Z turistu pútnik (15): Španielske schody

Těžko si představit, že by Španělské schody mohly mít něco společného s náboženskou tematikou.

Je to místo, kde si vykračovaly modelky už od dob Charlese Dickense, který povšiml mužů a žen vyčkávajících až si je malíři najmou. Podivoval se totiž povědomosti tváří, které tam spatřil až zjistil, že je zná z pláten vystavených na stěnách galerií.

Španělské schody však vděčí za svou existenci poutníkům.

Byly na trase tří cest, navržených tak, aby od Piazza del Popolo přiváděly poutníky k nejdůležitějším posvátným místům. Když poutníci, kteří se vydali po takzvané Via del Babuino, dorazili na toto náměstí, museli vystoupat na kopec, aby se dostali na cestu vedoucí k bazilice Santa Maria Maggiore, nejstaršímu chrámu zasvěcenému v Evropě Panně Marii.

Byla to poměrně obtížná cesta, vedla po klikatých stezkách a nejednou v blátě. Snadno si představíme, jak vypadalo šplhání do kopce po neupravené cestě, když zapršelo.

Na vrcholu kopce stojí kostel Nejsvětější Trojice. Jeho stavba byla zahájena z popudu francouzského krále Karla VIII. na poděkování za zázračné uzdravení, přičítané přímluvě sv. Františka z Pauly, zakladatele řádu minimů. Dlouho se architekti zamýšleli nad tím, jak propojit prestižní klášter s náměstím pod ním a na počátku 80. let 16. století byly vypracovány první plány monumentálního schodiště.

Nadšení z vyhlídky na stavbu schodiště inspirovalo papeže Urbana VIII. Barberini k tomu, aby nejprve nechal postavit fontánu, další místo, kde by se poutníci mohli zastavit a osvěžit než budou pokračovat v cestě. Povolal mladého Gian Lorenza Berniniho, tehdy třicátníka, a nabídl mu příležitost, aby postavil svou první fontánu. Fontána měla ovšem jeden háček: tlak vody nebyl příliš silný. Gian Lorenzo a jeho otec Pietro Bernini proto přišli s návrhem fontány zvané Barcaccia, představující děravou loďku, inspirovanou skutečnou bárkou vyplavenou při povodni z Tibery, která působí dojmem, jako by z ní stříkala voda.

Poněkud nadějněji vyhlíží příď a záď lodi, které se zvedají z vody a hrdě nesou erb Urbana VIII.

Stavba fontány v roce 1627 měla však i symbolickou rovinu. Bernini i papež Urban VIII. chtěli vlévat naději uprostřed časů zmítaných bouřemi náboženských válek a ukázat církev, která se vynořuje z rozbouřeného moře a pluje klidnou vodou.

Stavba schodiště se zpozdila, jednou kvůli nedostatku peněz, jindy kvůli nezájmu. V roce 1660 však zemřel francouzský diplomat Étienne Gueffier a zanechal značnou částku na stavbu schodů. Všechny plány však byly zmařeny, když kardinál Mazarin představil návrh na velkou jezdeckou sochu Ludvíka XIV., která měla být na schodech umístěna. Římané se vzbouřili, investice byla zpochybněna a situace se vyhrotila.

Projekt byl odložen na více než 50 let. Nakonec se král Ludvík XV. rozhodl postavit schodiště bez jezdecké sochy. Najal si architekta Francesca de Sanctis, který spolupracoval s papežským architektem Alessandrem Specchim. Společně vytvořili jednu z nejznámějších památek města Říma.

I když se na první pohled zdá, že jde jen o schodiště, stupínky pro azalky, které jej vždy v dubnu rozsvítí barvami, a kulisu pro atraktivní fotografie, toto schodiště říká mnohem víc. Podívejte se na rozvržení schodů. Jerich tři podesty mají symbolizovat Trojici. A barokní architekt Alessandro Specchi v poslední z velkých dynamických kompozic nechal schodiště rozestoupit ve spodní části, aby mohlo shromáždit zástupy, a pak je vyvést vzhůru, do objetí Nejsvětější Trojice na vrcholu.

Toto poslední monumentální dílo radikálně-barokního stylu ústí do chrámu a přivádí na cestu k dalším posvátným místům.

Naneštěstí nebyl zapomenut jen tento původní velkolepý záměr.  Zapomenuti byli i původní sponzoři slavných schodů. Nikdo je neoznačuje jako Francouzské schody, ačkoli kdo by pátral, najde malý reliéf s francouzskou lilii a nápisem. Ale pamětní desky jsou čteny jen zřídkakdy.

Nové jméno dostalo schodiště kvůli španělské ambasádě, která stojí poblíž.

A přestože se francouzské schody dnes nazývají španělské a jejich náboženský význam je třeba pracně dedukovat, oči poutníka vracejí místu nový rozměr a dokáží v něm rozpoznat dílo postavené k slávě Nejsvětější Trojice.