Jezuita Neuhaus: V troskách Gazy křesťané hlásají, že Kristus vstal z mrtvých
Gianni Valente – agentura Fides
Izraelský jezuita a profesor biblistiky David Neuhaus se narodil v Jihoafrické republice německým židovským rodičům, kteří uprchli z Německa ve 30. letech 20. století. Otec David byl dříve také patriarchálním vikářem latinského patriarchátu v Jeruzalémě pro katolíky židovského vyznání a pro migranty. V rozhovoru poskytnutém agentuře Fides jmenovitě označuje mnoho faktorů, které opět přispívají k prolévání nevinné krve a k bolesti v Ježíšově zemi, a navazuje na prohlášení vydaném Tovaryšstvem o letošních Velikonocích.
Otče Davide, jaká je tato velikonoční doba pro křesťany ve Svaté zemi?
DAVID NEUHAUS: Letošní Velikonoce nejsou radostné. Nemůžeme zapomenout na naše bratry a sestry v Gaze, na Západním břehu Jordánu, v Izraeli. Všude je příliš mnoho utrpení, příliš mnoho smrti a ničení. K nejsilnějším obrazům letošních Velikonoc však patřily obrazy křesťanů v katolické farnosti Svaté rodiny v Gaze. S nezlomnou vytrvalostí a zářivou vírou slavili liturgie Svatého týdne a hlásali, že Kristus vstal z mrtvých. Chce to obrovskou odvahu stát na okraji zejícího hrobu, obklopeni troskami téměř půl roku trvajícího bombardování, neúnavných vojenských útoků a realitou smrti, zkázy a lidského zoufalství, stínem hladu a nemocí, a volat: „Vstal z mrtvých! Jeho prázdný hrob svědčí o konci nadvlády smrti“. Odtud musíme i my posilovat svou naději, že temnota ustoupí životu, že smrt bude přemožena, že nastane spravedlnost a mír.
Před několika měsíci bylo „vojenské řešení“, které přijal Izrael, prezentováno jako povinná volba k „vymýcení Hamásu“ po masakru, který Hamás provedl 7. října. Může být nyní to, co se děje v pásmu Gazy, ještě ospravedlněno tímto důvodem?
NEUHAUS: Krutost izraelské reakce ze 7. října je jistě zčásti reakcí na extrémní bolest a strach. Mnozí Izraelci věří, že bojují o své přežití, a přirovnávají tento útok k nejhorším útokům, které židovský národ ve své historii zažil, včetně šoa spáchaného nacisty. Někteří Izraelci a mnozí členové mezinárodního společenství si však uvědomují, že izraelské politické vedení, zejména premiér Benyamin Netanjahu a jeho stoupenci, mají nyní na válce eminentní zájem. Netanjahu a jeho nejbližší okolí vědí, že až utichnou zbraně, budou muset čelit lidem, kteří budou požadovat, aby hledali viníky selhání, která vedla k tomu, že Izrael nebyl tak připraven na to, co se stalo. Heslo „zničit Hamás“, které izraelský politický a vojenský establishment od 7. října tak často opakuje, však nikdy nebylo jasné, a to ani na začátku.
K čemu se vztahujete?
NEUHAUS: Hamás je rozsáhlé společenské, politické a sociální hnutí, jehož součástí je i vojenské křídlo. Ale možná více než cokoli jiného je Hamás ideologií zrozenou ze zoufalství, hněvu a frustrace ze skutečnosti, že palestinské volání po svobodě, rovnosti a spravedlnosti zůstávalo po desetiletí nevyslyšeno. Od roku 1917 byl židovský hlas nejen vyslyšen, ale získal i rozhodující podporu mocných národů. Palestinci měli ustoupit, možná dokonce zmizet, aby uvolnili místo židovské svrchovanosti. Hamás, který vznikl v 80. letech 20. století, proti tomu vyslovil zuřivý a často násilný odpor. Domnívám se, že jediným způsobem, jak zničit násilí, hněv a frustraci spojenou s Hamásem, je odpovědět na palestinské volání po spravedlnosti. Místo toho jsou ve jménu války „za zničení Hamásu“ zabíjeny desetitisíce lidí, pásmo Gazy se mění ve zničenou poušť, šíří se hladomor a nemoci. To vše jsou silné důvody k tomu, aby násilí, hněv a frustrace ještě více vzrostly.
