Papež: V životě i sportu se cení týmová hra
Římský biskup uznává, že sport může vyvolávat pocity sounáležitosti s komunitou a lidskou rodinou, vést ke sdílení a překonávání vlastního egoismu – jednoduše řečeno, k týmové hře, která jak ve sportu, tak v životě, vede k význačným výsledkům. Sport, pokračuje Svatý otec, je dále prostorem k výchově a formaci. V této souvislosti papež upozorňuje na nutnost brzké formace pro mladé lidi, která by podpořila integrální rozvoj osobnosti, a vyslovuje přání, aby sportovci, kteří jsou mnohdy velkým vzorem pro mladého člověka, ztělesňovali ctnosti velkodušnosti, pokory, obětavosti, vytrvalosti a radosti. Zároveň by se měli projevovat v duchu solidarity, skupinové spolupráce a úcty.
Sport je však rovněž nástrojem k hlásání evangelia a posvěcování, připomíná Petrův nástupce. Církev je povolána, aby se stávala znamením Ježíše Krista ve světě rovněž prostřednictvím sportu, který hostí ve svých oratořích, školách, farnostech a sdruženích. Každá příležitost je dobrá k hlásání poselství o Kristu „ať je to vhod či nevhod“ (2 Tim 4,2), zdůrazňuje František. Sport navíc může otevírat cestu k Bohu v prostředích, kde víru z různých důvodů nelze hlásat přímo – lidé se kolektivní a radostnou sportovní činností mohou stávat posly dobré zvěsti. V závěru svého listu papež vybízí církev, aby se hlouběji zaměřila na úzkou provázanost sportu se životem a jejich vzájemné ovlivňování, aby tak úsilí o překonání sebe sama ve sportovní disciplíně podněcovalo rovněž snahu o lidské zlepšování. „Křesťanský sportovec“, uzavírá František poselství kardinálu Farrellovi, „dospívá ke svatosti tím, že sport pojímá jako nástroj setkávání, osobní formace, svědectví a radostného hlásání křesťanství svému okolí“.
(jag)