Vatican News
2020.08.12 Udienza Generale 2020.08.12 Udienza Generale  (Vatican Media)

Uzdravit svět – 2. Víra a lidská důstojnost

Katecheze papeže Františka z 12. srpna, knihovna Apoštolského paláce

(Gn 1,27-28; 2,8)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pandemie zvýraznila, jak jsme všichni zranitelní a vzájemně propojení. Pokud nezačneme pečovat jedni o druhé, počínaje od těch posledních, kteří jsou zasaženi nejvíce, včetně stvoření, nemůžeme svět uzdravit.

Chvályhodné je nasazení tolika lidí, kteří v těchto měsících podávají důkazy lidské a křesťanské lásky k bližnímu, věnují se nemocným i za cenu rizika ohrožení vlastního zdraví. Jsou hrdiny. Nicméně, koronavirus není jediná nemoc, již je třeba čelit. Pandemie vynesla na světlo rozsáhlejší sociální choroby. Jednou z nich je pokřivené pojetí člověka, ignorující jeho důstojnost a vztahovost. Někdy se na druhé díváme jako na předměty určené k použití a k zahození. Takovýto pohled ve skutečnosti zaslepuje a podněcuje individualistickou kulturu, která je skartační a agresivní a transformuje lidskou bytost na konzumní zboží (srov. Evangelii gaudium, 53; Laudato si´, 22).

Ve světle víry však poznáváme, že Bůh pohlíží na muže a ženu jinak. Stvořil nás ne jako předměty, nýbrž ke Svému obrazu a podobě (srov. Gn 1,27) jako milované osoby schopné milovat. Takto nám daroval jedinečnou důstojnost a pozval nás, abychom žili ve společenství s Ním, ve společenství se svými sestrami a bratry a v úctě ke stvoření. Mohli bychom říci: ve sdílení a harmonii. Stvoření vyjadřuje harmonii, ve které jsme povoláni žít. A v tomto společenství, v této harmonii, kterým je sdílení, nám Bůh dává schopnost předávat a opatrovat život (srov. Gn 1,28-29), pracovat a obdělávat zemi (srov. Gn 2.15; Laudato si´, 67). Je pochopitelné, že život nelze předávat a opatrovat, chybí-li ona harmonie, a bude zničen.

Příklad individualistického pohledu, který není harmonií, ukazují evangelia na požadavku, který vznesla na Ježíše matka učedníků Jakuba a Jana (srov. Mt 20,20-28). Přála si, aby její synové usedli jeden po pravici a druhý po levici nového krále. Ježíš však navrhuje jiný úhel pohledu, kterým je služba a dar vlastního života druhým, což vzápětí potvrzuje navrácením zraku dvěma slepcům, z nichž činí svoje učedníky (srov. Mt 20,29-34). Snaha vyšplhat se v životě výše než druzí ničí harmonii. Je to logika nadvlády, ovládání druhých. Harmonie je něco jiného, je to služba.

Prosme tedy Pána, aby nám dal oči pozorné vůči bratřím a sestrám, zejména těm trpícím. Jako Ježíšovi učedníci nechceme být lhostejní ani individualističtí. Oba tyto nepěkné postoje odporují harmonii. Lhostejný odvrací svůj pohled jinam a individualista myslí jenom na sebe a svůj zájem. Harmonie stvořená Bohem od nás žádá hledět si druhých, jejich potřeb a problémů, a být ve společenství. Chceme v každém člověku bez ohledu na jeho rasu, jazyk či postavení rozpoznávat lidskou důstojnost. Harmonie dává poznat lidskou důstojnost, ona harmonii stvořená Bohem, s člověkem v centru.

Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje, že tato důstojnost je nezcizitelná, protože „byla stvořena k Božímu obrazu“ (Gaudium et spes, 12). Je základem veškerého sociálního života a určuje zásady jeho konání. Zásadě nezcizitelné důstojnosti člověka je v moderní kultuře nejblíž  Všeobecná deklarace lidských práv, kterou sv. Jan Pavel II. označil za „milník dlouhé a svízelné  cesty lidského rodu“ (Promluva na generální shromáždění OSN, 2. října 1979, č. 7) a za „jeden z nejvznešenějších výrazů lidského svědomí“ (Promluva na generálním shromáždění OSN, 5. října 1995, č.2). Práva nejsou pouze individuální, ale také sociální; práva národů a národností (srov. Kompendium sociální nauky církve, 157). Člověk je totiž ve svojí osobní důstojnosti sociální bytost, stvořená k obrazu a podobě Trojjediného Boha. Jsme sociální a potřebujeme žít v sociální harmonii. Svým sobectvím však odvracíme pohled od této sociální harmonie zpět k sobě, což nás hyzdí, kazí a ničí harmonii.

Toto nové uvědomění si důstojnosti každé lidské bytosti má řadu sociálních, ekonomických a politických implikací. Pohled na bratra a celé stvoření jako na dar obdržený Otcovou láskou vzbuzuje postoj ohleduplnosti, pečlivosti a úžasu. Věřící, který rozjímá o bližním jako o bratru a ne jako o cizinci, hledí na něho se soucitem a empatií, nikoli s opovržením či nevraživostí. A nazíráním na svět ve světle víry usiluje s pomocí milosti o rozvoj jeho tvořivosti a jeho nadšení s cílem řešit dějinná dramata. Pojímá a rozvíjí svoje schopnosti jako odpovědnost, která plyne z jeho víry, jako dary Boží, jež je třeba dát do služeb lidstva i stvoření.

Když všichni usilujeme o vyléčení z virusu, který postihuje všechny bez rozdílu, víra nás nabádá, abychom vážně a aktivně odporovali lhostejnosti vůči pošlapávání lidské důstojnosti. Tato kultura lhostejnosti provází skartační kulturu, v níž pouze to, co se mne netýká, mne nezajímá. Víra vždycky vyžaduje, abychom se nechali uzdravit a obrátit ze svého individualismu, ať osobního či kolektivního, např. stranického individualismu.

Kéž nám Pán „vrátí zrak“, abychom znovu objevili, co znamená být členy lidské rodiny. A kéž se tento pohled projevuje konkrétními skutky soucitu a úcty ke každému člověku a péčí o náš společný dům.

 

Přeložil Milan Glaser

12. srpna 2020, 12:51