Francouzský biskup Verny se stal předsedou Papežské komise pro ochranu nezletilých

Jean-Charles Putzolu – Vatikán

Monsignor Thibault Verny je novým předsedou Papežské komise pro ochranu nezletilých. Své zkušenosti z Francie nyní využije ve službách všeobecné církve, přičemž si zachová své diecézní povinnosti. Až do června byl předsedou Rady pro prevenci a boj proti pedofilii v rámci biskupské konference své země, kde předal štafetu monsignoru Gérardovi Le Stangovi, biskupovi diecéze Amiens, který byl zvolen během posledního plenárního zasedání.

Monsignor Verny se nejprve v pařížské arcidiecézi a poté v rámci Francouzské biskupské konference aktivně podílel na boji proti zneužívání v církvi, věnoval se naslouchání a doprovázení obětí a nezbytné spolupráci s civilními a soudními orgány. Ve svém jmenování vidí také formu uznání práce, kterou francouzská církev odvedla při zřízení Ciase (Nezávislé komise pro sexuální zneužívání v církvi), až po zveřejnění zprávy jejího předsedy Jeana Marca Sauvé a zřízení Inirr, orgánu pro nápravu a odškodnění. Biskup Verny hodlá pokračovat v práci svého předchůdce, amerického kapucínského kardinála Seána Patricka O'Malleye, s nímž měl příležitost několikrát spolupracovat, aby upevnil kulturu ochrany zranitelných osob. Svěřil se s tím v rozhovoru pro vatikánská média.

Monsignore Verny, přebíráte předsednictví Papežské komise pro ochranu nezletilých, kterou zřídil papež František v březnu 2014. Lev XIV. vás vybral jako nástupce kardinála O'Malleyho, který nedávno oslavil 80. narozeniny. Jak přijímáte toto jmenování?

V mysli a v srdci se mi vybavila tři slova. Především slovo pokora tváří v tvář významu a závažnosti poslání a výzev, které z něj vyplývají. Pak slovo vděčnost vůči našemu Svatému otci, Lvu XIV., za důvěru, kterou mi projevil; vděčnost samozřejmě také vůči kardinálu O'Malleymu, s nímž jsem měl příležitost spolupracovat v Papežské komisi, a za veškerou jeho práci. Třetím slovem je odhodlání pokračovat v této práci a prohlubovat ji.

Máte s tímto citlivým tématem zkušenosti z biskupské konference. Nyní je budete moci zužitkovat pro všeobecnou církev...

Ve Francii mi moje poslání, nejprve v pařížské arcidiecézi a poté v biskupské konferenci, umožnilo naslouchat obětem a doprovázet je na jejich cestě. Byla to rozhodující zkušenost. Měl jsem také příležitost spolupracovat s představiteli občanské společnosti, zejména z oblasti justice, s nimiž jsme mohli vypracovat pracovní protokoly, které umožnily stanovit metodiku. Je také významné, že mohu spolupracovat s civilními úřady, samozřejmě kromě všech diecézí ve Francii.

Jaké budou podle vás priority Papežské komise a vaše priority pro všeobecnou církev?

Myslím především na členy Komise pro ochranu nezletilých a na všechny, kteří v ní pracují. Jsem dojat, že mohu pokračovat v prohlubování této práce s každým ze členů a s týmem, který je v úřadu. Prioritou bude pokračovat v práci, která již byla představena ve výroční zprávě, v iniciativách v zemích, které to potřebují, a prostřednictvím projektu Memorare na podporu církví v přijímání a doprovázení obětí. V blízké době budou zveřejněny pokyny, které poskytnou vodítka pro doprovázení a ochranu nezletilých. Dalším bodem, který mi připadá důležitý, bude propojení jednotlivých iniciativ. Příliš často jednotlivé země pracují samy za sebe. Je však nutné, aby se vzájemně podporovaly a sdílely své zkušenosti.

Jaký význam má podle vás práce s oběťmi a jejich doprovázení?

Papežská komise nemá za úkol nahrazovat místní struktury a biskupské konference. Jedná se o to, aby se různé episkopáty, řády a řeholní kongregace v různých zemích citlivě zabývaly nasloucháním a specifickým doprovázením obětí. V rámci Papežské komise pro ochranu nezletilých je zásadní, aby byly přítomny oběti, jejich rodiče a příbuzní, kteří přinášejí své nenahraditelné zkušenosti. Domnívám se, že musíme pokračovat v prosazování mentality, kultury v rámci církví, aby se ochrana nezletilých rozšířila a stala se samozřejmostí jak v církvi, tak v rodinách i ve společnosti.

Jak hodnotíte práci Papežské komise z pohledu vaší diecéze, zejména v atmosféře nepřátelství nebo alespoň nedůvěry ze strany některých částí veřejného mínění, s nimiž se komise i církev musely vypořádat?

Myslím, že termín nepřátelství není nutně adekvátní. Spíše bych řekl požadavek. Požadavek vůči církvi, pokud jde o její poslání, její místo ve společnosti a očekávání skutečně příkladné církve, schopné pečovat o zranitelné osoby, zejména o nezletilé. Církev musí mít určitou pokoru, musí uznat pravdu, aby mohla hledět do budoucnosti. Pokud jde o práci, kterou Papežská komise od svého vzniku vykonala, musí se i nadále upevňovat jak v římském prostředí, tedy v kurii, tak v biskupských konferencích a řeholních kongregacích. K tomu přispívá i výroční zpráva.

V určitém okamžiku se dalo předpokládat, že mezi věřícími, nebo alespoň jejich částí, a představiteli církve došlo ke ztrátě důvěry. Dosáhlo se dnes smíření? Je nutné pokračovat touto cestou?

Zůstávám opatrný. Důvěru nelze získat dekretem. Získává se a buduje den za dnem. Je zde pokušení mluvit o něčem jiném, otočit list. Nicméně práce na odhalování pravdy a doprovázení obětí musí pokračovat. Ochrana nezletilých zůstává a vždy bude aktuálním tématem. To je podmínka, aby bylo evangelium slyšitelné a věrohodné.