Vatikánský apoštolský archiv: paměť a budoucnost
Paolo Ondarza – Vatikán
Osmdesát pět kilometrů regálů. To je vzdálenost, která dělí Řím od Viterba, a zároveň délka řady dokumentů uložených ve Vatikánském apoštolském archivu, mezi nimiž jsou obálky, registry a složky. Jedná se o mimořádné bohatství, které vzniklo během osmi set let nepřetržitého dokumentování od roku 1198 do současnosti a zahrnuje přibližně 650 fondů a archivních souborů vytvořených 650 úřady, rodinami a různými osobami.
Více než šedesát návštěv denně
Každý rok sem zavítá více než 1200 badatelů z šedesáti různých zemí, přičemž denní návštěvnost dosahuje více než šedesáti návštěvníků. Z nádvoří Cortile del Belvedere vstupujeme do sídla umístěného v rozsáhlé části Apoštolského paláce. Příležitost nám nabízí dnešní Mezinárodní den archivů, který byl ustanoven Mezinárodní radou archivů (ICA) v den svého založení v roce 1948 pod záštitou UNESCO. Tímto dnem také začal sedmý ročník Mezinárodního týdne archivů (International Archives Week), který potrvá do 13. června.
Funkce a symboly
Vítá nás archivář a pedagog Luca Carboni, s nímž hovoříme o společenské hodnotě a významu archivů. „Na rozdíl od knihoven“, vysvětluje, „mají archivy především praktický, právní a administrativní účel: jsou zrcadlem činnosti instituce, rodiny, osoby. Teprve později, a ne vždy, mohou získat kulturní hodnotu“. V obecné představě jsou často chápány jako „hromady papírů“, „temná místa neustále bojující s prachem, světlem a vlhkostí, nebo jako symbol centra moci či zdlouhavosti a složitosti byrokracie. Není náhodou, že v dobách nepokojů a revolucí byl archiv vnímán jako symbol moci, kterou je třeba zničit“, poznamenává.
Živá paměť
Hovořit dnes v demokratické společnosti o archivu však znamená také hovořit o ochraně našich práv: „Se slovem moc– pokračuje Carboni – se spojuje slovo transparentnost, nebo, jak říkají Angloameričané, „accountability“, tedy odpovědnost veřejného činitele a vlády vůči občanům za transparentnost a správnost. A jakmile dojde k vyčerpání jejich právní a administrativní hodnoty, archivy se stávají pamětí“. A tak „z papírů a pergamenů, z knih a registrů, ze složek a kartoték, z jednoho jména, z nejasné zmínky, z pouhého čísla ožívá člověk“ se svou dobou a svým životem, starostmi a útrapami, radostmi a nadějemi: svět, „ne příliš vzdálený, svět našeho mládí, kde se ještě psaly dopisy rukou a bylo třeba věnovat čas komunikaci s druhými“. Archivy „již nejsou tím, co Benedetto Croce nazýval ‚bílými a mlčenlivými domy mrtvých‘, ale stávají se nepostradatelnou stopou pro reflexi nad naší minulostí“.
Archiv světa
S Lucou Carbonim se zaměříme na specifičnost a univerzálnost Apostolského archivu, který vznikl jako centrální archiv Svatého stolce v roce 1612: „Vatikánský archiv – zdůrazňuje – je známý také jako archiv světa: stačí si uvědomit, že uchovává nejstarší písemné dokumenty v mongolštině. Dokumenty zde uložené totiž přesahují rámec středověké křesťanské Evropy. Velké evropské archivy naopak středověké dokumentace postrádají.“
Profesore Carboni, Apoštolský archiv prošel od tajné povahy, v smyslu „vyhrazený“ papeži, k širšímu veřejnému využití. Jaká je povaha a účel vaší instituce?
Termín „tajný“ , který doprovázel Vatikánský archiv po čtyři století, až do roku 2019, byl ve skutečnosti svědectvím historické doby, ve které archiv vznikl, tedy 17. století, kdy nebyl považován za veřejný, sloužící občanům nebo historikům, ale za instrumentum regni, archiv knížete, arsenal de l’autorité, odtud „tajný“ ve smyslu oddělený/vyhrazený. Ze stejné doby pochází také tajný archiv rodu Gonzagů a Este, dnes v Mantově a Modeně. Zlom v historii archivů, včetně vatikánských, nastal v 19. století s vznikem velkých soustředěných archivů, budoucích státních archivů. Změnil se jejich účel: jsme ve století romantismu, ve století národního cítění. Historické studie využívají archivy, které nacházejí nové uplatnění jako zdroje pro dějiny vlasti. Tím pádem se tyto instituce stávají přístupnými a končí „tajemství“. Jedná se o takzvaný „archivní obrat“ (archival turn), který představuje přelom mezi moderní a současnou archivistikou. V roce 1880/81 se i Vatikánský archiv otevřel badatelům z celého světa. Dodnes archiv podle svého statutu uchovává dokumenty týkající se správy církve, aby byly v první řadě k dispozici Svatému stolci a kurii při plnění jejich úkolů a aby pak na základě papežského povolení sloužily všem badatelům jako zdroje pro poznání historie a života církve. Archiv tedy zajišťuje „bezpečnost a trvalé a vědecky uspořádané uchování svého historického a archivního dědictví“, ale také „jeho zhodnocení“.
