriona a za „velikou rostlinu, která se zrodila z jeho setby“. Zatímco děkujete a slavíte, pociťujte sílu tohoto charismatu jako živou, pociťujte závazek, který vyžaduje, abychom byli následovníky a členy rodiny velkého svědka Kristovy lásky v dnešním světě, poznamenaném individualismem a konzumismem, výkonností a vzhledem, vyzval papež řeholníky, řeholnice i koadjutory.
„Toto napsal otec Orione na začátku 20. století: Žijeme ve století, které je plné mrazu a smrti v životě ducha; je celé uzavřené do sebe, nevidí nic než rozkoše, marnosti a vášně a život na této zemi, a nic víc. A ptal se sám sebe: Kdo oživí toto mrtvé pokolení k životu Božímu, ne-li dech lásky Ježíše Krista? [...] Musíme tedy prosit Boha nikoli o jiskru lásky, [...] ale o výheň lásky, která by nás zapálila a obnovila chladný svět s pomocí a milostí, kterou nám dá Pán" (Spisy 20, 76-77)“.
To vyžaduje odvahu, komentoval František a dodal: „Prosím tedy, ať tento oheň nezůstává jen ve vašem krbu a vašich společenstvích, ani jen ve vašich dílech, ale ať se, řečeno slovy vašeho zakladatele, „vrhnete do ohně nových časů pro dobro lidí“, vyzval papež syny Boží Prozřetelnosti.
„V míře, v jaké ve vás hoří Kristova láska, se vaše přítomnost a vaše činnost stává užitečnou Bohu i lidem, protože, jak napsal don Orione, „věci Kristově a církve slouží jen velká láska života a skutků, láska otevírá oči víře a zahřívá srdce láskou k Bohu“. Je třeba skutků srdce a křesťanské lásky! A každý ti uvěří“ (Dopisy I, 181; Spisy 4, 280).
Jádrem řeholní identity je vztah s Bohem, pokračoval papež František, protože oheň se sytí životem modlitby, rozjímáním o Slově a milostí svátostí. Don Orione, citoval dále papež František italského světce, byl mužem činu i rozjímání. Proto nabádal: „Vrhněme se k nohám svatostánku“ a také „Vrhněme se k nohám kříže“, protože „milovat Boha a milovat bratry a sestry jsou dva plameny jednoho svatého ohně“ (Listy II, 397).
„Být dnes učedníky misionáři, vyslanými církví, neznamená především něco dělat, vykonávat nějakou činnost, ale je to apoštolská identita, která se neustále živí v bratrském životě řeholní komunity nebo rodiny. Je důležité pečovat o kvalitu komunitního života, vztahů, společné modlitby: to už je apoštolát, protože je to svědectví. Pokud je mezi námi chlad, nebo ještě hůře, odsuzování a pomluvy, jaký apoštolát chceme konat? Prosím tedy, žádné tlachání. Pomluvy jsou červotoč, který zabíjí život společenství“.
Naše doba po nás žádá, abychom se otevřeli novým hranicím a objevili nové formy poslání, řekl papež na závěr. „Bídu tohoto světa musíme vnímat jako důvod našeho apoštolátu, a nikoli jako jeho překážku“:
„Pohleďme na Marii, Pannu vynalézavou a starostlivou, která ve spěchu opustila domov a vydala se na pomoc své sestřenici Alžbětě. A tam, ve službě, se Marii dostalo potvrzení Božího plánu prozřetelnosti. Rád se k ní modlím jako k Panně spěchající, protože neztrácí čas, jde a koná“.
