Karanténa: Předmluva papeže Františka k deníku koronavirové krize v argentinském slumu
Papež František dobře zná v knize mapovanou čtvrť Carcova. Patří do arcidiecéze, v níž byl 15 let biskupem. Svatý otec s velkou sympatií mluví o tamních kněžích a dobrovolnících, připomíná poklady skryté v lidové zbožnosti a lidskosti, které mohou sloužit za příklad v daleko bezproblémovějších kontextech. V závěru předmluvy parafrázuje písničku italského zpěváka a básníka Fabrizia de André, který v jednom ze svých textů poněkud rouhavě vyčítá Bohu, že do chudých čtvrtí paprsky jeho slunce nedopadají. Podle Františka právě tato knížka ukazuje, že tomu tak není, a vřele doporučuje četbu tohoto nepříliš rozsáhlého deníku jedné krize. Překlad papežovy předmluvy přinášíme v plném znění :
Prospěje nám četba tohoto deníku, líčícího den za dnem “karanténu”, jak ji prožívala jedna z chudinských čtvrtí, slumů, kde působí skupina kněží, které mám velmi rád. Nechávají se vést pravou vírou v Ježíše Krista a velkou láskou k těmto ubohým lidem, kteří žijí v chatrčích a přístřešcích na okraji společnosti.
Autorem tohoto malého, avšak vzácného svazku, je italsko-argentinský novinář Alver Metalli. Před šesti lety odešel ze svého krásného domu v rezidenční čtvrti v Buenos Aires a začal žít mezi carcovskými chatrčemi. Udělal to, protože jej přitáhlo svědectví otce Pepeho a pocítil, že takto může lépe a s radostí uskutečňovat křesťanské povolání, dozrálé v duchovní škole dona Giussaniho a jeho Memores.
Deník nevypráví jen o dramatických příbězích mnoha žen a mužů v této čtvrti, potýkající se s drogami, násilím a bídou. Ukazuje nám také krásu lidskosti mnoha lidí soustředěných kolem farnosti, kde se každý den ze všech sil snaží pomáhat nejpotřebnějším. Každý den rozdělují teplé jídlo těm, kdo nemají peníze ani na nákup něčeho k snědku. Z poznámek v deníku lze vyčíst, že je to denně přes dva tisíce pokrmů. Dobrovolníci, kteří jídlo připravují a rozdělují, nepřicházejí z lepších čtvrtí, z velké části jsou to místní, prostí lidé, trpící důsledky pandemie stejně jako všichni jejich sousedé. “Jsou mezi nimi zedníci, ženy sloužící v bohatých domech v nedalekých čtvrtích, komunální zaměstnanci, pár lidí pracujících v dopravním sektoru a mnoho dalších, kteří práci nemají a žijí z tzv. changas, jak Argentici nazývají příležitostné práce dovolující jakžtakž přežít - poznamenává Alver. - Ti všichni jsou nyní bez práce a věnují svůj čas a energii pomoci ostatním.“
Další věcí, kterou pandemie vynesla na povrch, jsou zdroje ukrytého bohatství lidové zbožnosti, jež tepe v žilách obyvatel chudinských čtvrtí, spolu s hodnotami solidarity a blízkosti. Třeba říci, že tato tak opomíjená místa leckdy mají mnoho co učit zbytek města. Jejich religiozita či lidová zbožnost, jak přesně vystihl Pavel VI. v Evangelii nuntiandi, “ukazuje žízeň po Bohu, jakou mohou znát pouze prostí a chudí…”.
Lidová kuchyně - vypráví dále kniha - není jediným dobročinným dílem, které v těchto čtvrtích provozují. Založili také útulek pro alkoholiky a tzv. “Kristův domov” (Hogar de Cristo) pro ty, kdo se ocitli ve spárech drog. Pak jsou tu “starouškové”, které se snaží chránit před krutým virem, jež všude na světě rozséval smrt právě mezi starými a křehkými lidmi: “Otec Pepe si je zavolal jednoho po druhém, aby je ukryl do nejutajenějších zákoutí čtvrti. Někteří žijí sami v polorozpadlých barácích, v zimě studených a v létě dušných, takže vzbuzují soucit sousedů. Jiní žijí v početných rodinách, jak je to také správné, s ženami a dětmi, ve stísněných prostorech, kde není možné dodržovat odstupy, tak naléhavě doporučované zdravotními orgány v rámci karanténních opatření… Otec Pepe pro ně připravil místo, kde mohou být dokud tento “mor” nepomine”. Právě na podporu tohoto domu pro staré lidi chce autor tohoto ebooku věnovat příjmy z publikace. Je to také o důvod navíc, proč číst a šířit tento deník, který nám odhaluje úchvatnou a konkrétní tvář této “církve chudé a pro chudé”.
Verše italského zpěváka Fabrizia de André mluví o nechvalně proslulých čtvrtích, kam “slunce dobrého Boha nevysílá své paprsky”, protože je příliš zaneprázdněno “ohříváním lidí v jiném sousedství”. Nuže, tato kniha nám - skrze dar svědectví - naopak ukazuje, že není místa, byť by bylo sebetemnější, kam paprsky dobrého Boha nedosáhnou, aby zahřály alespoň některá srdce a osvítily životy, jež by jinak zůstaly neviditelné.”
(job)
