Potvrzena datace Svaté Tváře z Luccy: Nejstarší dřevořezba západního sochařství
Johana Bronková - Vatikán
Toskánské město Lucca je naší historiografii dobře známé. Každý, kdo se jen trochu zabýval středověkými dějinami našich zemí, si vzpomene na proslulou epizodu z vlastního životopisu Karla IV. “Vita Caroli”, kde se v sedmé kapitole budoucí císař vyznává z nepravostí a líčí své noční vidění s trestajícím andělem. V tamní katedrále, od jejíhož založení letos uplyne 950 let, se již tehdy uchovával podivuhodný dřevěný kříž, podle zbožné tradice vytvořený sv. Nikodémem, týmž mužem, který spolu s Josefem z Arimatie ukládal Ježíšovo mrtvé tělo do hrobu.
Odborná veřejnost s pochopitelnou zdrženlivostí datovala archaicky vyhlížející kříž s Kristem vypodobeným v tunice do 12. století a kvůli starším zmínkám hypoteticky připouštěla existenci staršího originálu. U příležitosti letošního výročí lucského dómu se však sáhlo k pomoci nových datačních technologií. Florentský národní institut jaderné fyziky (CNR) na základě tří vzorků dřeva a fragmentu plátna aplikovaného na povrchu skulptury datoval vznik díla mezi léta 770 - 880.
“Volto Santo - Svatá tvář - byla během staletí pojednávána v mnoha textech, ovšem vždy z pohledu víry a religiozity. Teprve ve 20. století se rozpoutala živá kritická debata o dataci a stylu,” konstatuje Annamaria Giusti, z vědeckého výboru pro oslavy 950. výročí dómu. “Převládal názor, že jde o dílo z druhé poloviny 12. století. Vzhledem k tomu, že nebylo možné přehlédnout skutečnost, že existence sochy je v pramenech doložená poprvé již v roce 1050, předpokládalo se, že jde o druhou verzi starší Svaté tváře, jež z nějakého důvodu zanikla. Nynější potvrzení jejího stáří uzavírá letitou kontroverzi o době vzniku tohoto díla, které nyní můžeme považovat za nejstarší dřevěnou skulpturu na Západě, která se zachovala až do našich dní."
Pro středověké poutníky patřila Lucca k významným zastávkám na Via Francigena, hlavní poutní cestě vedoucí z Anglického Canterbury přes celou Francii, Svatobernardský průsmyk, Pavii a další italská města do Říma, k hrobům apoštolů, odkud se nezřídka pokračovalo do Apulie na Horu sv. Michaela archanděla a někdy ještě dál, do Bari či Brindisi odkud odrážely lodě do Svaté země. Není tedy divu, že se úcta ke Svaté tváři z Luccy rozšířila a více či méně podobné repliky Kristovy tváře nacházíme v nejrůznějších koutech Evropy.
Svatá tvář z Luccy patří však nejen k posvátným zobrazením, s nimž jsou spojovány příběhy o zázracích, ale také do vzácné kategorie děl, jimž je přisuzován nadpozemský původ.
Vypráví o něm tzv. Zpráva o vzniku, objevu a translaci nejsvětější tváře (Relatio de revelatione sine inventione ac translatione sacratissimi vultus), sepsaná v Lucce ve 12. století, s využitím některých starší pramenů. Vyprávění je situováno do roku 742, kdy do Luccy přijíždí - přes přístav v Luni - socha Krista s mnoha relikviemi, vytvořená rukou sv. Nikodéma, člena velerady a Ježíšova učedníka, který po ukřižování pomohl uložit Ježíšovo tělo do hrobu. Podle legendy Nikodém sám ztvárnil Ježíšovu postavu, avšak s jeho tváří si nedokázal poradit: dláta jakoby ztratila sílu rýt a ruka je nedokázala vést. Uprostřed neútěchy se jej zmocnil spánek - a jak praví legenda - Kristovu tvář mezitím dokončili andělé.
Radiokarbonová metoda použitá k dataci díla Florentským institutem jaderné fyziky sice andělský původ prokázat nemůže, nicméně pozorný pohled na sochu prozrazuje zajímavé podobnosti s dalšími nejstaršími obrazy Kristovy tváře.
Mezi tzv. acheiropoieta, díla nevzniklá lidskou rukou, patří například Mandylion z Edessy, ztotožňovaný někdy s Turínským plátnem, nebo Veroničina rouška, kdysi uchovávaná v Bazilice sv. Petra a podle některých identická se Svatou tváří z Monopella. Kristova tvář z Luccy sdílí s těmito vyobrazeními základní charakteristické rysy: vlasy rozčísnuté vprostřed čela do dvou pramenů, podobně jako plnovous, i široce otevřené oči pronikající zrakem do nitra kontemplujícího diváka. Oproti plátnům, o nichž byla řeč, však tentokrát stojíme před plastickým dílem, křížem vysokým bezmála dva a půl metru (247cm), jehož výraz je navzdory veškeré stylizaci živý zejména díky vychýlení hlavy z osy kříže k pravému rameni a mírně vpřed. Ukřižovaný, zobrazený jako král Všehomíra - se nachyluje, nejen k lotru po pravici. Nezůstává hierarchicky netečným vládcem kosmu, jenž je symbolicky naznačen kruhem spojujícím ramena kříže, nýbrž vyklání se a sklání - ke každému člověku.
