Beatifikace v Seville: Jedinou vinou byl řeholní hábit
L´Osservatore Romano
Dnes dopoledne je v sevillské katedrále blahořečil kardinál Marcello Semeraro, prefekt Dikasteria pro svatořečení, který obřadu předsedal z pověření papeže Františka.
První velká, dvacetičlenná skupina nových blahoslavených jsou dominikánští bratři z kláštera Nanebevzetí Panny Marie v Almagru: P. Angel Marina Álvarez a 19 druhů. V roce 1936, na začátku července, polovina členů tamní komunity odjela na prázdniny do jiných klášterů. V Almagru však zůstalo několik studentů, bratrů spolupracovníků a rodičů. Tři dny po vypuknutí války, 21. července, někteří členové místního anarchistického spolku zapálili kostel Matky Boží nedaleko kláštera. Několik řeholníků se pokusilo oheň uhasit, ale exaltovaní anarchisté je s opovržením odehnali. Starosta obce Daniel García Pozo řeholníkům nařídil, aby vesnici opustili, a večer téhož dne několik mužů prohledalo klášter, kde pátrali po zbraních.
V tu chvíli bylo zřejmé, že se rozpoutalo strašlivé pronásledování kněží a řeholníků. Téhož dne se do kláštera dostavilo několik extremistů, aby se zeptali, kolik je tam řeholníků a kde jsou ostatní. Vyhrožovali, že budovu zapálí. Členové svobodomyslného anarchistického spolku již rozhodli o osudu dominikánů, které považovali za nebezpečné. Na druhou stranu starosta doufal, že k likvidaci řeholníků alespoň nedojde v jeho jurisdikci. Od té doby několikrát navštívil klášter a naléhal, aby ho dominikáni opustili, přičemž jim sliboval bezpečný odchod ze obce. A to až do 24. července, kdy jim náhle velice stroze nařídil odchod. Představený kláštera, otec Marina, shromáždil komunitu a všem rozdal svaté přijímání. Následujícího dne zahájili bratři evakuaci.
Velká část řeholníků byla ubytována v soukromých domech, což se anarchistům nelíbilo. Obávali se totiž, že rozptýlení řeholníků by vzhledem k jejich „nebezpečnosti“ mohlo způsobit potíže s jejich kontrolou. Starosta si proto vše rozmyslel a nařídil bratry zavřít do neobydleného domu naproti vyhořelému kostelu Matky Boží. Kuchaři, bratři Arsenius a Matouš, každý den docházeli do klášterní kuchyně, aby všem mohli vařit a donášet jídlo. O několik dní později jim starosta začal vydávat bezpečnostní průkazy, aby mohli postupně a nepozorovaně opustit město, s čímž ale anarchisté nesouhlasili.
První tři bratři nastoupili do vlaku, směřujícího do města Ciudad Realu, ale za nimi se objevili mladí lidé z anarchistického hnutí, kteří na nádraží Miguelturra upoutali pozornost milicionářů. Tři řeholníci tak byli nemilosrdně zabiti. Další skupina duchovních byla zatčena 3. srpna 1936 na nádraží Manzanares (Ciudad Real). Po převozu do vězení byli umístěni do jedné kobky a o pět dní později byli odvedeni ke hřbitovní zdi a zastřeleni.
Mezitím řeholníci, kteří dosud zůstali v Almagru, tamního starostu stále více zatěžovali, a proto se poradil s Madridem na dalším postupu. Generální bezpečnostní ředitelství oznámilo, že na místo vyšle kamion s příslušníky zásahové jednotky. Než tento oddíl dorazil, vnikla k řeholníkům v noci 13. srpna 1936 skupina exaltovaných mužů. Ačkoli otec Marina prosil o milost pro nejmladší řeholníky, muže je svázali vždy po dvou a povraždili na otevřeném poli dva kilometry od Almagra.
Také v Almeríi začalo pronásledování koncem července 1936, kdy byla tamní dominikánská komunita (P. Juan Aguilar Donis a čtyři druhové) donucena opustit klášter. Pět řeholníků se uchýlilo do rodin, které samy také mnohdy trpěly pronásledováním. V následujících týdnech byli zatčeni, někteří odvezeni na policejní stanici, kde byli mučeni, jiní uvězněni na lodích v obcích Astoy-Mendi a Segarra. Během září byli tři z nich zabiti v La Lagartě a Pozos de Tabernas a dva na hřbitově v Almeríi.
Posledním mučedníkem z této skupiny byl dominikánský laik Fructuoso Pérez, známý katolický novinář. Dne 26. července byl zatčen a převezen na policejní stanici a odtud do provizorního vězení v klášteře adorátorek. Dne 3. srpna byl převezen do Segarry. Byl zavražděn v ranních hodinách 15. srpna na pláži Garrofa nedaleko Almeríe a jeho tělo bylo vhozeno do moře. Po válce byly ostatky bratrů, které se podařilo vyzvednout, převezeny na hřbitov v Almeríi.
V Huéscaru se čtrnáct dominikánských řeholnic z kláštera Matky Boží na začátku ozbrojeného konfliktu ukrylo v domovech svých příbuzných anebo dobrých lidí. Klášter byl vypleněn. Sestry Ascensión de San José (občanským jménem Isabel Sánchez Romero, 1861-1937) se ujala její neteř. Se svou představenou byla v kontaktu až do svého zatčení 16. února 1937. Její „přestupek“ spočíval v tom, že měla na krku křížek. Ve sklepení místní radnice se ji pronásledovatelé snažili vyprovokovat, aby „zaslechli rouhání“, avšak sestra odpovídala modlitbou. Krutě ji zbili a nechali ji omráčenou ležet na zemi. Druhý den jí přikázali, aby nastoupila do nákladního auta, a když neměla sílu vstát, násilím ji odvedli a umístili k ostatním vězňům. Když dorazili k bráně hřbitova, donutili všechny vystoupit a před očima dominikánské řeholnice zastřelili všechny vězně: mezi nimi byl i její synovec Florencio. Znovu ji požádali, aby se rouhala, ale když odmítla, zabili ji úderem kamene do hlavy. Psal se 17. únor 1937 a podle svědků zněla poslední slova šestasedmdesátileté řeholnice: „Ať žije Kristus Král!“.
(jag)