Jaké jsou podmínky pro nahlížení do archivu?
Jedinou podmínkou pro přístup do archivu je vysokoškolský diplom a doporučující dopis od univerzity nebo jiné kulturní instituce, bez ohledu na politické nebo náboženské přesvědčení či etnický původ. Vstupní karta je zcela zdarma. Domnívám se, že pokud bychom rozdělili badatele, kteří měli v posledních patnácti letech přístup do archivu, podle států, zaplnili bychom všechna křesla v Organizaci spojených národů. Na rozdíl od jiných státních archivů neexistuje „pohyblivé datum“ pro zpřístupnění dokumentů, ale je to sám papež, který vždy z vlastní vůle rozhoduje o zpřístupnění určitého historického období. V průběhu let bylo zvykem otevírat k nahlížení celé pontifikáty. Dnes jsou dokumenty uchovávané ve Vatikánském archivu přístupné až do října 1958, data úmrtí Pia XII., jehož pontifikát byl Františkem otevřen ke studiu od března 2020. Přes všechny „černé legendy“ je třeba si uvědomit, že během 42 let, mezi lety 1978 a 2020, Jan Pavel II., Benedikt XVI. a František zpřístupnili badatelům 81 let historie: od roku 1878 do roku 1958. Více než jakýkoli jiný archiv na světě.
Ve Vatikánském apoštolském archivu se nachází Škola diplomatické a archivní paleografie, kterou založil papež Lev XIII. Jaké jsou její cíle?
Vatikánská škola paleografie, diplomatiky a archivní vědy při Vatikánském tajném archivu byla založena Lvem XIII. v roce 1884 jako „Škola paleografie a aplikované kritiky“. Je součástí rozsáhlých kulturních reforem papeže Pecciho po otevření Vatikánského archivu vědcům z celého světa v letech 1880/81 a listu Saepenumero considerantes z srpna 1883 o platnosti a významu historického výzkumu. Škola byla založena za účelem výuky mladých kněží v oblasti znalosti a interpretace dokumentů. Dnes tedy vychovává nejen paleografy a diplomatisty, ale také archiváře, a to jak tradiční historiky, kteří se zabývají zaprášenými a neuspořádanými dokumenty minulosti, tak i archiváře-informatiky, kteří třídí a budou třídit archivy dneška i zítřka, digitální domorodce. Každý rok tedy asi čtyřicet studentů, většinou laiků z celého světa, začíná tuto namáhavou a obtížnou, ale nadšenou cestu zdokonalování.
Archivy dnes čelí různým výzvám. První z nich je digitalizace, která na jedné straně podporuje širší šíření dokumentace, na druhé straně však nemůže nahradit „hmotný“ aspekt papíru, který oživuje historii, o které vypráví...
Když hovoříme o digitalizaci originálních dokumentů, ať už papírových nebo pergamenových, máme vždy na mysli dva odlišné cíle. Digitalizace má především zásadní úlohu v oblasti ochrany a uchovávání. Největší škoda, která může být dokumentům způsobena, pochází z jejich fyzického nahlížení výzkumníky. Digitalizace dokumentu tedy znamená jeho záchranu před používáním, jeho uchování. Jako centrální archiv dostává Vatikánský archiv každý rok tisíce archivních dokumentů z jiných úřadů Římské kurie a z papežských zastoupení po celém světě. Stejný počet dokumentů je každý rok digitalizován a stejný počet je do archivu každoročně zařazován. Je to nekonečný boj. Je to závod s časem... a ne vždy vyžadují nejstarší dokumenty okamžitou digitalizaci. Vezměme si například dokumenty z 20. století, jako jsou faxy, fotokopie nebo hedvábný papír, které jsou kvůli kvalitě surovin a způsobu výroby vystaveny riziku rychlého znehodnocení. Digitalizace pak samozřejmě umožňuje vzdálený přístup a rozšiřuje okruh badatelů, ale s veškerou náležitou opatrností a obezřetností.
A konečně existuje jistě to, co jste nazval „materiální“ aspekt dokumentů, a jiní nazývají „potěšení archivu“ (Le goût de l’Archive, Arlette Farge) pro ten nevyslovitelný pocit, když člověk poprvé vstoupí do archivu a manipuluje s dokumenty, poprvé rozváže uzel, který po staletí uzavíral spis, který nikdy nikdo kromě úředníků, kteří jej vytvořili, neotevřel... dotknout se posledního dopisu podepsaného mexickým císařem Maxmiliánem, v němž svěřujeduši Bohu v noci před úsvitem dne své popravy: malý lístek chudého papíru, složený a předaný jeho zpovědníkovi pro papeže Pia IX... Jednoho dne možná úplná a nemožná digitalizace zbaví badatele tohoto pocitu, který zůstane výsadou pouze archiváře.