Tanzanie: Každý kostel je společenství a rodina

Naše zpravodajka pokračuje v návštěvě církve v Tanzanii a zjišťuje, jak místní katolíci sdílejí vztahy se svými komunitami, zejména při nedělních mších, a jak tvoří církev založenou na rodině.

Francesca Merlo - Vatican News, Sukamahela, Tanzanie

Tanzanská církev je mladá a pestrá. Nejenže zpívá, ale i ladí a všichni znají slova.

Sukamahela je toho dokonalým příkladem. Má zvláštní architekturu; kdybyste měli nakreslit kostel, nevypadal by jako ten v Sukamahele, který navrhl a s pomocí lidí z vesnice postavil otec Peter.

Tento diecézní kněz narozený na Slovensku zasvětil svůj život lidem v Sukamahelu a okolí, a zatímco lidé shromáždění na nedělní mši se na nás dívají se zvědavostí, je jasné, že otec Peter jim není cizí.

Otec Peter slouží mši v Sukamahele
Otec Peter slouží mši v Sukamahele

V Sukamahele mše nezačíná včas. I když mají hodně práce, lidé v Tanzanii jsou uvolnění. Dokonce i když k nim přijdou dva cizinci s fotoaparátem a zúčastní se jejich nedělní mše.

Z toho, co se na první pohled zdá být docela malým shromážděním, které trpělivě čeká před kostelem, se najednou stane více než sto lidí.

Lavice v zadní části kostela se rychle zaplní ženami a jejich dětmi a děti, které jsou dostatečně staré, zaujmou místa v přední části shromáždění. Všichni jsou přátelé, nebo se jimi velmi rychle stanou. Nalevo začne zpívat sbor a velmi brzy se tóny rozezní od kruhových stěn stavby.

Děti sedí při mši společně
Děti sedí při mši společně

Žen je více než mužů, všichni sedí po levé straně. Po skončení první sloky je jejich přítomnost jasná a jednoznačná, když zaujmou pozice tenorů a barytonů a zpívají "Roho wa bwana imanjaza": Duch Páně mě naplnil.

A bylo zřejmé, že Duch Páně je všudypřítomný napříč prašnými cestami. Dokonce i "pod stromy", kde otec Peter sloužil svou třetí nedělní mši svatou, protože právě v této vesnici ještě nebylo postaveno to, co se zde označuje jako "sub-station", pod-stanice: malý kostelík s hliníkovou střechou.

V jiné vesnici je pod-stanice neboli misie plná stejně jako velký kulatý kostel v Sukamahelu. Také se tu hodně zpívá, stejně jako v každém jiném kostele, do kterého v Tanzanii vstoupíme.

Je pravda, že církev v Tanzanii potřebuje více kněží a že vesnice po celé zemi si zaslouží každá jednoho. Je jasně vidět, že každý kostel je komunita a že každá komunita je rodina.

Katolický kostel v Sukamahele
Katolický kostel v Sukamahele

Před kostelem v Sukamahele mě Maria a Ethel berou za ruku. Žádají Franca, našeho kameramana, aby nás vyfotil, a pak na mě ukazují a láskyplně se smějí, když jim to ukazuje na obrazovce.

Následujících několik hodin trávíme společně s dalšími dětmi z vesnice. Jejich matky už všechny odešly domů. Nemají se čeho bát; vědí, že jejich církev je společenství a že každé společenství je rodina.

Ani dva cizí lidé a jejich fotoaparát nemohou zkazit jejich víru nebo narušit jejich harmonii.

Francesca (vpravo) hovoří s dětmi v Sukamahele
Francesca (vpravo) hovoří s dětmi v Sukamahele
21. března 2024, 11:11