Evangelní radikalitu nelze stavět do protikladu s lidskou slabostí

Papež poukazuje na dva aspekty alfonsiánské teologie – naslouchání realitě a formaci zralých svědomí pro dospělou církev. “Tento svatý učitel církve se z mravního rigorismu obrátil ke shovívavosti skrze naslouchání realitě”, píše František a “postupně přešel k rozhodně misijní pastoraci, blízké lidu, schopné doprovázet jeho krok a sdílet s ním konkrétní život”. Patron zpovědníků a morálních teologů dával v teologických disputacích přednost rozumu před autoritou, nezůstal u pouhé teoretické formulace principů, nýbrž připustil, aby jej interpeloval sám život. “Svatý Alfons tedy není stoupencem laxismu ani rigorismu. Je realistou v pravém, křesťanském smyslu slova, protože dobře pochopil, že “v samotném jádru evangelia je život ve společenství a péče o druhé” (EG 177). Každá pastorační činnost vychází ze spásonosného setkání s Bohem v našich životech, z naslouchání těmto životům a z teologické reflexe, která se chápe lidských otázek a ukazuje schůdné cesty. Papež proto vybízí morální teology, misionáře a zpovědníky, aby vstoupili do živého kontaktu s Božím lidem, vnímali jeho reálné obtíže  a léčili jeho rány. Morální teologie se nemůže zabývat pouze formulací zásad, norem, nýbrž má se ujímat reality, která převyšuje jakoukoli ideu (EG 231). Toto je prioritní, pokračuje papež, protože pouhá znalost teoretických principů, jak učí sv. Alfons, nepostačuje lidskému svědomí k tomu, aby rozlišilo dobro, které je nutno vykonat. Poznání se stane praxí pouze skrze naslouchání a přijetí nejposlednějších, křehkých a marginalizovaných.

Evangelní radikalitu nelze stavět do protikladu s lidskou slabostí, zdůrazňuje František, a proto je nutné hledat takové cesty, které by neoddalovaly srdce od Boha, nýbrž je k němu přibližovaly, jako to činil sv. Alfons. Když půjdeme vstříc lidem, kterým se nedostává duchovní pomoci, pomůže nám to překonat individualistickou etiku a podporovat takovou mravní zralost, která je schopna volit pravé dobro. Jestliže budeme utvářet odpovědná a milosrdná svědomí, dospějeme ve zralou církev, která bude s to konstruktivně řešit sociální křehkost, v perspektivě nebeského království, připomíná papež a vypočítává řadu výzev, s nimiž se dnes společnost potýká: od pandemie a zaměstnanost v post-covidovém světě, přes zdravotnictví, obranu života a otázky umělé inteligence, až po ochranu životního prostředí, ohrožení demokracie a naléhavou nezbytnost bratrství. V takovém dějinném zlomu hrozí konkrétní riziko, že se budou absolutizovat práva silných, zatímco se zapomene na nejpotřebnější. Morální teologie se nesmí obávat tohoto volání nejposlednějších, jejichž důstojnost je mravní povinností, kterou nelze obejít či delegovat. V závěru poselství tudíž papež František vyzývá morální teology, aby rozvinuli takovou teologickou reflexi, která by se projevila v pastorační akci schopné nasadit se pro společné dobro a hlásající rozhodnou obranu života, bratrství a stvoření.

(jag)