Jak hodnotíte mezinárodní reakce a zejména reakce západních zemí na tuto eskalaci?
NEUHAUS: Od 7. října tyto země většinou projevily solidaritu s Izraelem. Hrůzy toho dne byly skutečně naprosto šokující: vraždy, bezdůvodné násilí všeho druhu, ničení a dramatické únosy mužů, žen a dětí, starých i mladých, kteří byli vzati jako rukojmí. Události byly šokující také proto, že nikdo nemohl uvěřit, že by se izraelská armáda a zpravodajské služby nechaly zaskočit tak překvapivým útokem. Příliš mnoho lidí ignorovalo to, co se stalo před 7. říjnem, kontext, v němž se tyto brutální útoky odehrály: obléhání Gazy, které z pásma udělalo vězení pod širým nebem, brutální izraelskou okupaci palestinských území od roku 1967, konfiskaci půdy, výstavbu osad a potlačování palestinského sociálního, ekonomického, politického a kulturního života a pokračující diskriminaci palestinských arabských občanů Izraele od roku 1948. Brutalita palestinských útoků ze 7. října také mnohým zabránila okamžitě vnímat brutalitu izraelské reakce: šokující důsledky izraelského bombardování a pozemních operací na nebojujících osobách, naprostý nedostatek proporcionality a volný prostor, který byl dán nejextrémnějším silám izraelské společnosti, aby pustošily Západní břeh Jordánu. Teprve v posledních týdnech začalo politické vedení zemí podporujících Izrael vyjadřovat pochybnosti o probíhající vojenské kampani a vyvíjí zatím slabý tlak, aby Izrael zbrzdily.
Zdá se, že apely a výzvy k zastavení eskalace zůstávají oslyšeny. Na čem závisí tato marnost a neúčinnost? A jaké by mohly být účinnější nástroje a metody nátlaku?
NEUHAUS. Mezinárodní společenství, a zejména západní země, Palestince příliš často ignorovaly v domnění, že se smíří s tím, že budou odsunuti na okraj dějin. Nedávné takzvané „mírové plány“ Palestince ignorovaly a jejich cílem bylo pouze přesvědčit arabské země, aby normalizovaly své vztahy s Izraelem: byla to normalizace založená na obchodu, vojenské spolupráci, nepřátelství vůči Íránu a tak dále. Krátce před 7. říjnem Izrael očekával, že vrcholu tohoto procesu dosáhne upevněním vztahů se Saúdskou Arábií pod patronací USA. Tento vzorec smluv se datuje od 70. let 20. století, kdy Izrael podepsal mírovou smlouvu s Egyptem za zprostředkování USA. Sedmého října se palestinská otázka opět dostala do centra pozornosti a je třeba doufat, že mocnosti budou nyní pracovat s větším odhodláním na nalezení řešení palestinské otázky. Řešení, které Palestincům zaručí stejná práva jako Izraelcům, právo na svobodu, rovnost a spravedlnost. Bez toho není možné dosáhnout míru.
Papež a diplomacie Svatého stolce jsou napadáni za svá slova o světové válce vedené po částech a výzvy k příměří, které jsou vydávány za projev „spoluviny“ s nepřáteli. Jak se domníváte a jak hodnotíte tyto tlaky a útoky namířené proti papeži a Svatému stolci?
NEUHAUS: Papežův hlas je od počátku této fáze konfliktu konzistentní a rozhodný. Papež několikrát zvolal, že „válka je porážkou pro všechny“. Nedávno ve svém velikonočním poselství dodal, že „válka je vždycky absurdita“. Od dob papeže Jana Pavla II. se objevuje otázka, zda může existovat spravedlivá válka v době zbraní hromadného ničení. Země zapojené do válek a ti, kdo je podporují, samozřejmě toto poselství, které staví lidský život nad politické ideologie a domnělé národní zájmy, neocení. Papež František nepřestává poukazovat na to, že násilí na obou stranách, Izraelců i Palestinců, vede především k zabíjení nebojujících osob, zejména žen a dětí. Ti, kdo požadují, aby se papež postavil na jednu stranu, jsou frustrováni jeho odmítavým postojem, což rozzuřilo i izraelský establishment. Papež opakovaně zdůraznil, že když hovoříme o Izraeli a Palestině, musíme otevřít své obzory a zahrnout do nich jak Izraelce, tak Palestince. Vždy odmítal být spoluviníkem těch, kteří vedou válku. Naopak trvá na tom, že i on zaujímá stanovisko: je na straně obětí násilí, těch, kteří byli zabiti izraelským ostřelováním a pozemními operacemi, těch, kteří byli zraněni a pohřbeni pod horami sutin, těch, kteří mají hlad a jsou zraněni; je na straně těch, kteří přišli o své domovy, a těch, kteří byli vzati jako rukojmí a živoří na temných místech v Gaze. Tím, že papež poskytuje gramatiku, jak o konfliktu hovořit, hlásá jazyk rovnocenné blízkosti Izraelcům i Palestincům, kteří trpí důsledky konfliktu, jenž se táhne již více než sto let.
