Co ve svém srdci vyvýšíme do popředí?

P. Pavel Ambros, SI

Kdybychom chtěli dát dnešnímu evangeliu vhodný nadpis, mohli bychom zvolit tato slova: Dramatická nabídka života, který má být zároveň zodpovědný a svobodný. Podobně jako pro Nikodéma je i pro nás rovnováha mezi tím, co věříme, žijeme a je zakotveno v pravidlech společnosti, velmi, velmi křehká. Tradice je nezbytná i křehká zároveň. Balancujeme na hraně: Jáma lvová úspěchu zajišťující pocit jistoty, který přináší majetnictví nebo ovládání, na druhé straně hlas volajícího na poušti po světle a radosti smyslu zakoušeného. Ve hře je napětí mezi svěřeným dědictvím, osobní svobodou a institucí s jejími pravidly. Nikodém hledá v nočních rozhovorech s Ježíšem rovnováhu zodpovědnosti a svobody, je však zatížen majetnictvím své dosavadní zbožnosti. Hledá v temnotě své nejistoty světlo.

Dnešní evangelium je součástí dlouhého nočního rozhovoru s Nikodémem. Začíná slovy: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha.“ (Jan 3,2). Chce-li se člověk něco naučit, musí vidět. Uvidět Boží království je událost projevu Božího života. Co to znamená? Žít na způsob Božího života, nechat Boží život sílit. Nemůžeme si přivlastnit božský život, ale osvojovat si jeho způsob života. Musíme se do tohoto způsobu narodit: „Jestliže se nenarodí někdo znova, nemůže spatřit Boží království.“ (Jan 3,3) Mluvíme o začátku, co pozvedneme!

Obraz Mojžíše, který zvedá hada, sahá hluboko do dějin spásy. Zachránil ty, kteří v sobě měli smrtelnou dávku jedu způsobenou uštknutím. V životě vůbec je uvnitř utrejch, proto náš život dohasíná. Nevidíme, neslyšíme, protože vše je otráveno touto ranou. Proto se utíkáme do iluze majetnictví. Strach o nás samotné najde své vyústění ve falešném přesvědčení: čím víc mám či mohu, tím líp. Překrucujeme vše, sebe, ostatní, samotného Boha. Bez protilátky, klíče ke spáse, nezmůžeme nic. Jsme povinni si ji obstarat. Co vyvýšíme?

Termín vyvýšen (ὕψωσεν) je mimořádně zajímavý. Odkazuje na starozákonní obraz bronzového hada na poušti (Num 21,4–9). Jan však rozvíjí svoji myšlenku svým vlastním způsobem: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já a že sám ze sebe nic nekonám, ale tak mluvím, jak mě naučil Otec.“ (Jan 8,28). Toto povýšení nebude úspěchem Syna, nýbrž oslavením Otce. Boží život pro Jana je životem, který je pravdou, neotřesitelným vztahem, životem (ζωή), životem lásky proudící mezi Otcem a Synem. I když po celé Zemi nastane temnota, jediným pevným bodem v tuto třetí hodinu Kristovy smrti bude vztah mezi Otcem a Synem. Podobně je tomu při každé smrti. A v této souvislosti nám Jan předává pojem věčný život (ζωὴν αἰώνιον). Výraz věčný (αἰώνιος) v sobě skrývá svůj původ v sanskrtu: znamená životní sílu. Navíc v řeckém světě věčnost znamenala život, který věkem nelze omezit, život všech dob, život, který přesahuje epochy. Nejedná se o život, který je nyní mladý, dospívá, stárne a umírá, ale je nestárnoucí, je životem vždy. Ten máme vyvýšit!

Vezměme si příklad, kdy rodiče prožívají svoji „Nikodémskou“ noc. Například chtějí svěřit svému dítě auto. „Máme tě přece rádi“, myslí si. Vědí, že zároveň s tímto cenným darem staví své dítě do nové životní situace: může si jezdit, kam chce, snadněji. Jeho svoboda volby se znásobí. Ale dostává se na silnici, kde se hraje podle nových pravidel. Předávané dědictví obsahuje mnohem více než hmotné statky: dědicové přijímají nový způsob starosti o druhé, porozumění pro pravidla, která nejsou překážkou jejich svobody, další místo odpovědnosti: „Proč vlastně auto máme?“

Přijmout starost o druhého je omezení, které naší svobodě propůjčuje smysl. Zeptejme se: K čemu je vlastně zodpovědnost a svoboda? Je snadné sklouznout z víry do náboženství. Bodající osten hříchu nás pokaždé svádí, abychom si mysleli, že člověk je spasen pouze tehdy, pokud si zaslouží spásu. Místo vděčnosti z obdarování zaujmou náboženské ideologie a moralismy: musíte být dobří, abyste dostali to, co si zasloužíte. Tehdy se dědictví víry může stát překážkou lásky, překážkou víry, jejíž podstata spočívá v proměně, v níž heslo čím víc mám, tím líp, ztratí svoji přitažlivost. Nejsme tím, co „jenom“ máme, v čem je smysl darovaného. V kořenu je nevyřešená otázka, kterou jsme si položili na počátku: jak spojit zodpovědnost a svobodu, aby se staly radostí našeho života.

Co nepodléhá smrti? Vidíme to v gestu, v němž již nyní uskutečňujeme návrat k Otci. Proto Ježíš myje nohy svých učedníků. (srv. Jan 13,1–5). Pravda se stala, je událostí, vstoupila do života a života se ujala. Životem je to, co dostáváme a zase dáváme Otci jako dar prožívaný v lásce.  Doslova: uskutečnil pravdu. Toto je život, který nás nutí předávat Otci vše, co máme: život žijeme jako dar. A to je pravda. Doba postní je časem očišťování mysli, aby mohla poznat, vědět, myslet a aby se naše majetnické vnitřní i vnější smysly nebránily lásce.

Pečovat o svěřené dědictví je součástí hledání rovnováhy mezi naší autonomií, svobodou, a zákony, které ji omezují. Život a svět jsou něčím, co je nám předáno do péče a co je třeba chránit. Je velké umění propojit nezbytnost solidarity, povinnost ochrany sebe i druhých a závazek zúčastnit se kritické diskuze. Proč je křesťanská tradice nezbytná a zároveň křehká? Uchovává i rozvíjí dědictví, které jsme převzali. To, co nyní v době pandemie prožíváme, se stane pro příští generace dědictvím, které předáme dalším pokolením. I proto je pandemická postní doba důležitá. Napětí mezi nároky situace nouze, svobodou v každodenním rozhodování a kritickou diskuzí o pravidlech života se postupně stává zjevnější v obrazech, které příští generace zanecháváme. Nyní je nás, co ve svém srdci vyvýšíme do popředí.