Pavel Banďouch: Je vzkříšení jen pohádka?
Pavel Banďouch SJ
„Jak už jsem unavený tím dívat se na krásné věci!“ Na tento citát z jednoho z mých oblíbených filmů jsem si vzpomněl při nedávné vycházce s jedním z mých jezuitských spolubratří. Během ní jsme se shodli na tom, že jsme především za poslední rok už tak nějak přeplnění pěknými úvahami a zbožnými podněty.
Ten zvláštní čas, v němž nyní žijeme, opravdu způsobuje únavu i tohoto typu - a já ji cítím stejně tak jako vy. Jako bychom už spíše chtěli konečně moci dělat to, co chceme, a ne o tom pouze přemýšlet. Je to pochopitelné a nelze se divit, že myšlenky tohoto typu přicházejí. Kdybychom nechtěli nic jiného než sedět každý ve svém doupěti, bylo by to nepřirozené a vlastně i dost smutné.
Toto určité přecpání se krásnými věcmi může ale mít obdobu i v našem duchovním životě. Doba velikonoční je podlé mého mínění obvykle takovým časem únavy. Přestože slavení Velikonoc bylo omezeno, měli jsme jistě možnost slyšet a vidět mnoho pěkného a hodnotného, snad jsme dokonce mohli být osobně přítomni i bohoslužbám.
Ale jakmile zvony dozvonily - a kadidlo pomalu vyvětrává z našeho oblečení - přichází myšlenky podobné těm, jaké měl podle evangelia na tuto neděli sv. Tomáš: „Dobře, mnozí mi říkají, že viděli Boha a obřady to popisovaly, ale není to nakonec jen zdání? Nejsou to všechno v důsledku jen pěkně poskládané atomy a zvučně znějící zvukové vlny? Je za tím vším něco víc?“
Za podobné úvahy se obvykle stydíme, ale myslím, že v důsledku potvrzují to, že v životě jsme už věřili tolika lidem, kteří nás nakonec zklamali, že je dobře dávat si pozor na to, čemu skutečně věříme. Co nás ale nakonec v důsledku vede k tomu věřit, že Ježíš vstal z mrtvých? Nezní to až příliš krásně na to, aby to byla pravda?
Je to zajímavé, ale myslím, že nám v důsledku dodávají jistotu dvě věci. Na jednu stranu to, že Bůh, jako v případě sv. Tomáše, nám dokáže svůj zájem o nás skrze to, co jsme možná jen tak nějak plácli. Každopádně jsme nemysleli, že by se mohl dát poznat skrze něco tak osobního, co jsme snad ani nedokázali vyjádřit slovy a o čem dost možná víme jenom my sami. Myslím, že každý máte takovou zkušenost, která dosvědčuje, jak se Bůh zajímá do hloubky o každého z nás.
Druhá z věcí, které nám pomáhají ve víře, je společenství. Myslím, že i když si sv. Tomáš tak nějak myslel, že se ostatní pomátli, muselo být jejich chování, které se změnilo po zjevení Pána, tím, co ho přinutilo zůstat s nimi ještě jeden týden. Byli totiž veselí a přestali se bát. Můžeme se divit, že lidé přestávají chodit do našich kostelů, když naše společenství často vypadají, jakoby vzkříšení nebylo a Velikonoce skončily na Velký pátek?
Jsme unaveni myšlenkami, ale přesto jsme možná ve skutečnosti přemýšleli až příliš málo. Ale znamená to, že musíme změnit vše od základů, když nenacházíme v životě radost? Začínat od znova by svým způsobem bylo mnohem jednodušší, ale zvěst o vzkříšení nám nabízí těžší, ale mnohem úžasnější cestu: přivést to, co už zahynulo, zpět k životu.
Začněme s tím, že uděláme něco malého navíc. Vzpomínám v tomto na moji více než devadesátiletou babičku, která i přes úctyhodný seznam nemocí vždy když přijede na chatu začne plít skalku, ačkoli nemusí. Aby to tam bylo zase o něco hezčí a abychom tam rádi přijížděli. A já tam skutečně budu rád vždy jezdit; protože to místo v mých očích posvětila svou prací.
Věřím tomu, že i jeden z lásky vytrhnutý kus plevele má v Božích očích obrovskou cenu. Vzpomeňme si na sv. Tomáše, až budeme svou leností nebo beznadějí nevědomky přivádět ostatní k myšlence, že je vzkříšení asi jen pohádka. Vidíte, že nejde o malou věc. Ve spojení s Kristem může i nepatrný úsměv pomoci někomu přejít ze smrti do života.