Jaké důsledky bude mít válka v Gaze na soužití mezi náboženstvími? Nehrozí kvůli tragédii, která se odehrává ve Svaté zemi, že se slova o dialogu a bratrství budou jevit jako idealismus a rétorika vzdálená realitě?
NEUHAUS: Současný konflikt je bohužel jen nejnovější fází dlouhé války, která zuří již desítky let. Mohlo se zdát, že náboženské komunity ve Svaté zemi žijí společně, ale to byl vždy spíše povrchní dojem těch, kteří nevnímají hnisající ránu, jíž obyvatelé této země trpí. Velká část židovského nacionalismu se stále živí hrůzami šoa. Stále v nich přetrvává hluboký hněv, smutek a pocit zrady, že Židé byli v oněch temných letech ponecháni svému osudu. Velká část palestinského nacionalismu se živí hrůzami Nakby, palestinské katastrofy v roce 1948, a pocitem, že byli zrazeni, že jim bylo souzeno zmizet, aby uvolnili místo Židům. Nyní žije v Izraeli/Palestině sedm milionů Židů a sedm milionů Palestinců. Nastal čas, aby jeden druhého přijal, aby si uvědomil, že ten druhý tu zůstane. Pouze tento základ může zaručit společný život založený na rovnosti každého člověka, na svobodě každého člověka; rovnost a svoboda jsou základními složkami spravedlnosti, bez níž nemůže být mír.
Jsou politická a vojenská rozhodnutí učiněná ve válce v Gaze ovlivněna apokalyptickými náboženskými představami a myšlenkami?
NEUHAUS: Konflikt v Izraeli/Palestině není náboženské povahy. Jde spíše o střet dvou národních hnutí, která se obě utvářela v konceptuálním světě evropského nacionalismu 19. století. Obě nacionalistická hnutí se však zabývala přivlastňováním, využíváním a manipulací náboženských tradic s cílem mobilizovat Boha na svou stranu. Náboženské texty jsou vytrženy ze svého historického a duchovního kontextu, ať už jde o Bibli nebo Korán, aby promlouvaly k naší současnosti. Toto bezbožné využívání náboženství a posvátných spisů má jen málo společného s Bohem nebo duchovními hodnotami a spíše oslavuje válku a smrt. Jako věřící muži a ženy se musíme proti tomuto cynickému využívání náboženství postavit. Od války v roce 1967 se viditelnost náboženství v konfliktu neúměrně zvýšila.
Četba dokumentu Lidské bratrství pro světový mír a soužití z roku 2019, který podepsali papež František a šejk Ahmad al-Tajíb z Al-Azharu, je v této souvislosti poučné: „Náboženství nikdy nepodněcují k válce a nepodněcují pocity nenávisti, nepřátelství, extremismu, ani nevyzývají k násilí a krveprolití. Tyto katastrofy jsou důsledkem odklonu od náboženského učení, politického využívání náboženství a také výkladů skupin náboženských představitelů, kteří v některých etapách dějin zneužívali vlivu náboženského cítění na srdce lidí, aby je vedli k tomu, co nemá s pravdou náboženství nic společného, k dosažení světských a krátkozrakých politických a ekonomických cílů. Proto vyzýváme všechny, aby přestali využívat náboženství k podněcování nenávisti, násilí, extremismu a slepého fanatismu a aby přestali používat jméno Boží k ospravedlňování činů vraždy, vyhnanství, terorismu a útlaku“. Rabíni, šejkové a pastýři v Izraeli/Palestině a na celém Blízkém východě by udělali dobře, kdyby se nad tímto odstavcem pečlivě zamysleli, než začnou podporovat vojenské kampaně vlád, pod nimiž žijí
.
