Nuncius na Ukrajině: S papežem jsem sdílel naši naději i smutek

Svitlana Dukhovych, Vatikán

Naděje, modlitby, svědectví lidskosti a smutek nad nedávnými intenzivními útoky na Ukrajině – to vše sdělil apoštolský nuncius v této válkou zmítané zemi, arcibiskup Visvaldas Kulbokas, papeži Lvu XIV. při setkání v pátek 6. června ve Vatikánském apoštolském paláci.

V tomto rozhovoru pro Vatican Media apoštolský nuncius hovoří o svém prvním setkání s papežem i o strašlivé situaci v zemi.

Vaše Excelence, jaké bylo vaše první setkání s papežem Lvem XIV.?

Bylo to velmi důležité setkání, které bylo připraveno mnoha modlitbami – mými osobními modlitbami, modlitbami mých kolegů z nunciatury v Kyjevě, biskupů, dokonce i některých státních úředníků na Ukrajině a bývalých farníků v Litvě. Protože to bylo především duchovní setkání. Bylo to moje první setkání s papežem Lvem a jsem za něj velmi vděčný. Bylo poměrně dlouhé a zaměřené hlavně na otázky, které se týkají nás jako církve v době války. Bylo pro mě důležité vnímat papežovo srdce, stejně jako bylo důležité sdílet s ním mé vlastní zkušenosti, zejména duchovní, z této válečné doby. Bylo to také velmi útěšné setkání, naplněné modlitbou. Chci to zdůraznit, protože modlitba je naší hlavní zbraní. Tak to popisuji já a také Svatý otec to nazývá nejmocnější zbraní ze všech.

Zbytek audience se dotkl některých konkrétních záležitostí, včetně bombardování, ke kterému došlo v noci na 6. června v Kyjevě, Ternopilu, Lucku a dalších regionech a městech Ukrajiny. Diskutovali jsme o tom, co to znamená žít bez možnosti spát nebo se volně pohybovat mezi městy a v jejich rámci. Závěr setkání byl tento: my jako církev jsme i v nejhorších situacích svědky toho, co Bůh dokáže – navzdory lidské slabosti a hříchu. To je naše naděje a jsem Svatému Otci hluboce vděčný za tento okamžik sdílení a modlitby, který si odnesu s sebou na Ukrajinu.

Zmínil jste masivní ruský útok na několik ukrajinských regionů. Jak byste popsal celkovou situaci v zemi?

Situace se liší region od regionu. Například v Chersonu byla zničena budova regionální správy. Bombardování tam trvá už čtyři roky – kvůli častým útokům není ani deset minut klidu. Jiná místa, jako Oděsa, Záporoží a Charkov, jsou neustále v pohotovosti, i když s určitými přestávkami. Pak je tu zbytek země, kde jsou poplachy méně časté. Ale i v hlavním městě Kyjevě je těžké najít alespoň jednu nebo dvě noci v měsíci, kdy nedojde k alespoň útokům dronů.

Například zaměstnanci nunciatury, kteří bydlí ve vyšších patrech, často chodí do práce pozdě a říkají mi, že nebudou moc produktivní, protože nemají fyzickou sílu na práci. K tomu se přidávají další potíže – během útoků jsou zavřené supermarkety, banky, státní úřady a školy a dokonce jsou pozastaveny i ministerské schůze. Již funguje několik podzemních škol a dalších 140 se staví po celé zemi. V celých regionech, jako je Sumy, se děti scházejí pouze při návštěvách skupin, jako je sdružení „Andělé radosti“, které pro ně organizuje besídky.

Mohl byste nám říct více o situaci na frontě?

Rád bych zdůraznil jednu velmi důležitou věc. Na frontě umírající vojáci žádají jen o jedno: odpuštění svých hříchů. V tu chvíli jim nemůže pomoci žádný lékař ani chirurg, pouze vojenský kaplan nebo někdo pověřený, aby se za ně modlil. Totéž platí pro zraněné a traumatizované. Psychologové mi často říkají, že církev má velký potenciál, protože kněží i řeholníci, kteří mají dlouholeté zkušenosti s prací s lidmi v obtížných situacích, jsou zraněnými – i těmi těžce zraněnými – přijímáni mnohem pozitivněji. Je to tedy práce, pro kterou je církev dobře vybavená, a to i na psychologické úrovni.

V médiích často vidíme obrazy války, ničení a utrpení. To nás přirozeně znepokojuje a mnozí cítí potřebu se od toho distancovat, aby si uchovali vnitřní klid, ale existuje také riziko, že ztratíme soucit. Jak skloubit soucit tváří v tvář tak kruté realitě se zachováním vnitřní radosti?

Jsou zde dva aspekty. Jeden je velmi tragický: pokud v 21. století není mezinárodní společenství schopno bránit mezinárodní humanitární právo ani mezinárodní právo jako takové, je to velká tragédie. Tato myšlenka mě vede k dalšímu závěru: naše jediná naděje spočívá v Bohu, který inspiruje k činu, oddanosti, obětavosti, vytrvalosti a odvaze.

Když mluvím o naději a radosti, mám na mysli také naději a radost, kterou vojenským kaplanům přináší jejich práce na frontě: modlí se, zasvěcují vojáky Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a rozdávají růžence. Vzpomínám si, jak mi jeden voják řekl: „Včera jsem viděl zemřít dva své kamarády. Nemůžu říct jejich ženám, že jejich manželé jsou mrtví, protože to nemůžu dokázat – viděl jsem to jen na vlastní oči. Pro mě je to velká bolest.“ A pláčou.

Pro mě jako nuncia je rozhovor s těmito lidmi – dokonce i s vojenskými veliteli – a vidět, jaké srdce mají vojáci, velkou útěchou. Když s nimi mluvím, jsem svědkem nejen jejich lidskosti, ale také jejich touhy růst v lidskosti. Říkají: „Když nemáme dost peněz na léčbu našich kamarádů, dáme je ze svých platů.“ To je pro mě svědectvím toho, jaká by měla být lidskost: pomáhat si navzájem.

Vaše Excelence, chtěl byste ještě něco dodat?

Moje setkání s papežem Lvem se uskutečnilo po jeho rozhovoru s ukrajinským prezidentem u příležitosti inaugurační mše jeho pontifikátu a po jeho telefonátu s prezidentem Ruské federace. I světoví vůdci alespoň těmito symbolickými gesty projevují ochotu udržovat v těchto těžkých časech kontakt s církví a Svatým otcem.

Řekl bych, že tyto kontakty ještě více podtrhují roli papeže – nejen pro církev, ale pro celé lidstvo. A v tom vidím povinnost každého katolíka, aby se v těchto dnech modlil k Duchu Svatému: za církev, za Svatého otce, aby síla církve a Ježíše Krista přinesla ovoce.